Předvánoční

„Zítra večer je malý předvánoční sraz bývalých členů oddílu…,“ pravila esemeska, s upřesněním, že se sejdeme v jedné malé staroměstské hospůdce. Zprávu jsem tedy přeposlala na těch pár čísel, co mám, neb v dobách, kdy jsem oddíl vedla, nebylo ještě o nějakých mobilních telefonech ani potuchy. Druhý den jsem zvědavě spěchala na sraz. Ještě cestou zvoní telefon: „Prosímtě, kde jste? Tady nikdo od nás není, tak já jdu asi domů,“ říká skoro zoufale hlas ze sluchátka. Není divu, že se nepoznali. Oddílem a později skautským střediskem prošlo za ta léta několik stovek kluků a holek.
Ten večer se u stolu vystřídalo půldruhé desítky mladých lidí napříč oddílovými generacemi. Přesto, že jsme se viděli s některými po patnácti letech a jiní se tu potkali snad poprvé, bavili jsme se skvěle. Zavzpomínali jsme na tábory – a pamatuješ, tenkrát, jak jsme si každý vybrali jedno řemeslo – já byl hrnčíř a dodnes ten hrníček mám … a tahle jizva je z prvního Slovenska... a naše countrybály… a co takhle něco zase uspořádat – pro všechny…? Jasně, hned po Novém roce se sejdem a naplánujem.

A pak si navzájem sdělovali tihle dnes dospělí mladí lidé, co všechno – krom těch jizev a drobných pamětihodností – v oddíle získali. Jak by asi měli bez oddílu jiný žebříček hodnot. Jak dodnes mluví slušně. Jak se naučili to či ono, co se jim hodí v životě…
Ohromně mi to dobilo baterky. A už se těším na to příští setkání.

Kolem Vánoc je to taková milá tradice, scházet se, a tak, dostanete-li pozvání na vánoční besídku oddílu nebo kroužku, kam jste kdysi patřili, neváhejte. Stojí to za to.

Michala Kateřina Rocmanová