S ní sedět nebudu!

Nastala doba školních výletů, což znamená, že si ráno ve vlaku cestou do práce moc nepospím. Není téměř dne, kdy by se do vlaku nenahrnula skupinka hlučných a rozesmátých školáků. Zvykla jsem si, že když si otevřu noviny, budu se muset smířit s tím, že ve vteřině mám kolem sebe několik „nenápadných“ spolučtenářů, kteří neváhají jednotlivé články a titulky nahlas komentovat. Stala jsem se za těch několik týdnů také odbornicí na nejnovější typy mobilních telefonů a vyzvánění. Vyslechla jsem si už nespočet historek a dětských komentářů na nejrůznější témata. Ale nestěžuji si, beru to jako vítané zpestření cesty a jedinečnou příležitost vstoupit na chvíli do světa dětí, i když jen v roli pozorovatele. Zažívám situace veselé, ale i smutné a k zamyšlení. Nedávno přistoupila třída asi desetiletých školáků a nastal tradiční boj o sedačky. Ke mně si přisedla tlustá holčička, která se narozdíl od svých spolužáků chovala tiše a vypadala smutně. Učitelka vyzvala jednoho žáka, ať si sedne na volné místo vedle holčičky. Chlapec otevřeně pronesl, že „s ní sedět nebude“ a stejně reagovalo i několik dalších dětí. Holčička mezitím koukala pořád smutněji a já jsem přemýšlela, jak se asi v budoucnu vypořádá se skutečností, že byla outsider třídy? Uspěje v životě spíš ona nebo některý z té rozesmáté skupinky, co mi čte přes rameno?