Ukrajina, země statečných dětí

V ukrajinském děcáku jsem byl bezmála tři týdny. V obrovském baráku žije 170 dětí. Většina kluků a holek nemá rodiče vůbec nebo, jak sami říkají: „Stojí za nic.“ „Moje máma moc chlastá vodku a fotra už nemám,“ řekl mi čtrnáctiletý Slavik. „Teď už jsem tady a mám aspoň co jíst a je tu teplo, jsem ve třetí spalni,“ dodal a běžel hrát fotbal. Spalňa je velká místnost, která mi svými vysokými stropy připomínala tělocvičnu. V takové spalni spí až třicet dětí. Vzpomínám si, jak mě sedmiletá Alina chytla za ruku a ukazovala mi svoji skříňku. Opatrně vyndala kamínek. „Ten jsem si vzala z ulice, když mě odváželi sem.“ „A tohle je moje máma,“ ukazovala na černobílou a zmačkanou fotku. Bylo mi úzko. „Hele, dělej, ukážu ti, kde spí moje ségra.“ Utíkal jsem o dvě poschodí výš. Později jsem zjistil, že děti jsou rozdělené podle věku. Na malé a velké a taky na kluky a holky. Ani sourozenci nemohou být v jedné skupině. Nemají svoje pokoje. Mají jen svou postel a malou skříňku, o kterou se dělí s dalšími třemi dětmi.

Dám ti deku dál, aby po tobě nelezly krysy
„Půjdeme na koupák,“ jásal už na snídani malý Valentýn. Těšil jsem se taky. Konečně bazén, ten v létě bodne. Kdybych se nestyděl, jásal bych s Valentýnem taky. Došli jsme k řece a děti se začaly vysvlékat a jeden po druhé skákat do řeky. Voda byla strašně špinavá. Na hladině pluly flašky od piva a vodky. Ti malí přelívali vodu z jedné flašky do druhé a ti velcí plavali od břehu k břehu. Já se do vody neodvážil, seděl jsem na břehu a koukal na Vovu, který se potápěl a já mu počítal, jak dlouho vydrží pod vodou. „Dám ti tu deku dál, jo?“ přiběhla Kamila a posouvala mi deku dál od břehu. „Co děláš, prosím tě? “ zeptal jsem se. „Dám ti tu deku dál, aby po tobě nelezly krysy,“ odpověděla a běžela plavat.

Jídelníček: Kaše! Každý den a celý rok
S děckama jsem trávil všechen svůj čas. Od rána až do večera. Společně jsme chodili na snídaně a společně jsme chodili i spát. Ráno na snídani byla vždycky kaše. Odpoledne byla taky a večer byla kaše znovu. Jedli jsme pohankovou, krupičnou, kroupovou, rýžovou. Občas byly i těstoviny s kouskem masa. To bylo málokdy, skoro vůbec. „Máte tady příbory?“ napadlo mě jednou. „Ne, na co?“ odpověděl Jura.

Měli jsme strach, že jsi už odjel
Poslední den, kdy jsem vstával asi v šest hodin ráno na autobus, před vchodem čekalo pět dětí. „Jdeme tě doprovodit. Čekám na tebe už hodinu. Měli jsme strach, že už jsi odjel,“ řekla rozespalá Vika. Říkal jsem si: „Já jsem to tady vydržel, až přijedu, budu mít špagety, řízky, bramborový salát, buchty, ale co ty děcka, který tady zůstávají.“ Poznal jsem Ukrajinu očima kluků a holek, které nemají svoje mobily, kartáček na zuby ani svého plyšáka, s kterým chodí spát. Poznal jsem, že na Ukrajině mají jeden druhého.

---

Gracián Svačina je šéfredaktor dětské redakce Zámečku, časopisu pro děti z dětských domovů; sám vyrůstá v dětském domově Jemnici. V mukačevském zařízení strávil během letních prázdnin 2010 více než tři týdny jako dobrovolník. (pozn. red.)

http://www.zamecek.net