O vzorech a pravidlech

Navzdory možným asociacím z nadpisu se opravdu nebudu pokoušet o zamyšlení nad českou mluvnicí, i když si myslím, že téma se dá neomylně zasadit právě do českého prostředí.
Na menším pražském nádraží se odehrál krátký příběh, který mě přivedl k úvahám nad vzory chování a překračování pravidel mezilidského fungování.
Dva zaměstnanci železnice, ve fešáckých moderních uniformách průvodčích, se velice pomalým a relaxovaným krokem vydali přes koleje. Přešli jedny, druhé koleje, pak nástupiště, pokračovali zase dál napříč kolejištěm. Evidentně se nejednalo o tísňovou provozní situaci, nesli si s sebou balíček - nejspíše se zákusky na dlouhou směnu. Vypadali jako reklama na moderní železnici.
Reklama na přítomné lidi na nástupištích zabrala. Do deseti minut se stejným přímočarým a hrdým způsobem bez použití podchodu vydal mladík, pět minut po něm i pán po padesátce. Vždyť přeci, když přímo lidé od železnice můžou, tak proč ne já?
Pedagogicky velký přehmat, v reálu kolem nás běžný jev: ti, co mají moc se podílet na formulaci pravidel, se domnívají, že sami se jich nemusí držet. Stávají se pak vlastně také „vzorem“ pro ostatní, pomáhajícím sebrat odvahu jej napodobit.
A pointa? Pesimista, optimista a realista si z toho vezmou každý něco jiného. Já jsem byla jen pozorovatelkou. Proto jsem si povšimla, že na stejném nádraží v čerstvě obnovené fasádě mírně zaniká měděnkou zašlá tabulka s trochu odlišnými potenciálními vzory z řad někdejších kolegů naší „cool“ dvojice ze začátku příběhu. Tabulka začíná větou: Za svobodu vlasti položili život…

Michaela Přílepková