Prohlášení České rady Pionýra k 20. výročí obnovení samostatné organizace Pionýr

Historie pionýrského hnutí u nás ale sahá dále. Začalo vznikat po druhé světové válce jako reakce na přirozené dětské potřeby sdružování a spolupodílu na správě svých věcí. Byla ustavena Pionýrská organizace Junáka, později přejmenována na Pionýrskou organizaci Československého svazu mládeže. Časem se však dobrovolné hnutí stalo i velmi poškolštěnou institucí. Přesto uvnitř něj stále existovaly původní základy. Z nich vzniklo kritické pnutí, které přivedlo kostnatou a neživou část organizace k pádu, a na nich byl v roce 1968 postaven samostatný Pionýr. I když jen na dva roky, po kterých byl opět vklíněn pod čepec oficiální jednotnosti (Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže).

I po roce 1970 přesto v činnosti oddílů přetrvalo mnoho myšlenek, jež nemohly být nahrazeny pustou formálností. Nikdo přitom netvrdí, že ta se nevyskytovala – stejně jako existovaly oddíly a tábory plné dobrodružství, romantiky a úžasných prožitků, které významně a kladně formovaly postoje lidí na celý život.
Rok 1989 přinesl změny v celé společnosti. Velká formálně jednotná Pionýrská organizace SSM se začala rozkládat již v prosinci 1989. Po obnovení činnosti Pionýra následovala svobodná volba pionýrských oddílů a skupin – některé šly svou cestou, mnohé zůstaly a vytvořily základ obnoveného Pionýra.

Nikdy jsme se nesnažili svou minulost skrývat a nebráníme se debatě s kýmkoli, kdo je ochoten rozumně diskutovat. Ostatně samo obnovení činnosti v roce 1990 a hlavně následujících dvacet let nepřetržité činnosti dokázalo, že i při velmi kritickém pohledu do historie pionýrského hnutí a s vědomím chyb, bylo a stále je na co navazovat.

Najde se však stále dost lidí, kteří pionýrskému hnutí v minulosti podsouvají jen ty nejhorší úmysly – počínajíc mravním kažením dětí až po řízené likvidace jiných organizací.
Pionýr se za dvacet let stal uznávaným sdružením, partnerem ostatních podobných spolků i státních institucí. Stejně jako celá naše společnost, i on za těch dvacet let odrostl. Jako dříve má své neduhy i své silné stránky, ale je jednoduše o dvacet let dál a většina dnešních členů si dobu před rokem 1989 ani osobně nepamatuje. Škarohlídům bychom chtěli vzkázat: „Nedokážete-li se po dvaceti letech odtrhnout od minulosti, je to váš boj. Dobře si uvědomujeme historii pionýrského hnutí. Nekriticky ji nehájíme, ale ani bezmyšlenkovitě neodsuzujeme. Poučili jsme se z ní v dobrém i zlém a dávno se s ní vyrovnali. Počítaje i majetkové poměry s jinými spolky, včetně Junáka. Známe skutky, které byly páchány z mocenských pozic, litujeme jich a odmítáme je, protože jsou v naprostém rozporu s programovými východisky současného Pionýra.“

Ačkoli poznávání a objasňování vlastní historie je proces, kterého se nezříkáme, hlavní smysl naší práce je zkrátka jiný, než obhajovat a vysvětlovat své právo na existenci. To mohla být zajímavá výzva v devadesátých letech minulého století, dnes je to již jen plýtvání energií, kterou chceme věnovat dětem a mladým lidem. Přípravě aktivit, pořádání akcí, výchově k slušnosti, odpovědnosti a aktivnímu občanství. O to se snažíme již dvacet let a budeme se o to snažit dál.

Členové České rady Pionýra