Děvčata z pokoje 28

Děvčata z pokoje 28 je název pozoruhodného projektu a stejnojmenné výstavy, zahájené 23. září 2008 v Terezíně. Otevření expozice se stalo jedním z bodů programu vzpomínkového setkání Moje kroky vedou Terezínem, nad nímž převzal záštitu český ministr zahraničí Karel Schgwarzenberg a velvyslanec Spolkové republiky Německo v Praze Helmut Elfenkämper. O tomto setkání, výstavě i její genezi informovala server Adam.cz Mgr. Helena Müllerová z odboru vnějších vztahů MŠMT s tím, že cílem setkání bylo připomenout jednu z tragických stránek historie zdejšího ghetta, osudy dětí.

Úvodem malý exkurs do minulosti.
V terezínském ghettu žily děti izolovány od svých rodičů v tzv. heimech, dívčích a chlapeckých domovech. V heimu v budově L 410 se na pokoji číslo 28 vystřídalo na šest desítek děvčat ve věku kolem 13 let. Žily ve stísněných podmínkách, třicet v jedné místnosti, spaly na tříposchoďových kavalcích. Jejich vychovatelky se jim ze všech sil snažily učinit nucený pobyt snesitelnější. Děti se tajně učily, pokoušely se smysluplně trávit volný čas, navazovaly přátelství, poznávaly solidaritu kolektivu. Založily si sdružení Maagal (hebrejsky kruh, ale i dokonalost) a snažily se být po lidské stránce stále dokonalejší. Jedna z dívek, Helga Pollaková, si v ghettu dokonce vedla deník.

Ani sebeobětavější péče vychovatelek však nemohla dívky uchránit před temnými stránkami ghetta, odloučením od rodičů, psychickým a fyzickým strádáním, před transporty do koncentračních táborů a konfrontací se smrtí. Ze šedesáti dívek, které postupně prošly pokojem 28, jich válku přežilo patnáct, některé v Terezíně, jiné v koncentračních táborech nebo na pochodech smrti. I když si slibovaly, že se po válce sejdou a dál budou pěstovat přátelství, poválečný politický vývoj je rozvál do všech světových stran – pár jich zůstalo v Československu, kroky jiných vedly do Izraele a USA, jedna z dívek se dostala do Sovětského svazu.

Poprvé se znovu setkaly až po roce 1989 a od té doby pravidelně přijíždějí na každoroční podzimní setkání do Špindlerova Mlýna.
O osudech „děvčat z pokoje 28“ se dozvěděla německá spisovatelka a novinářka Hannelore Brenner-Wonschicková při práci na rozhlasovém pořadu o dětské opeře „Brundibár“, kterou v ghettu nastudovaly a provedly terezínské děti. Seznámila se s obyvatelkami pokoje 28 a brzy je spojovalo společné přání vytvořit trvalou vzpomínku na jejich zavražděné přítelkyně, oběti holocaustu. Od roku 1998 autorka sbírala vzpomínky, setkávala se s pamětnicemi, natáčela rozhovory a prováděla historické rešerše. Shromažďovala rovněž dokumentační materiál, přičemž dva prameny byly od počátku zásadní: památník Anny Flachové-Hanusové a terezínský deník Helgy Pollak-Kinsky. Bez těchto dokumentů vysoké hodnoty by nemohl vzniknout žádný z následujících počinů na toto téma, jimiž byla divadelní představení, kniha, putovní výstava a nakonec – na základě mezinárodních projektů a rostoucího okruhu zájemců – i vznik všeobecně prospěšné společnosti Room 28 e. V.

Kniha i výstava „Děvčata z pokoje 28“ s podtitulem Přátelství, naděje a přežití v Terezíně existují v německém a českém jazyce (v březnu příštího roku vyjde kniha i v angličtině). V září 2007 přijal „děvčata z pokoje 28“ v Lobkowickém paláci, sídle velvyslanectví Spolkové republiky Německo, velvyslanec Helmut Elfenkämper. Od roku 2004 výstavu zhlédli návštěvníci v řadě měst obou zemí; v jejím rámci probíhala čtení, rozhovory s pamětnicemi tehdejších událostí, opakovaně byla provedena opera Brundibár, konaly se koncerty. V lednu 2008 byla výstava otevřena v budově Německého spolkového sněmu v Berlíně v rámci oficiální připomínky obětí národního socialismu. Osm „děvčat z pokoje 28“ bylo po jeden týden v Berlíně hosty.

Dne 23. září byla výstava „Děvčata z pokoje 28“ otevřena i v Terezíně, tedy symbolicky v místech, kde má své kořeny. Jejího zahájení se zúčastnilo několik přímých účastnic, o kterých kniha i výstava pojednává, přítomna byla rovněž autorka Hannelore Brenner-Wonschicková.
Po vernisáži následovala procházka Terezínem. Odpoledne zakončil hudební program skupiny Winfrieda Radekeho. Autor (nar. 1940) je skladatelem, režisérem, kapelníkem a jedním ze zakladatelů operní scény v Berlíně-Neuköllnu. V roce 1989 uvedl operu Císař Atlantidy skladatele Viktora Ullmanna, rovněž vězněného v Terezíně. Podnítil tak vznik sdružení musica reanimata a je dodnes v jeho vedení.
Od roku 2006 se cíleně věnuje skladatelům pronásledovaným a zavražděným v době nacismu. Vytvořil a hudebně doprovodil pořad Terezínský kabaret, který se dočkal několika provedení, mj. třikrát v budově Berlínské filharmonie na pozvání jejích členů. Vysílala ho i rozhlasová stanice Deutschlandfunk. Radekeho pozornost patří dále básnířce Ilse Weberové, která své texty v Terezíně rovněž zhudebňovala. V roce 1944 byla zavražděna v Osvětimi. Vytvořil tak pásmo hudby a slova „Moje kroky vedou Terezínem“ a stejnojmennou edici v hudebním nakladatelství Boosey & Hawkes – Bote & Bock.

Pro Nadační fond Hanse Krásy Terezín znamená tato akce možnost, jak se znovu připomenout veřejnosti. Jeho zakladatelkou byla paní Gaby Flatow a fond déle než jedno desetiletí pořádal pozoruhodné koncerty, jež připomínaly osudy terezínských židovských vězňů, hudebních skladatelů a dalších umělců; v posledních dvou letech však jeho aktivity poněkud ustaly. Provedení kabaretního programu vzniklého v Terezíně a písní Ilse Weberové v podání hudební skupiny Winfrieda Radekeho s interprety Marií Thomaschkeovou a Andreasem Jockschem je prvním společným vystoupením Sdružení Room 28 z Berlína a Nadačního fondu Hanse Krásy Terezín. Naplňuje se tak společné přání sdružení i nadace, totiž pozvat toto vynikající hudební těleso do Terezína a na autentickém místě vzdát hold mimořádné vůli po kulturních počinech, která se manifestovala právě v Terezíně, a uspořádat koncert na počest našich hostů, přeživších z Terezína a Osvětimi.
Uspořádání tohoto večera umožnila přátelská podpora firmy Mercedes Benz...

Další informace: www.room28.org