Alosaurus v metru

Poloprázdný vůz prázdninového metra a na sedadlech proti sobě dvě náctileté slečny. Pokud čekáte moralitu na téma „Mladší, uvolněte místo starším“, musím vás zklamat. O to vůbec nešlo. Slečny prostě jen tak klábosily. Ale jak! Mlčky. Žádná z nich při tom neřekla ani slovo. Metro snaživě zkracovalo vzdálenost do příští zastávky a já začal s výlovem vzpomínek na školní léta. Vztyčený ukazovák je rovný jako I, zalomené ruce s propletenými prsty, to by mohlo být R, a tři prostřední prsty přiložené k rozevřené dlani druhé ruky zase M… „Nechytačka,“ přetrhla soustředěné ticho mezi nimi ta první a druhá na to, že fajn, tak prý tedy ještě jednou. Pán, co si četl přeložené noviny, od nich na okamžik odtrhl oči, a hned je zase sklopil. Ne, tohle ještě není jeho stanice. Trochu nervózní maminka hlasitě vybídla neposedné dítko, aby se pořádně drželo, a mladík s batůžkem u dveří vagónu zívl. Spiklenecká dívčí dvojice se s novou vervou pustila do svého tajuplného rozhovoru prstovou abecedou, tak nepraktického, pomalého a těžkopádného, že každé slovo v něm vypadá jako zkamenělá stopa nějakého dávno vyhynulého alosaura. O čem si povídaly? Nevím. Nestopoval jsem toho uprchlíka z Jurského parku, a nemám tudíž ponětí, kam šel. To máte tak: tvorové vzácní jako on by se neměli plašit. A pak, není slušné číst někomu přes rameno jeho esemesky.