Evropská proměna

K tomu vedla poněkud klikatá cesta, plná objevů. Evropankou jsem se paradoxně stala v cizině, během dlouhodobého pobytu v jiné, západoevropské, zemi. Nemám žádné důkazy, že podobná zkušenost by měla stejný účinek na každého, ale mám svoji teorii, jak k tomu došlo přinejmenším v mém případě. Myslím si, že když člověk prožije a pochopí více než jednu (tu svou „původní“ alias národní) identitu, nikdy už nemůže přemýšlet pouze v jedné perspektivě. Právě ve chvíli, kdy přestane být turistou a pozorovatelem, stane se součástí společenství. Krásným vyjádřením je například každodenní společné cestování s dalšími obyvateli země do práce či školy a poslouchání jejich obyčejných rozhovorů.
Konfrontací s druhou identitou člověk jakoby mimochodem zjišťuje, co je mu vlastní, čím se odlišuje od příslušníků jiného národa a co jej v myšlení a pohledu na svět s nimi spojuje. Právě takhle jsem si uvědomila to společné evropské „něco“, co mi bylo do té doby skryto.
Vlastně je to možná taková paralela se známým úslovím „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. Bylo by určitě krásné, rozšiřovat svoji sbírku „jiných“ identit. Pokud by to takhle fungovalo, třeba se člověk při obdobně hluboké zkušenosti s neevropskou kulturou může stát na nějaké vyšší úrovni pochopení dokonce globálním občanem.
Z důvodů zejména časových se k téhle úrovni těžko dostanu. Ale doufám, že k červnovým evropským volbám přijdou Evropané, kteří také přišli na to, že máme „něco“ společného, o co se chceme starat.

Michaela Přílepková