Rozumíme si doopravdy?

Svět se nám propojuje, je spousta možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí, takže člověk snadno získá dojem, že stačí umět angličtinu nebo nějaký jiný vhodný jazyk a všude bude „v obraze“ jako doma. Že tomu tak není, lze zjistit, když se člověk podívá pod pokličku všedních situací z turisticko- jazykových příruček, jako je nákup v supermarketu, konverzace cizince s našincem u cheesburgera v nějakém globalizovaném podniku atd.
Minulý týden jsem zažila takovou drobnou příhodu, která mi vlastně znova připomněla, že porozumění dvou různých národů znamená také umět číst symboly, skryté významy, nebo důvod nějakého chování. Hodně rychle nás pak tvář přítomnosti, která může vypadat na mnoha místech světa obdobně, přivede někam do minulosti, odkud pramení ty častokrát zmiňované kulturní rozdíly.
Stála jsem a čekala na někoho u jezdecké sochy sv. Václava a vyslechla jsem rozhovor tří mladých lidí, kteří si přišli jako turisté, hovořící britskou angličtinou, prohlédnout tuto dominantu Václavského náměstí. Musím říct, že mi jako Češce dělalo dobře, že ji náležitě obdivovali a udělali si větší množství fotografií.
Mladý muž z trojice si sochu delší dobu prohlížel, zamyslel se (a věřím, že použil seriózně veškeré školské i další vědomosti, které nabyl informálním způsobem ve svém okolí) a řekl: „Tohle bude určitě templářský rytíř.“ Ostatní jeho úvahu přijali za svou.
Přemýšlela jsem, jak by asi stejný objekt interpretoval např. návštěvník z asijských zemích. Jako slavného vojevůdce, který rozdrtil své nepřátele a na věčnou slávu mu byl zbudován pomník po návratu z bitvy? A což teprve, když se nehodnotí jen nějaký hmotný předmět z jiné kultury, ale chování lidí, kteří z té jiné kultury pocházejí! Pak teprve vznikají nedorozumění, která se umějí rychle přeměnit v předsudky, odmítání a někdy také ve výsledku vedou ke konfliktům mezi zeměmi.
Proto stále zůstává úkolem pro státní i nestátní organizace iniciovat a podporovat na různých úrovních interkulturní dialog, jako se institucionálně např. dlouhodobě snaží Rada Evropy.

Michaela Přílepková

(http://www.coe.int/t/dg4/intercultural/default_en.asp)