Napomínat či diskutovat?

Možná to znáte. Tak dlouho vyzýváme děti a mladé lidi, aby řekli, co si opravdu myslí, až to tedy – když to tolik chceme – řeknou. Jenže ouha, ono to není to, co jsme chtěli slyšet. Co s tím? Jedna možnost, bohužel častěji používaná – napomenout je, že takhle to přece říkat nemohou a požádat je, ať opatrněji formulují nebo raději mlčí. Ta druhá – podstatně náročnější – je zkusit s nimi vést dialog. Naslouchat tomu, co je zajímá, trápí, po čem touží. Občas něco formulují neobratně, v mnoha případech si pramálo uvědomují souvislosti a touží - z našeho pohledu - po něčem, co není až tak důležité. Právě o tu těžší, ale ve výsledku mnohem přínosnější druhou variantu, se již sedmým rokem snaží Národní parlament dětí a mládeže. Nedávno skončilo jeho podzimní rokování. Víkendový maratón besed, dílen a diskusí vyvrcholil v pondělí 18. října 2004 zasedáním v budově Senátu parlamentu ČR ve Valdštejnském paláci. Téměř 80 slečen a mladíků tu čtyři hodiny diskutovalo o trestní odpovědnosti mládeže, školních řádech a Evropské ústavní smlouvě. A k čemu to všechno může být dobré hezky definoval Lukáš Jedlička z Liberce: „Národní parlament dětí a mládeže mi pomáhá uvědomovat si, že svět není jenom černobílý a že ten můj se netýká jen mě, mé cesty do školy a do práce, mého domova, mého města!“