Stejně nevím, jestli to lidi zajímá…

Vzdálenost Bambiriády je relativní. Pro někoho může být přehlídka volnočasových aktivit pro děti a mladé lidi natolik vzdálená, že ho prostě ani v nejmenším nezajímá. Takový čtenář nechť promine, že už zase píšeme o „té Bambiriádě“ a klikne na jiný článek. Těm ostatním nabízíme první z řady rozhovorů s těmi, pro které se z toho či onoho důvodu stala Bambiriáda společnicí. Někdy milou a vítanou, jindy vtíravou a třeba i únavnou. Tak už to chodí, když s někým (něčím) trávíte dlouhou řadu měsíců. Když už na sebe prozradil vše, nač byl tázán, zakončil šéf bambiriádního štábu Pavel Hofrichter svou řeč povzdechem, který jsme použili v titulku. Máte-li však chuť nahlédnout pod pokličku šéfa kuchyně zvané Bambiriáda, čtěte dál.

Jsou profese a povolání, které se někde vystudují. Ale kde a jak se člověk „vyučí“ organizátorskému umění?
Řekl bych, že je to dáno postupným zráním. Třeba od svých devíti let jsem vydával – ručně psal a kreslil několik časopisů. Jako náctiletý jsem sháněl nesehnatelné vstupenky do divadel (hlavně do Semaforu), nejdřív pro kamarády, pak pro třídu a nakonec skoro pro celou školu. Dozrávala ve mně tendence něco organizovat pro jiné. I dnes, když jsme s rodinou na výletě, už přemýšlím jak to pěkné místo využít – někomu doporučit, udělat nějakou akci atp.

Chodil jsi jako dítě do nějakého oddílu, jezdil na tábory?
Jako dítě jsem co se týče oddílového života příliš aktivní nebyl. Na počátku byla účast na třech táborech různého typu, na které si příliš nepamatuji, ale nepatří mezi mé nejlepší zážitky. Jeden tábor byl vyplaven a strávili jsme pár dnů v tělocvičně. V dalším si vedoucí zakládali na strážní službě a dodnes nezapomenu jak jsem neodpískal vracejícího se vedoucího z lesa a byl z toho obrovský průšvih. Na všechno se muselo pískat a všechno bylo na písknutí. Od té doby nemám rád píšťalku. Líbilo se mi vniknutí do mlýna, kde jsme objevili fotky z války.
Od devíti let jsem pak už na tábor v roli dítěte nikdy nejel.

V nějakých patnácti jsem začal pracovat pro oddíl Robinsoni, vedený Honzou Kalašem. Oddíl sídlil v maringotce u hostivařského lesoparku a mělo to kouzelnou atmosféru. Ještě před 18. rokem jsem začal vést Robinsony sám a nakonec založil v roce 1988 oddíl Bobříci, oddíl mladých ochránců přírody. Starali jsme se hlavně o Pitkovickou stráň a naučnou stezku. Současně jsem jezdil na nejkrásnější akce svého života, jako byl brontosauří tábor – vlastně škola památkové péče a ochrany přírody na Zvířetnicích a spousta víkendů, kdy jsme opravovali hrad, sladovnu… Nebo letní škola v Bílých Karpatech, s lidmi jako Aleš Máchal – dodnes vzpomínám na lidi, přírodu, atmosféru, prostě bylo to něco neskutečně nádherného… A taky jsem si oblíbil bílé jeleny v Žehušících, kam jsme jezdili pomáhat.

Pak jsem začal pracovat na kulturním domě na Jižním Městě a podílel jsem se na besedách a výstavách Jaroslava Foglara. Těch několik málo foglarovek v mé knihovničce mne inspirovalo k sestavení vlastního programu a zkoušek pro oddíl. Po dvou pokusech o vstup do obnoveného Junáka a zjišťování podmínek jinde (ČTU, BRĎO atp.), jsme zůstali Pionýry. Ještě nějaký rok v maringotce, kterou pak někdo zapálil. Každý víkend toulky po českých zemích, tábory, puťáky, zahraničí… A kromě toho jsme začali organizovat Dětskou Portu, Kopretinu… Rok jsme na půdě nového kulturního a vzdělávacího střediska Trojka oprašovali létající kolo Jana Tleskače. Hodně pro mne znamenala osobní setkání s panem Foglarem, uspořádání jeho výstavy, nebo návštěva tábora legendární Dvojky v Novohradkách. Ale to už je jiný příběh…

A co tě teď živí…
...po několika pěkných letech v kultuře jsem dva roky působil v počítačové firmě a staral se tam o marketing. Když se blížila přelomová třicítka, založil jsem si vlastní studio, kde dnes děláme grafiku, internetové věci, provozujeme portály a naší další náplní je vedle produkce a agenturní činnosti i marketing a P.R.

Vzpomínáš si na své první setkání s Bambiriádou?
Zeptal se mě Martin Bělohlávek a hned jsem věděl, že tohle je ono. Psal se rok 1999 a do Bambiriádybylo docela málo času, řekl bych tak měsíc, dva. Ale podařilo se, stihlo se to. Určitě i díky tomu, že se na tom podíleli profíci z Arcadie, nebo třeba Roman Šantora z Junáka, nebo Jirka Pokorný z FOSu. A další príma lidi. Byl to dobrý tým. Naším hlavním krédem se stala aktivní prezentace každého sdružení. V prvních ročnících jsme to museli vysvětlovat, učit sdružení prezentaci. Přesvědčovali jsme, že jen výstavka nestačí, že musí zaujmout programem, tím co dělají. A dnes je vidět, že jsme to zvládli. Loni jesm poprvé šéfoval celostátní Bambiriádě a tak trochu si říkám, jestli bych už neměl to kormidlo předat dál. I letos jsme našli dobré lidi s novými nápady do týmu – centrálního štábu akce.

Co obnáší tvá práce ve štábu, co už se povedlo?
Velmi stručně řečeno: ve štábu řídím štáb. Zní to honosně, ale řekl bych, že jde o mravenčí, téměř každodenní práci na celé řadě drobností. Letos již máme za sebou akvizici měst, včera jsme pracovali na návrzích panáčků na plakát, zítra budeme probírat jednotlivé mediální partnery a zjišťovat kde to chce ještě schůzku a kde je smlouva na podpis. Dáváme dohromady termínový kalendář, návrh financování měst, představu o pojetí Prahy. To je jen několik věcí z programu tohoto týdne.

Klady a zápory Bambiriády (z tvého pohledu)?
To je těžká otázka, na níž se i my ptáme sdružení, návštěvníků, hostů. Já vidím spíše ta pozitiva v regionech, to nadšení jednotlivců, to spojení pro dobrou věc. Bambiriáda odmyká brány, které jsou leckde uzavřeny. Otevírá poznání smysluplné spolupráce napříč organizacemi. Vnímám i velkolepost Prahy jako vlajkové lodi akce. Líbí se mi spontánní rozšiřování myšlenek. A zápory – snad jeden – ubývá hostů, osobností společenského i politického života. A to v Praze především. To by měl být jeden z prioritních úkolů pro letošní Bambiriádu (s kterým však potřebujeme pomoci od představitelů ČRDM).

Kde jsou hranice Bambiriády?
Bambiriáda je bez hranic. Já tvrdím, že může být evropskou záležitostí s účastí mnoha měst a regionů. Takovým svátkem všech sdružení a lidí, kteří pracují s dětmi ve volném čase. Může nás posunout dál a dát naší práci další rozměr. Ale vše je limitováno množstvím peněz, lidskými zdroji, pochopením smyslu Bambiriády…
Bambiriáda může mít různé formy, obsah, provedení. Ale měla by rozhodně zůstat a měla by se rozvíjet a být vlajkovou lodí prezentace sdružení dětí a mládeže, možností pro volný čas.