Rekordy solidarity

Zdá se, že „esemeskování“ je jakýmsi novodobým českým národním sportem. Každoročně se děsím statistik, s kterými vyrukují po Štědrém dni a Silvestru mobilní operátoři. Kolik lidí zas stiskne pár čudlíků místo stisku ruky? Opět padl rekord, zas jsme byli lepší než loni. Ale pak to přišlo. Už nešlo o obeslání všech známých, ba ani o to, zda zvítězí Aneta či Sámer. Šlo o životy lidí na velmi vzdáleném konci planety. A přesto rekordy padaly opět. Rekordy lidské solidarity. Navzdory přírodním zákonům osudné tsunami (cunami) 26. prosince 2004 svou zkázonosnou vlnu vystříklo do celého světa. Dokonce i do zemí, kde už dávno žádné moře není. Prostřednictvím televizních obrazovek jsme „v obraze“. A chceme pomáhat. V kancelářích humanitárních organizací drnčí telefony: jak pomoci adresně, konkrétně? K lítosti tazatelů jsou však žádosti o bleskové adopce s poděkováním zamítány. Například pracovníci Českého výboru pro UNICEF trpělivě vysvětlují, že při podobných katastrofách může i dva roky trvat, než se zjistí, že dítě zůstalo opravdu samo. A že – byť je to dlouhá doba – je třeba počkat. A neméně trpělivě opakují (po kolikáté už?), že zajistit pouť vašich peněz na vámi zvolené místo není v silách ani toho nejlepšího logistika. Ale jedno slíbit mohou – že jejich prostřednictvím můžete pomoci tam, kde to bude v danou chvíli nejvíc třeba.