Jsem jen jedním z těch, kteří podpořili dobrý nápad

Jakou hodnotu pro Vás, pane starosto, představuje Cena Přístav, kterou jste právě obdržel?

Především je pro mě velkým překvapením. Protože věci, které dělám, tak dělám opravdu proto, že pevně věřím, že jsou potřebné. Nejenom pro naše město, ale pro naši společnost. Takže: Ceny si moc vážím, ale je pro mě velkým překvapením, že jsem ji získal.

Starostou Vsetína jste od roku 1998. Podle zástupců Junáka, Asociace TOM a Folklorního sdružení, kteří vás nominovali, jsou od té doby prakticky veškerá vaše činnost i zájmy spjaty více či méně s podporou mladé generace. A to jak mládežnických sdružení, tak také dětí v jejich občanském postavení či jako klientů škol rozličného typu. Proč jsou pro Vás kontakt a komunikace s nimi tak důležité?

Možná proto, že – a vás to asi překvapí, ale myslím si, že hlavně starostové a lidé veřejně činní mi budou rozumět – kontakt s nimi je pro mě obohacením a velkou posilou. Je to totiž tak, že když nakonec dojde k osobnímu rozhovoru s dětmi – a ony jsou naučeny v kolektivu, kde se pohybují, být otevřené – tak zjišťuji, že jsou daleko čistší, než z nich nakonec uděláme. A to tím, že my dospělí mnohdy děláme společnost horší. Je to možná také tím, že pod rouškou demokracie dáváme dětem volnost a svobodu, která jim nepřísluší, protože si s ní neumí poradit. Neumíme jim vyplnit čas, ale přesto jim tu svobodu dáváme, takže je vrháme do náruče mnohých neřestí, kterým se těžko odolává. Proto všichni, kteří dokážou děti vést a starají se o ně, si zaslouží naši podporu. A děti v jejich čistotě jsou pro mne také velkým zdrojem inspirace.

Rodinné a mateřské centrum „Sluníčko“ ve Vsetíně-Rokytnici; organizování „Pásovce“ – neboli preventivní bezpečnostní akce pro nejmenší děti; založení dětského bezbariérového centra „Březiny“… A tak bychom mohli pokračovat. Čeho z toho, oč jste se ve své funkci ve prospěch dětí zasadil, si osobně nejvíc ceníte?

V zásadě si nejvíc vážím těch, kteří dokázali zachytit určité vlnění této doby. Například iniciátorů potřebných akcí. Já nejsem tím, kdo ty akce vymyslel a organizoval. Já jsem pouze jedním z těch, kdo ten dobrý nápad – možná v pravé chvíli – podpořil a on mohl vyrůst. Takže tohle je těžké říct. V našem městě je například škola Integra, kde se učí děti postižené společně se zdravými. Dochází k tomu, že na té škole se už nikdo neotáčí za vozíčkářem nebo handicapovaným dítětem – spolužákem. Protože to je přece ten, který patří do této společnosti a není na něm nic divného. Pokud jde o Sluníčko, týká se spíše maminek, které se v kolektivu přesvědčí, že jejich starosti nejsou v zásadě až tak velké – jsou řešitelné. To zjištění pomáhá rozvoji jejich rodiny. A ta zase pomáhá rozvoji dítěte. Takže si nedokážu možná vůbec ani uvědomit – skutečně bych to nedokázal říct – co je důležitější. Všechno to, co je pro lidi dnes potřebné.

Druhým rokem jste inicioval kampaň „Fotkou a slovem proto vandalismu“, při níž mládež posílá své fotografie i literární práce odsuzující projevy vandalismu ve Vsetíně. Přinesla již kampaň podle Vašeho názoru nějaké výsledky? Doporučil byste ji k následování jiným městům?

Stoprocentně. A to proto, že jde o akci, která obce a města, ba ani školy nestojí v zásadě vůbec nic. Už snad ani neznám rodinu, kde by nějaký digitální foťák neměli. A jmenovaná akce v zásadě není o kvalitě fotografie. Vlastně o té fotografii vůbec není. Ona je o tom, že si dítě uvědomí, že tady existuje nějaký problém s vandalismem. Uvědomí si, co vůbec vandalismus je, vyfotí ho. Takže vlastně největší přínos je pro ty, kteří se do akce zapojí. Což je pak přínosem pro obec a společnost. Má děti, které si uvědomují: Stříkám-li sprejem na zeď či obracím-li lavičku nebo koš, tak dělám něco, čemu se říká vandalismus. Myslím, že zmíněná kampaň je hodna následování. Stojí velmi málo – a získáváme velmi mnoho.

Poslední otázka: Co si myslíte o Bambiriádě?

Je to báječná akce. Protože učí jedné věci – doufám, že jí učí: Můj kolektiv skautů, pionýrů, tomíků atakdále není jediný na světě. V pospolitosti a různorodosti – každý se vydá z nějakého důvodu jinou cestou – mohou ty kolektivy žít vedle sebe. Je tu někdo, s kým bych měl soutěžit, ale ne soupeřit ve smyslu zániku té druhé organizace. Nemám to chtít. Mám naopak chtít, aby se ten druhý rozvíjel, aby můj spolusoutěžící byl velmi dobrý. Protože pak i já vyrostu. Myslím, že tohle je pro život mladého člověka velmi důležité. Protože pak se dostane do prostředí, kde jsou různé barvy pleti, různé názory, různé národy, různé strany. A pak se třeba nebudou lidé fackovat.

Za rozhovor poděkoval Jiří Majer