Kristýna Makovcová V zajetí předvánoční nervozity a představy, že budu jako každý rok shánět dárky na poslední chvíli, jsem vyrazila do knihkupectví. Švagr nedávno zasněně vzpomínal, jak rád četl příběhy o Neználkovi. Jelikož Neználek patřil i mezi moje oblíbené tituly, zajímalo mě, jestli je vůbec ještě k dostání. A byla jsem mile překvapena. Všechny tři díly patřily mezi první knížky, na kterých v dětském oddělení moje oči spočinuly. A nejen na nich. Jednoznačně největší prostor tu neměly moderní tituly s odpudivou grafikou, ale „staré dobré“ knížky jako Děti z Bullerbynu, Boříkovy lapálie nebo pohádky Boženy Němcové. Neodolala jsem a několik z nich otevřela. Jako bych se ocitla zpátky ve svém dětství – obrázky či názvy kapitol mi vytahovaly z mysli zasuté vzpomínky. A při pohledu na maminku stojící ve frontě u pokladny s Pipi Dlouhou punčochou jsem odcházela s nadějí, že letos pod stromečkem najdou děti místo počítačových her více takových dárků…