Bojíte se vozíčkářů? A chcete to změnit?

Jenom si to přiznejte! Umíte si představit, že vozíčkář spí ve stanu na louce, ujde za den 10 kilometrů nebo hraje fotbal? Že večer tancuje kolem ohně? A taky cestuje vlakem, drží celý den zkoušku mlčení nebo bojuje na turnaji za svou čest a slávu? A už jste někdy někomu obouvali botu? Nebo prostě jenom propadnete panice, pokaždé když na ulici uvidíte postiženého člověka, protože nevíte co říct a jak se zachovat?

Tak to jste holt nikdy nebyli na našem táboře... A máte jedinečnou příležitost to napravit.

Ale možná bych to mohla vzít pěkně od začátku. Tedy od uvědomění si, že ten, kdo sedí na vozíku nebo koktá, je ve skutečnosti úplně stejný jako „normální“ lidi. Že jsou věci, které má rád, věci o kterých sní, i takové, které nesnáší. A jednou z věcí, která je důležitá pro každého, jsou prázdniny. A kdo by je chtěl trávit mezi čtyřmi stěnami u televize? Nikdo, pochopitelně!

Jenže když někdo sedí na vozíku, má možností míň. A tak není na škodu, snažit se s tím něco dělat. A právě o tom vám chci něco povědět.

Já sama jsem měla pěkně ušlapanou cestičku – oba starší bráchové začali na tenhle tábor jezdit přede mnou, a tak jsem si postupně zvykla poslouchat příhody z tábora, kam jezdí vozíčkáři. Něco jiného ale bylo přijet tam sama - čekalo mě to, co asi každého – šok.

Spousta lidí, kteří mají nějaké postižení. Ještě větší, když jsem zjistila, že o něm klidně mluví a berou ho jako samozřejmost. A teprve krůček po krůčku jsem se dobrala ke zjištění, že se vlastně nemám čeho obávat. Když nevím co dělat, prostě se zeptám. A koho bych litovala? Ty, kteří se stali mými kamarády? Proč? A že špatně vidí nebo sedí na vozíku? No a co?

Vždycky jsem se postižených lidí trochu bála, trochu jich litovala, občas měla snahu pomoct, ve které ale převládala nejistota. A tady se najednou ukázalo, že se vlastně nebojím lidí s postižením, ale sebe – svojí nejistoty, toho, že se ztrapním, že něco zkazím. Ale postupně mě tohle všechno nějak opustilo – zažila jsem, jaké to je hrát fotbal s vozíčkáři i víc než hodinový rozhovor s klučíkem, kterého by někdo označil za „retardovaného“. A já o tom, co mi řekl, musela týden přemýšlet...

A tak se dostávám k tomu, o čem vlastně má být tenhle článek - k tomu, že existuje jeden úžasný letní puťák, na který můžou jet bez rozdílu všichni. Rok co rok se sejde 40 lidí, kteří spolu chtějí strávit dva týdny v přírodě Novohradských hor, v tee-pee na louce, na cestách okolní krajinou, okolo společného ohně.

Jezdí sem děti s postižením, které tu nemusí zůstávat stranou a jenom se dívat na ostatní, protože „něco nemůžou“. Už jsem zažila i věci, které by možná někdo označil za bláznivé. (Někdo chce na rozhlednu? Tak ale jdeme všichni, ne? )

Druhou polovinu účastníků tvoří mladí lidé – dobrovolníci – kteří si chtějí užít prázdnin naplno a přitom nemarnit čas. A tak pomáhají – a sami si užívají divadel, her, přírody, a spousty vzácných lidí kolem sebe.
Hranice jsou tu ale prostupné, nikdo se nedělí na nějaké ústavní "my a oni". Tahle akce má přátelskou a neformální atmosféru, vytváří společenství rovnocenných lidí, ve kterém je každý platným členem a může bez obav říkat svůj názor, aniž by se mu za něj někdo smál. Za ta léta, co na tábor jezdím, pamatuju jenom dva lidi, kterým se na táboře nelíbilo – prvním byla dívka s těžkými depresemi a druhý sedmiletá holčička, poprvé sama od rodičů, pro kterou si přijeli hned druhý den ráno.

A co se tak na táboře děje? Inu , to se každý rok mění. Už jsem hledali svatý grál s králem Artušem, točili film (opravdický!), osidlovali divoký západ... Prožili jsme spoustu příběhů, hledali jejich moudrost, odnesli si z nich zážitky a pocity, objevovali svou zapomínanou tvořivost, hráli divadla, chodili v kostýmech, lesem při nočních hrách...

A také putovali. To si prostě zabalíme věci na pár dnů, touláme se cestou necestou, povídáme si, hrajeme hry, zpíváme...a za den ujdeme třeba deset kilometrů. Nocleh hledáme ve školách, kam za námi auto vozí věci. Prostě taková pohoda.

Nejlepší je, že tuhle atmosféru vycítí i lidé, které potkáváme. To prostě zastaví auto, vykoukne pan řidič a říká: „Poslyšte, todleto se mi fakt líbí. Tady máte, kupte si za to, co potřebujete.“ Podá pětistovku a jede dál. Anebo vyběhne paní ze zahrady a pozve nás, ať si natrháme jablíčka. My odcházíme bohatší o svačinu, a paní zůstává s pocitem, že právě viděla, jak můžou žít „postižení“ a „zdraví“ vedle sebe, k všeobecné spokojenosti.
Ale co vám budu vykládat... Celé to prostě dává dohromady spoustu nesmírně intenzivních, opravdových zážitků, jedinečnou atmosféru... Ale to se nedá popsat ani na stohu papírů, to se musí zažít!

A nechcete jet taky?
Sháníme nové dobrovolníky - hlavně kluky - na tábor 8.- 22. 7. 2006 v Novohradských horách.
NEČEKÁME ZKUŠENOSTI, ALE CHUŤ TO ZKUSIT!!!
Přes rok jezdíme i na několik víkendovek a pravidelně se scházíme v Praze. Pro zájemce pořádáme 2. května 2006 v pražském Informačním centru pro mládež (Senovážné náměstí 24, vchod z Jeruzalémské ulice) besedu o puťáku. Začíná v 17,00 hodin a její součástí bude i promítání krátkého filmu z tábora.
Jestli vás to zaujalo, proč se nepřijít podívat?

K nakouknutí jsou také naše stránky www.rozrazil.cz, něco se dovíte u Markéty Petrové
(market.petr@seznam.cz, 723-539-972), ale to ostatní se dá vážně jenom zažít...