Úsměv, prosím!

Vrátila jsem se z dovolené v Thajsku. Jedna z úžasných věcí na této zemi jsou lidé, kteří v ní žijí. Jsou neskutečně milí a stále usměvaví. Za celé týdny jsem nespatřila nikoho, kdo by se mračil, zbytečně rozčiloval nebo tvářil otráveně. Přišlo mi, že si umějí život tak nějak víc užívat, neřeší malichernosti a chovají se k sobě slušně.
Ostatně ve všech cestovních průvodcích se v kapitolách o etiketě píše, že s arogancí či jen zvýšeným hlasem v Thajsku rozhodně nepochodíte a ničeho nedosáhnete. Na cestách jsem naopak potkala množství takových, kteří ochotně a nezištně nabízeli pomoc či radu - a pořád s úsměvem na rtech. Jejich chování vytvářelo všude úžasnou pozitivní atmosféru, kterou se mi nechtělo opouštět. Byl to tak trochu šok vrátit se do Čech, jakkoli mám svou zemi ráda. Jako první mi náladu pokazila paní ve vlaku. Na mou otázku (ke které jsem, ještě pozitivně naladěna z dovolené, přidala úsměv), zda má u sebe volné místo, paní jen zvedla oči od bulvárního deníku, otráveně se na mě podívala a beze slova odsunula svoji tašku.
V příštích dnech mě čekalo kolečko běhání po úřadech a nejrůznější zařizovaní. A s tím i další a další znuděné a otrávené tváře. Jakkoli si vždycky v hlavě říkám, že mě „nějakej blbec“ přece nemůže rozhodit, opak je někdy pravdou. Nevím, zda jsem v tomto ohledu v menšině, ale občas mi jeden obyčejný úsměv od cizího člověka dokáže zvednout náladu na celý den. Nedávno jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že se pohybuji v prostředí neziskovek, kde je podle mého mínění těch milých ochotných lidí a úsměvů přece jen o maličko víc.