Jak jsme na Svojsíkáči vyhráli... nad smrtí

Na krajské kolo Svojsíkova závodu do Jinolic u Jičína (5. – 7. června 2009) jsme vyráželi po značných komplikacích, způsobených rozličnými zdravotními problémy – od neštovic, přes horečky až po čerstvou zlomeninu, plni očekávání. Těšili jsme se na víkendovou akci v zajímavém prostředí nedaleko Prachovských skal, chtěli jsme prověřit své dovednosti i vědomosti, a hlavně poznat nové lidi a místa. Dále cituji ze vzpomínek kluků z družiny Rysů z 1. oddílu bratra Františka – ze střediska Skaláci Police nad Metují:

„Celý závod se odehrával v sobotu, po snídani nás ještě hřály sluneční paprsky na slavnostním nástupu. Pak chlapecké hlídky vyrazily na „modul“ Závod s kruhovým startem. Po absolvování závodu jsme věděli, že to není nejlepší, ale ani nejhorší. Nejvíce bodů jsme ale jednoznačně ztratili na stanovišti Zdravověda a řešení krizových situací. Byli tam dva figuranti, jeden bez známek života – měli jsme jej resuscitovat, a druhý v šoku. Zavolali jsme cvičně záchranku a snažili se zraněného vrátit mezi živé. Moc se nám to ale nedařilo, trochu zbytečně jsme zazmatkovali. Po obědě následoval „modul“ Brány. Tady jsme se museli rozdělit na jednotlivce. Tato část Svojsíkáče se nám příliš nepovedla. Hned po ukončení modulu jsme šli na večeři. Den totiž ještě zdaleka nekončil.

Po večeři následovala naše královská disciplína, na které jsme mysleli, že nasbíráme nejvíc bodů, ale všechno bylo nakonec úplně jinak. Cestou jsme mohli získat bonusové body za navštívení několika zajímavostí v okolí, většinou se jednalo o památníky na válku v roce 1866. Vše bylo na rozhodnutí rádce a členů družiny – nedalo se v časovém limitu navštívit všechny a pak včas dojít do Jičína, kde jsme měli plnit další úkoly. Došli jsme k nejvíc bodovanému pomníku (který byl samozřejmě stranou od přímé cesty do Jičína) a viděli jsme, že nestíháme. Proto jsme zvolili trasu podél hlavní silnice, kde jsme měli zakreslit Ossarium bitvy u Jičína z roku 1866.

Bylo téměř 22 hodin, slabě pršelo a všude kolem tma. Cestou jsme viděli, jak kolem nás profrčelo hroznou rychlostí auto, přejelo za horizont, a uslyšeli jsme tlumenou ránu. Nevěnovali jsme tomu velkou pozornost, ale napadlo nás, že se tam mohlo něco stát. Když jsme přišli blíž, tak si Kojta všiml podivného kouře, zrychlili jsme a po pár vteřinách uviděli rozsekané auto. Hned jsem vykřikl: Volejte záchranku!!! Hejkal, náš doprovod, hned zareagoval, mladší kluky jsme poslali dál od auta a Kojta (rádce) a Coolha (podrádce) zkoušeli komunikovat se zraněným jednadvacetiletým řidičem, zaklíněným v úplně rozbitém vozu. Automobil se převrátil přes střechu a poté přední částí přerazil strom. Byl to nezáviděníhodný pohled, všude byla krev, zkoušeli jsme v okolí hledat případné další zraněné, naštěstí byl v autě jen řidič. Ten zpočátku vydával chraplavé zvuky, postupně však ztrácel vědomí, dispečerka záchranky nám zdůraznila, abychom s ním nehýbali. Po příjezdu sanitky jsme až do příchodu hasičů svítili baterkami záchranářům. Zraněného museli vyštípat z auta a musela přijet i další záchranka. Poté s námi mluvila policie a všichni jsme, ač vyklepaní, popisovali průběh poslední půlhodiny. Pak nás pustili a my jsme šli o kousek dál k motorestu, kam si pro nás přijeli organizátoři závodu.

Večer byl ještě dlouhý, byli jsme hodně rozrušení a celou událost popisovali Bumerangovi (to je náš vůdce), uklidnil nás a kolem jedné ranní jsme usnuli. Další den ráno po snídani bylo vyhlášení výsledků. Umístili jsme se čtvrtí z deseti chlapeckých hlídek, dále nás Miki – hlavní organizátor závodu označil jako hlídku s nejlepším chováním, bez jediného strženého bodu, a před všemi nás pochválil za skvěle zmáklou krizovou situaci. Poté jsme nevyrazili s ostatními autobusem do Jičína, ale šli na plánovanou výpravu do Prachovských skal.“

Každou hlídku na večerní výpravu doprovázel pro zajištění bezpečnosti dospělý doprovod z jiného oddílu, polické Rysy „vyfasoval“ jednadvacetiletý Pavel Jíša – Hejkal z 33.oddílu Termitů z 5. střediska sv. Jiří, Hradec Králové. Zde jsou jeho vzpomínky na první červnovou sobotu:

„V sobotu večer kolem 20 hodiny jsem na nástupu dostal přidělenou družinu s tím, že jim mám dělat dozor při výpravě, kde měli kluci navštívit a obkreslit několik památníků a opsat si z nich pár údajů. Po krátkém plánování trasy jsem vyrazili k prvnímu památníku, splnili vše potřebné a pokračovali k druhému, a pak po chvilce váhání i k třetímu, který byl vcelku z ruky.

Poté jsem se vydali už na cestu do Jičína, kde jsme měli další úkoly. Byla už skoro tma. Cestou jsem měli ještě v plánu zastavit se u kapličky zvané Ossarium. Jak se k ní blížíme po poli, tak vidíme, že po hlavní silnici jede nějaké auto, vcelku dost rychle a poměrně riskantně na to, jaká tam je cesta, kromě toho byla vozovka mokrá. Jakmile přejel horizont, slyšeli jsme ránu, ale nepřisuzovali jsme jí moc velký význam, řekli jsme si: „To skočil a něco urval, nejspíš vejfuk,“ a pokračovali jsme v cestě. Chvilku poté jsme se přiblížili ke kapli, obešli jsme ji na druhou stranu, když v tom si kluci všimli, že něco leží v příkopu. Bylo to auto, z kterého jemně stoupal dým (nejspíš jen pára). Rychle jsme běželi k němu. Kluci tam doběhli dřív a všimli si, že v autě někdo je. Vzápětí jsem přiběhl i já. Všem nám zatrnulo. Byl jsem pěkně vyjukaný a krve by se ve mně nedořezal. Ten člověk v autě vydával neidentifikovatelné zvuky. Vypadalo to, že je nejspíš v šoku. Rychle volám záchranku, kluci se rozdělili a Kojta začal na řidiče mluvit. Jakmile mně na 155 paní zvedla telefon, zapomněl jsem na všechny ty učebnicové příklady, jak se má volat. Řekl jsem jí, co se stalo a kde se to stalo a kolik je zraněných, a na ostatní se vyptala, jak potřebovala. „Záchranka už je na cestě, mávejte na ně baterkami,“ řekla operátorka a zavěsila. Těch pár minut, než přijela sanitka, bylo nejdelších, jaké jsem kdy zažil, a myslím si, že nejen pro mne, ale i pro kluky. Těsně před příjezdem záchranky upadl nešťastník do bezvědomí. Přijela sanita. Vyběhla doktorka k autu a já jí svítil čelovkou. Ohledala zraněného. Mezitím se sanitka otočila a postavila se ke krajnici. Vychází její řidič a podává doktorce límec. Já jdu ke klukům. Rozhlížíme se ještě po poli, jestli tam náhodou ještě někdo není. Mezitím přijeli hasiči, během chvilky už vystříhávají nešťastníka hydraulickými nůžkami. Vyndávají ho z auta a pokládají na lehátko, fixují ho, dávají do sanitky. Po chvíli přijela ještě druhá, v sanitce jej pravděpodobně resuscitují a pak odjíždějí. Mezitím přijela policie, vše fotili a prováděli další ohledání. My čekali poblíž na poli, po chvilce ke mně přišel policista a spíš kluci než já :o) mu popsali, co se stalo.

No, a jaké byly naše pocity? Po příchodu jsme byli vcelku dost vyplašení, ale reagovali jsme rychle, jako skvěle sehraný tým. Každého napadlo něco. V takovéto situaci se každý zachová jinak, a dokud si to člověk nezažije na vlastní kůži, tak nikdy nedokáže předpovědět, jak bude reagovat.

Ve středu po nehodě mi volala maminka toho kluka, že to přežil s nalomeným žebrem a zlomeným obratlem. Doktoři jí prý říkali, že kdyby tam byl o chvilku déle, tak by neměl moc velkou šanci. Strašně nám děkovala a ještě říkala, že také dříve chodil do skautského oddílu.“

Tolik vyprávění členů družiny Rysů a jejich doprovodu Hejkala na jednu z nejtěžších chvil v jejich životech. Po této zkušenosti jsem si vzpomněl na pár známých, kteří se pozastavují nad smyslem skautské výchovy. Je snad důležitější trefit roh fotbalové brány z 30 metrů a kvalitně zahrát náročnou skladbu na trubku než umět zachránit lidský život? Co myslíte? Kolik aut v onen večer bez rozmýšlení projelo kolem havarovaného vozu? Kluci jich napočítali dost! Dopoledne jim to na závodě moc nešlo, večer to v praxi zvládli na výbornou. To byl ten skutečný „skauting pro život“.

Mějte se pohodově, a „nohu z plynu“, ne po každé krajnici se procházejí skauti.
Michal Bureš – Bumerang,
vůdce oddílu 1.oddílu bratra Františka, Police nad Metují

Fotografie z průběhu závodu i z naší další činnosti objevíte v Galerii na webových stránkách oddílu www.obf.skauting.cz