Talnet jako koncept péče o nadané děti, kterým je šitý na míru

Možnost vzdělávání nad rámec školní výuky, a to v poměrně úzce vymezené oblasti některého z oborů přírodních věd. Individuální přístup lektorů. Inspirativní kontakt s vrstevníky sdílejícími podobné zájmy. Tři vyjmenované přednosti projektu Talnet rozhodně nejsou jejich úplným výčtem. I z nich je ale patrné, že jde o trochu jiný koncept péče o nadané děti, než jaký běžně nabízí školní prostředí. A pak, Talnet využívá veškerých možností internetu coby prostředku, jímž lze vlohy dítěte rozvíjet prakticky bez ohledu na místo jeho bydliště. Vyplývá to z informací, jež zazněly 18. března 2010 na tiskové konferenci konané v sídle Národního informačního centra pro mládež.

Průvodce tiskovou konferencí Vojtěch Tutr ji uvedl citátem připisovaným J. A. Komenskému: „Šťastný národ, který má hojnost dobrých škol a dobrých knih.“ Talnet je podle Vojtěcha Tutra jednou z typických ukázek toho, že i v systému, který má chyby – možná i podstatné – vždy existuje dostatečný počet lidí, kteří se navzdory tomu věnují práci s dětmi a výchově mladých talentů nejen v rámci své profesionální kompetence, ale i nad ní. „A takovým příkladem jsou lidé, kteří se pohybují okolo Talnetu,“ míní Vojtěch Tutr.

Upozornil, že v současné době se otevírají registrace do kurzů nového talnetového ročníku. Ten sice začne až někdy po startu příštího školního roku – pravděpodobně počátkem října – ale již dnes je možné se do oněch kurzů hlásit. A nejen tam. Také do exkurzí Talnetu, které proběhnou v online prostředí již na jaře, na přelomu dubna a května.

Za předivem změn, jež se v inovaci oborů i metodice práce s nadanou mládeží v rámci projektu průběžně odvíjí, stojí Stanislav Zelenda z Matematicko-fyzikální fakulty UK. „Myslím, že tím motorem změn jsou děti a jejich měnící se potřeby na jedné straně, na druhé straně jsou to změny ve školství, jejichž praktické důsledky pociťují děti, rodiče i jejich zaměstnavatelé. Třetím prvkem jsou technologické změny, zejména v oblasti technologií síťových a telekomunikačních,“ vypočítává Stanislav Zelenda. Organizátoři Talnetu si podle něj uvědomují situaci, jaká na školách je: Učitelé se zkrátka z různých důvodů nemohou nadaným dětem věnovat v míře, jaká by byla potřeba. „Naším hlavním úkolem je tedy vybrané aspekty, které opravdoví borci v daných disciplínách dokáží pojmenovat a nabídnout, zprostředkovat dětem naším online kanálem,“ vypíchl Stanislav Zelenda.

Dvojí úhel pohledu na danou problematiku umožňuje jednomu z instruktorů Talnetu Petru Pudivítrovi jeho povolání kantora. Pedagog Gymnázia Ch. Dopplera je průkopníkem vyučování astronomie na středních školách – a zároveň instruktorem stejně zaměřeného online-kurzu Talnetu. „Jako učitel můžu nadaného člověka přihlásit do spousty klasických soutěží, jako je fyzikální olympiáda. Ale tam jde o soutěž vyhovující tomu, jaký chtějí mít pořadatelé výstup na konci, třeba na mezinárodní olympiádě. Aby byly v tomto typu soutěží děti úspěšné, musejí se naučit neuvěřitelné množství věcí a dovedností. V Talnetu je tomu naopak. Já do něj mohu přihlásit dítě, které je nadané jenom v jistém oboru a nechce se mu studovat nic dalšího. Pokud se odpovídající kurz pro ně najde, tak má šanci zabývat se dál jenom tím, čím chce. A to je podle mě docela jiný koncept péče o nadané dítě: Další vzdělávání se ušije přímo na míru jemu, a ne, že budeme vyhledávat talenty podle svých představ.“

Za pravdu mu dává i „duchovní otec“ Talnetu Jan Vodička. Má za to, že škola si ani dost dobře nemůže dovolit přepych samostatného kurzu – dejme tomu astronomického – pro zvláště nadaného žáka. Proč? Kurz by měl třeba jen jediného návštěvníka. „Talnet umožní právě spojení třeba deseti takových dětí z různých míst; vznikne pro ně kurz. Myslím si, že i kdyby bylo ve školství desetkrát víc peněz, tak by učitelé takovou možnost neměli. Vychází-li nám statisticky dejme tomu jedno, dvě děti s talentem k astronomii na kraj, tak jiným než talneťáckým způsobem se jim intenzivně nikdo věnovat nemůže. To by těch dvacet astronomů, které v naší republice máme, nedělalo nic jiného, než že by každý z nich někam dojížděl a věnoval se svému budoucímu studentovi,“ uvažuje Jan Vodička.

Právě možnost individuálního přístupu si pochvaluje například student Matematicko-fyzikální fakulty UK David Wagenknecht, absolvent celé řady kurzů Talnetu, který je nyní už sám pomáhá organizovat pro druhé. Říká: „V Talnetu je sice mnoho studentů, ale díky velkému množství kurzů se jim instruktoři mohou věnovat hodně individuálně. A právě to nemůže střední škola studentovi dát, když je ve třídě třicet lidí... Další důležitou věcí je kontakt na vrstevníky s podobnými zájmy. Já jsem kupříkladu studoval na gymnáziu v Říčanech, a ve třídě jsem neměl nikoho, s kým bych se mohl o fyzice bavit. A právě Talnet mi umožnil kontakt s lidmi v mém věku, se kterými jsem si mohl denně – byť po internetu – třeba i několik hodin povídat o tom, co mě zajímalo,“ vzpomíná David Wagenknecht.

Do projektu se může nadané dítě přihlásit samo, lepší je ale pochopitelně doporučení od nějaké autority – ideálně od učitele, ale i od rodiče nebo třeba od kamaráda – bývalého „talneťáka“. Jak připouští Jan Vodička, na doporučení učitele totiž nelze vždycky beze zbytku sázet. „Neříkám, že je to typické, ale čas do času některé dítě narazí na učitele, se kterým spíš bojuje, který je vnímá jako někoho, kdo ho ohrožuje; dítě má třeba připomínky, kterým učitel ani nerozumí,“ vysvětluje zakladatel Talnetu. V takovém případě podle Jana Vodičky ovšem není pedagogova averze vůbec na místě. Pro příměr sahá do oblasti sportu: „Nikdo přece nebude chtít, aby třeba trenér Jana Železného házel oštěpem dál než on, protože je starší a zabývá se sportem déle. Ale ve fyzice, v matematice, to mají lidi pořád zafixované...“

Mohlo by se součástí „rezervoáru“ případných dalších frekventantů Talnetu stát kromě škol dejme tomu také některé z dětských sdružení, respektive mládežnických organizací, jejichž programová náplň je neobyčejně pestrá? Na dotaz serveru Adam odpovídá Stanislav Zelenda: „Přiznám se, že oficiálně ne, tak tomu není. Na úrovni personální – tam jsme téměř pupeční šňůrou napojeni na skauty. Záleží to zřejmě i na charakteru práce, který je z naší strany vyžadován... Ale je to zajímavý podnět, skutečně... Máme navázánu ještě komunikaci s debrujáry – v tom smyslu, že nám poskytují informace o tom, co dělají a na co by se hodilo navazovat. Což Talnet vlastně také chce: Zajistit, aby nadané dítě, které někdo takzvaně vytáhne, později nemuselo své nadání kvůli nedostatku dalších příležitostí zahodit, což se teď bohužel stává.“