Domácí úkol

Bylo to někdy na konci čtvrťáku, na gymplu, maturita už už brala za kliku. Měli jsme tenkrát hodinu biologie, poslední. Vyučoval nás ji pan profesor Vaníček, přísný a spravedlivý, skvělý pedagog. Všichni jsme už byli ze všeho dávno vyzkoušeni. Zbývalo nám vespolek už jenom pár chvil.
„Dám vám teď, studenti, možnost se mě na cokoli zeptat. Nemyslím jen z biologie. Prostě tak, vůbec. A budu-li moci, po pravdě vám na vaše otázky odpovím. Hádám, že podobnou šanci máte možná naposledy – později vám ji totiž už nejspíš nikdo nedá... Nuže, zajímalo by vás něco?“
Rozhlížím se po třídě: Žádný les rukou se nezvedá – jak by se také zvedal, ve čtvrtém járu je přece každému vše jasné.
Nebo že by...?
Spolužačka Y: „Pane profesore, mohl byste nám prosím říct, co je smyslem života?“
Profesor Vaníček znal latinské názvy rostlin, zvířecích druhů i anatomických částí těla; vyprávěl nám o tom, jak se chytají do rukou úhoři při adrenalinovém nočním lovu, jak potkal v lese vzteklého jezevce i jak má komár rodu Anopheles při sání krve frajersky zvednutou nožičku.
Co poví teď?
Nekonečná chvíle soustředěného čištění dioptrických skel lemem laboratorního pláště. Pak si brýle znovu nasadil a tajemně se pousmál.
...„To máte za domácí úkol.“

Jiří Majer