pozadi
.
hlavička ADAM.cz ČRDM
RUBRIKA: rozhovory

     QR kód této stránky ->

Život jako diktát, nebo esej?

Autor: Jiří Zajíc | zařazeno: 3. 12. 2004 | přečteno 7329

Hybášková1Rozhovor s poslankyní Evropského parlamentu a bývalou velvyslankyní ČR v Kuvajtu Janou Hybáškovou.

Téměř přesně před 15 lety začala i pro Vás nová životní éra. Dovedla jste si tehdy představit, co čeká Vás i nás jako společnost?
Absolutně ne. Byla jsme si jistá, že "železná opona" je nepřekročitelná. Na pochod k uctění památky Jana Opletala jsem byla poslána jako pedagogický dozor katedry věd o zemích Asie a Afriky, ostatním asistentům se tam nechtělo. Poté, co jsem vstoupila do stávkového výboru FFUK, už se život začal hrnout jako obrovská vlna , úplně přese mne. Připadám si jako vláček, co vyletěl z kolejí... vše nemožné se stalo možným. To, že přesně po patnácti letech budu ve stejný den hovořit na plenárním zasedání Parlamentu Evropy, mne nenapadlo ani v nejhlubším snu.

Zkuste srovnat tehdejší a dnešní studenty.
Myslím, že je to nesrovnatelné... Dnešní studenti mají takové možnosti, že se mi někdy chce plakat, když to slyším... Studují všude, cestují, znají celý svět. Nedávno mi jeden student na Univerzitě Tomáše Bati řekl: "Když jsem byl naposled v Dháce..." Možnosti ale dnešní studenty rozdělují - na ty, kteří se naučili je využívat a jdou rychle kupředu - bohužel více jich potkáte ve světě, než doma - a na ty, kteří jsou těmi možnostmi jaksi zaskočeni, a když o ně nemusí bojovat, tak se nesnaží už vůbec a jsou naopak daleko pasivnější, než jsme byli my.

Co pokládáte dnes za hlavní charakteristiky epochy, kterou jsme tehdy opouštěli, a naopak té, do níž jsme vkročili?
Sedmdesátá a osmdesátá léta... To byla léta šedi, neexistence, nemožnosti být... bez jakékoli vidiny, snu cesty, budoucnosti. Nebyl to britský punk, který žil: No future, byli jsme to my. Vkročili jsme do života, do světa, do chaosu, do nestrukturovaného světa. Hledáme se v něm.

HybáškováOpakovaně se vracíte k této myšlence: "Umění komunikace je nejdůležitějším uměním, zkušeností, schopností současnosti". Kdy jste si ji v té naléhavosti poprvé uvědomila? Jak se Vám daří toto umění rozvíjet? A u vlastních dcer?
Současnost často bývá charakterizována jako konec struktur, rozpad struktur, dekonstrukce, destrukturace... Já se domnívám, že spíše než úplný zánik struktur probíhá velmi rychlý a dynamický vznik nových struktur a jejich další proměna. Spíše stálá přeměna než rozpad, plovoucí stav. Struktury zanikají dříve, než je stačíme poznat. Komunikace je tím nástrojem, který nám pomáhá se v těchto stále se měnících strukturách definovat, nalézat, reagovat, jednat; je to snad právě komunikace, která nás vůči těmto strukturám vztahuje. Komunikace, je cosi jako vědomý pohyb ode všeho ke všemu, který tím, že převeden do slov, stává se myšlením, poznaným. Dcery... tak moc je prosím, aby četly, tak moc se snažím a kupuji jim knihy... A ony nečtou, a tak moc mne to mrzí.... Alespoň chodí do British Councilu, dvakrát týdně, kde mluví krásnou angličtinou. Ale starší dcera už ví, že aby mohla paní úspěšně nabídnout volební noviny, tak jí musí pochválit miminko nebo pejska…

Jak náš současný veřejný život podporuje toto umění komunikace? A jak škola?
S českou školou, nezlobte se, je to velmi těžké. Stále hledám příčiny problému. Mezinárodní britský systém vede učení jako jednu ze sedmi dovedností, které dětem vštěpuje... schopnost pomáhat a starat se, schopnost riskovat, schopnost komunikovat a další. Schopnost komunikovat je stejně důležitá jako schopnost učit se. Děti hrají divadlo, hodně veřejně vystupují, jsou vyzvány k projevům na veřejnosti... Mnoho let jim nikdo nevytýká gramatiku. Děti v první třídě dostanou za úkol anglicky napsat rozhovor dvou hasičů. Neznají správně jediné slovo, ale rozhovor napíší. Nikdo je netrestá za chyby... Systém, který snižuje známku o stupeň kvůli gramatické chybě, je nepřijatelný. Českou školu lze definovat jako diktát, britskou jako esej. Dilema "diktát, nebo esej" je dilematem celé naší společnosti. Lidé žili a žijí v diktátu, jen málokdo žije v eseji.

V některých krizových momentech se zdá, jako by současným Evropanům chyběla odvaha k akci a případným obětem. Co si o tom myslíte? Jak jsme na tom ve srovnání s Američany nebo Araby?
Ano, mám pocit, že Evropa je ve stavu pomalého umírání, ve kterém nechce být nikým rušena.... Nikdo nechce nést zodpovědnost, lidé raději pracují ve velkých firmách a ve státním sektoru, jsme kontinentem zaměstnanců... Amerika je hodně různorodá, nedá se paušalizovat, ale je daleko více idealistická než Evropa. Umí se ještě dát za ideály do pohybu. Arabové, ti se hýbou spíše ze zoufalství, pod tlakem tak nepříznivých okolností, ve kterých žijí. Málokdo je tak kulturně vyhraněn, tak miluje své jídlo, svoji širokou rodinu, svůj domov, své pití, svoji hudbu jako Arabové. Kdyby mohli, žili by pouze doma... Jejich bytí v Evropě je důsledek domácí hrůzy.

Jak vypadá podle Vás skutečné postavení žen v islámských zemích?
Není pravda, že žena nemá sociální roli, naopak. Ta role je pouze jinak strukturovaná... Žena má absolutní roli doma, kde ji muž ve všem poslechne. Má minimální roli navenek. Zdánlivě. Arabská společnost je společností matriarchátu; matka, tchýně mají absolutní slovo tam, kde je to důležité, a to doma.

Hybášková2V kritikách naší civilizace z islámské strany se často poukazuje na krizi rodiny, na ztrátu rodičovské autority, na vyprázdnění sexuality. Co si o tom myslíte?
Ano, této povrchní kritiky jsou mraky. Je to kritika modernizační, nesouvisí s kulturou a vírou. Není etnická. V Hongkongu žijí převážně Číňané... a dnes má snad druhou nejnižší porodnost na světě. Dejte ženám matky, vzdělání a peníze současných obyvatelek Hongkongu a ony opravdu sníží porodnost. Milán - město světové módy: nejnižší porodnost na světě... Konflikt je mezi kariérou a dítětem, ne mezi Islámem a Evropou. Ano, jednokariérová manželství jsou obtížná, a dvoukariérová také. Celý život měníme podmínky, v nichž žijeme, jsme velmi osobní a egoističtí. Jak v neusedlém životě budovat usedlé manželství? Je to těžký boj; ne všichni ho chtějí podstoupit. Je potřeba podporovat porodnost pracujících žen, učit je, jak být i maminkami, učit jejich prostředí, aby jim umožnilo obojí. Je před námi dlouhá cesta, která jistě bude měněna migračními tlaky.

Co Vás, jako maminku dvou dcer, napadne, když se řekne "sexuální výchova"? Co si myslíte o pojetí, které lidskou sexualitu považuje za jedinečnou formu komunikace?
Zatím jsem nedělala žádnou domácí přednášku, vyjma o tom že když se dvě paní a dva pánové mají rádi, že to je úplně normální a je to stejné, jako když pán má rád paní - a není potřeba si toho všímat a vnímat to jako něco nenormálního. Otevřenost, přirozenost, nic netajit a nic neozvláštňovat... Sexualita je přirozenou součástí našeho života. Asi tak nějak. Sexualita je součástí onoho pohybu mezi stále se měnícími strukturami, určitě. Jako taková je definovatelná jako komunikace - to jistě.

Za svůj domov uvádíte Vysočinu, Prahu i Alžír a arabský svět. Co je určující charakteristikou Vašeho prožívání domova?
Domov je citová vazba, místo, ke kterému máme hluboké vazby, svoje vnitřní, osobní…



vytisknout článek | přidat na Facebook Facebook | pridej.cz


Nejčtenější články za posledních 7 dnů
Nejsledovanější příspěvky rubriky video - audio za posledních 30 dnů
Ptáci - nahrávky ptačích hlasů
11. 3. 2017, 498x
.

Aktuální téma: #čtenářství

· #sbirame · #72hodin · #tabory · #radyanavody · #foglar · #natabore · #dobrovolnici · #eyca #eyca_cz · #kamchodit · #hryahlavolamy · #vanoce · #čtenářství



Kam chodit MŠMT Newtonmedia.cz České Tábory.cz Borovice.cz - Informační centrum pro dětsku rekreaci, tábory, cestování skupin a volný čas. Kecejme do toho
© 2016 ČRDM | Senovážné nám. 24, Praha 1 | Kontakty | Mapa stránek | ADAM.cz na Facebooku / ADAM.cz na Twitteru / RSS ADAM.cz / ATOM ADAM.cz
Přebírání obsahu ADAM.cz. Provozuje redakční centrum ČRDM za podpory MŠMT | Tento web byl vytvořen pomocí phpRS. PDA Mapa stránek Hlavní strana Klávesové zkratky na tomto webu Na obsah stránky

-> Google+