Dětství není pro Alfreda, Martu a Sergia nic víc než vzpomínka

Je už pozdní odpoledne a Alfredo, jeho mladší bratr Sergio a jejich sestra Marta ještě nic nejedli. “Moc jídla nemáme,” říká Alfredo, který je ve svých 15 letech hlavou jejich malé rodiny. Sourozenci žijí v městečku Nicoadala, v mosambické provincii Zambezia.

S dětmi je Anita Adriano z organizace KEWA (což v místním jazyce Chuabo znamená ‘naslouchat’), jejíž činnost umožňuje UNICEF (Dětský fond OSN). Jako členka sdružení lidí žijících s AIDS navštěvuje podobné dětské rodiny. Dnes je s ní také Dezi Mahotas, programový pracovník UNICEF. Během návštěvy zjistili, že situace dětí je zase o něco horší – Alfredo má napuchlou celou levou tvář. Pravděpodobně se mu zanítil zub, avšak nemá peníze na to, aby šel k lékaři.

Alfredo o rodinu pečuje už od svých 12 let. I když jejich matka zemřela před pouhými třemi týdny, byla nemocná několik let a posledního půl roku nedokázala vstát z lůžka. Když byla silnější, Alfredo ji doprovázel do nemocnice. „Trvalo nám to přes hodinu, protože musela během cesty často odpočívat,” vzpomíná. Později jí nosil léky domů.

Alfredo vzpomíná na den, kdy matku ztratili: “Zavolala mě k sobě. Začala plakat. Řekla: Teď budete, děti moje, trpět, protože umírám. Nemám nikoho, kdo by se o Vás mohl starat. Srdce mi začalo bušit velmi, velmi rychle...“

I když nemoc trápila matku dlouho, její smrt stejně byla pro děti šokem. Když se Alfreda zeptáte, co je teď nejtěžší, odpoví jednoduše: „Žít bez maminky.“

Otec zemřel již dávno a ani Alfredo si na něj moc nevzpomíná. Ostatní členové rodiny jsou příliš chudí na to, aby si mohli vzít na starost byť jen jediné dítě. A tak se v pouhých 15 let stal Alfredo hlavou rodiny. Dětství je něco, na co může jen vzpomínat.

Tyto děti vstávají ráno před 5. hodinou a rozdělují si domácí povinnosti: kdo přinese vodu, kdo jejich hliněný domek uklidí, kdo se postará o ostatní. Škola začíná v 7.30 a cesta jim trvá přibližně půl hodiny. Odpoledne potom obdělávají machamba (malé políčko), které jim zbylo po rodičích a které leží celou hodinu cesty od domu. Zatím se jim nepodařilo nic vypěstovat, ale přesto se děti nepřestávají snažit. Když se jim podaří sehnat nějaké jídlo, střídají se ve vaření. Dnes večer bude Alfredo vařit listy kasavy.

Děti žijí v hliněném domečku, kde kromě pár zrezavělých hrnců a slamáků nic není. Zinková střecha se rozpadá. Během posledního období dešťů do domu pršelo, přesto déšť přišel příliš pozdě na to, aby zajistil dobrou úrodu.

Když dětem zemřou rodiče na AIDS, většinou nemají žádné oficiální potvrzení nebo dokumenty a k sociálním službám, jako je zdravotní péče nebo vzdělání, mají jen velmi omezený přístup. UNICEF pomáhá dětem, jako je Alfredo a jeho dva mladší sourozenci, pomocí projektu, který jim tuto péči zajišťuje. Ani dnešek není výjimkou a Dezi pro Alfreda zajišťuje bezplatné ošetření na místní pohotovosti. Tento projekt v hodnotě 3 milionů Kč UNICEF v Mosambiku rozvíjí v 15 prioritních okresech. Alfredo, Marta a Sergio např. získali potvrzení, které je opravňuje navštěvovat školu bez nutnosti placení školeného a UNICEF jim navíc poskytl všechny potřebné školní pomůcky.

Tak jak se HIV/AIDS v jedné z nejchudších zemích světa rozšiřuje, stále více dětí musí přebírat role a povinnosti dospělých. Život je pro tyto děti opravdu tvrdý. Adriano říká: “Navštěvovala jsem jejich matku, než zemřela. Požádala mě, abych se o děti po její smrti starala, ale já nemůžu: se svými dětmi jen taktak přežiji!“

Přesto pro tyto děti existuje alespoň záblesk naděje: Alfredo a jeho sourozenci nepřestali chodit do školy. Díky projektu UNICEF chodí nyní Alfredo do 9. třídy a navzdory novým povinnostem chce ve vzdělání pokračovat.

UNICEF sice dětem nemůže nahradit ztrátu rodičů nebo péči příbuzných, snaží se však zajistit, aby navzdory ztrátám a traumatům způsobeným AIDS měly alespoň šanci na lepší život.

Ruth Ayis

Texty k fotografiím:
Marta (10), Alfredo (15) a Sergio (14) v domečku po rodičích.
Pokud je nějaké jídlo, Marta (10) vaří pro své bratry.
Sergio ukazuje svatební fotografii rodičů. To je to jediné, co dětem po jejich matce zbylo.
Anita Adriano pomáhá dětem s úkoly. Díky podpoře UNICEF děti mohou chodit do školy.