Honzíkova cesta k vozíku

Nedávno vyšel v Hasičských novinách článek o paní Janě Vurstové a jejím postiženém synkovi Honzíkovi (členu kolektivu mladých hasičů) z Vesce u Liberce. Kromě jiného se čtenáři dozvěděli o tom, že ne všichni hasiči jsou lhostejní k potřebám druhých; její kolegové ze sboru a další v okrese jí několikatisícovou částkou přispěli na speciální invalidní vozík. To proto, že zdravotní pojišťovna hradí 21 tisíc Kč a vozík stojí 46 tisíc Kč. „Není pro mě jednoduché sehnat tolik peněz,“ říká Jana, která je nejen členkou sboru, ale také rozhodčí soutěží dětí i dospělých nejen v okrese, ale i soutěží vyšších.

Děkovala mi za to, že článek vyšel a pomohl jí získat další finanční prostředky. „Moc mě dojalo, že přispěli například mladí hasiči z Krásné Studánky ze svých úspor přispěli osmi sty korunami. Členové téhož sboru mi přidali dva tisíce, nesmím zapomenout také na hasiče z Jeřmanic, Višňové, Vratislavic a redaktory regionálního Libereckého dne. Na základě článku se poté ozvali hasiči z jihočeské Nemyšle a neváhali přispět s tím, že až budou mít oslavy 110 let sboru a něco vydělají, přispějí mi znovu“, vypravuje Jana a nemá daleko k slzám. „Moc mě těší, že si hasiči dokáží pomáhat, aniž by se znali,“ pokračuje. „Věřím, že už brzy se Honzík dočká vozíku, který vyhovuje jeho postižení a potřebám.“

Milá Jano, neděkuj. Hasiče znám jako fajn lidi, kteří mají srdce. Píši o takových činech vzájemné pomoci ráda. V regionálním tisku, který čte i řada podnikatelů, se na výzvu redakce o příspěvek pro Honzu neozval žádný, který – ačkoliv by mohl – nepřispěl ani dvacetikorunou. Hasiči jsou mnohdy nemajetní, jako parta „se složí“, neváhají pomoci bližnímu svému. Co k tomu dodat?