Jak se vyznat

Už to zase začíná – běsnění v nákupních galeriích a supermarketech před vánoci. Mnohoznačné české úsloví „vyznat se v tlačenici“ získává v tomto rozměru čistě praktický ráz. Materiálno ve veřejném prostoru, občanském a politickém, materiálno nápadně nenápadně také v soukromém prostoru?
Bývá to právě každoroční přetlak projevů našeho hmatatelného světa, který mě v adventním období pokaždé donutí si uvědomit, že existují duchovní hodnoty. Vysoko nad tím shonem, vysoko nad námi, a přece blízko – téměř na dotek v nás nebo v druhých lidech kolem nás.
Hodnoty, jejichž následování nepřináší žádný ekonomický užitek. Ba naopak, přihlášením se k nim může být dnešní člověk vyloučen z některých vzájemně prospěšných „transakcí“.
O to víc si vážím lidí, kteří se doopravdy dokážou vyznat – veřejně se vyslovit a neustále se vracet v činech k tomu, co je jejich souborem skutečných hodnot.
Křesťané mají k tomu různé „pomůcky“, ale myslím si, že ani členové organizací, které reprezentují a předávají cestou výchovy ideály a hodnoty nejsou o podobná vyznání nijak ochuzeni.
Jedno takové vyznání si aktuálně pouštím v hudební formě jako ozvěnu letošní CVVZ v Hradci Králové. Je to píseň, vytvořená pro zahajovací ceremoniál, jejíž ústřední nápěv zní: Já dávám svou víru, že přátelství má sílu...
Nezapomeňte se tedy i vy zastavit a – nejlépe ve společenství, kam náležíte – říct alespoň jednou za rok to své vyznání.

Michaela Přílepková

P.S. Odkaz ke zmíněné písni najdete na:
http://www.cvvz.cz/cz/clanek.php?id=c_4ec984de2af06