Rodinné stříbro evropské kultury pro budoucí pokolení

Soustředí se v něm na stěžejní úvodní pasáž obsahující vzdělávací cíle. Chce je doplnit a zpřesnit. Jde o to zabezpečit budoucí generace, aby vyrůstaly v evropské kultuře, vysvětluje smysl a dosah svého návrhu Nina Nováková.

Proč jste se rozhodla podat pozměňovací návrh ke školskému zákonu?
Myslím, že nazrála doba, abychom si udělali jasno v některých podstatných oblastech – což bezpochyby oblast vzdělávání je, protože v ní rozhodujeme o tom, co budeme vůbec předávat následujícím generacím. V případě školského zákona jde o zásady, z nichž vzdělávání u nás vychází, a cíle, k nimž se chce dostat. Pozor – nesmíme si to plést s obsahem osnov; cíle jsou tím, co by měl mít dokonale osvojeno každý, kdo ve vzdělávacím procesu funguje – tedy každý ředitel, učitel…
Já jsem se na ty cíle znovu podívala. Nezaujatě. Mým oborem jsou základy společenských věd – mám moc ráda psychologii a filosofii, ale i sociologii; mým oborem je také etická výchova a latina. Bylo by poctivé pro úplnost říci, že jsem i věřící katolička – a že jsem řekněme hodně otevřená vůči všem jiným duchovním směrům, hodně tolerantní.

V čem je podle Vás současné znění školského zákona nedokonalé nebo nepřesné?
Říkáme, jakých cílů chceme dosáhnout, a zároveň na jaké úrovni jich má být dosaženo. Máme-li tedy za cíl něco poznat, znamená to, že žactvo má o tom získat informaci. Je-li cílem něco pochopit a uplatnit nebo si osvojit, jde o to proměnit vědomí žáka a způsobit, aby žil s  vědomím toho a toho. Zaměřila jsem se na dvě oblasti. První je snadno pochopitelná: atmosféra našeho dnešního vzdělávacího systému je podle mě prodchnuta až bezbřehým zdůrazňováním práv. Ale ono je to přeci tak, že každé mé právo vyplývá z toho, že i já a ostatní plníme nějaké povinnosti. Jinak už by to totiž nebyla možnost uplatnit právo, ale absolutní chaos. Právo jde ve dvojici – drží se za ruku s povinností. Pak je tu druhý důvod: zvýšit úroveň občanské orientovanosti, občanského povědomí. Spolu s poslanci, kteří s tím souhlasí – a to napříč politickými stranami – chceme zdůraznit jako hlavní výchovný cíl všestranný rozvoj žáka z hlediska jeho intelektu i osobnosti, což mu má přinést sebevědomé orientování se ve společnosti. Jednou z životních rolí, jíž se nemohu vyhnout, je totiž právě role občana: tím se stávám okamžikem svého narození. A proto jsem přidala k obecným vzdělávacím cílům do bodu hovořícím o pochopení a uplatňování zásad (…demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod, sociální odpovědnosti a sociální soudržnosti…) také pochopení a uplatňování zásad, podle nichž plním své občanské a společenské povinnosti.

Můžete to rozvést?
Já vidím jako největší bolest dnešní společnosti, že je nám všechno jedno. Zdá se mi, že mnozí – a mladí lidé to vidí jako špatný příklad u nás dospělých – jsme ve společenských kontaktech hodně racionální, pragmatičtí a někdy až prospěchářští. Naopak jsme úplně iracionální v občanském rozhodování…! Ačkoliv tím riskujeme, že se pak – třeba po volbách – budeme muset řídit pravidly, která vůbec nechceme. Pokud jde o společenské povinnosti, přesnější by asi bylo mluvit o plnění sociálních rolí. Žáci by zkrátka měli vědět: když se rozhodneš být policistou, musíš být neúplatný, strašně odvážný a být ochráncem všech. Když se rozhodneš být něčí životní partner, pamatuj, že jde o sdílení dobrého i zlého… A tak dál.

Návrh nově rozlišuje dvě úrovně dosaženého cíle u kulturních hodnot a tradic – jednak světových, a jednak evropských. Zatímco u světových je stačí „poznat“, u evropských kladete nárok poněkud vyšší: mají být díky vzdělání „pochopeny a osvojeny“. Mohla byste tuto dvojstupňovost okomentovat?
V původním znění je, že máme světové i evropské kulturní hodnoty a tradice poznat. Já to plně podepisuji, pokud se týče těch světových. Aktuální situace nám ukazuje, že máme velmi malé povědomí o různosti světových kultur. Kdyby bylo větší, možná bychom se méně báli. Anebo když už máme obavy – a já teď otevřeně řeknu, že z muslimské kultury – neměli bychom ji třeba směšovat s kulturou arabskou. Protože muslimové jsou dneska po celém světě a jejich kultura, stejně jako třeba křesťanská, má nesčíslně podob. Kdybychom to lépe znali, byť jen na úrovni informační, dokázali bychom tohle rozlišit. A nemohli bychom pak klást rovnítko mezi „Arab“, „muslim“ a „terorista“. Stejně tak nemůžu přece říct „Švéd“ rovná se „křesťan“ rovná se „protestant“. Pakliže se nějaká kultura stane světovou, což je třeba islám nebo buddhismus, tak je velmi různorodá.

Jak pohlížíte na mezikulturní rozdíly?
Jestliže řeknu, že evropská kultura je křesťanská, tak tím vůbec nechci tvrdit, že všichni Evropané jsou věřící křesťané. Ale všichni, kteří patří k evropské kultuře, vědí, že k ní patří fungující rodina. Pevná, bezvadná – a rovnostářská: zdůrazňujme rovnost mužů a žen. Jsou i jiné kultury, které na rodinu velmi dbají – třeba zrovna ta muslimská – ale rodina je v nich hierarchizovaná. Pro nás je dále samozřejmostí, že můžeme číst ve tváři druhého člověka a sledovat jeho gesta. Proto máme averzi vůči tomu, kdo si zakryje tvář a skrývá ruce v plášti: něco ukrývá…? Mimochodem tomuhle velice dobře rozumějí mladí lidé. Když si „napaří“ kapuci a chtějí se v ní co nejvíc skrýt, jako by říkali: Já s vámi – s ostatní společností – nechci mít nic společného… Odmala jsme též vychováváni k soucitu se slabými. V některých kulturách je to přitom naprosto nemyslitelné. Díky tomu, že patříme ke křesťanské kultuře, máme ale všichni někde v sobě alespoň stopové množství Desatera. Křesťanství do sebe pohltilo základy judaismu, to nejlepší z židovské kultury, takže my všichni teď víme, že se nemá krást, lhát, být nevěrný… A pak je křesťanská kultura typická důrazem na estetické vnímání světa. Křesťanství velmi podporovalo umění, neboť vědělo, jak umění na lidi působí. Proto vždy budeme mít problém s kulturou, která bude kašlat na čistotu, na krásu. Teď se to projevuje, protože součástí strachu z uprchlíků je obava, že oni budou tací… V křesťanství je v souvislosti s charitou rovněž velká pozornost věnována péči o zdraví… Jsou to prostě desítky věcí, jež nás odlišují. A jestliže řeknu, že evropská kultura stojí na křesťanství, myslím tím veškeré tyhle věci, které my všichni nějak víme. Ve svém návrhu říkám, že evropská kultura stojí na hodnotách a tradicích humanismus a ten zase pramení z antiky a křesťanství.

Nechybí tedy ve výčtu výslovných odkazů též duchovní tradice židovská?
Vím, že se to třeba učí i v politologii, že jsme židovsko-křesťanská nebo judaisticko-křesťanská civilizace. Já jsem se to snažila říct v předešlé odpovědi. Židé vždycky byli součástí evropské kultury. Občas jsme je chtěli nějak vymýtit, vyhnat. V mnohém nebyli vnímáni jako cizí prvek, ale občas ano. Řeknu-li, že evropská kultura stojí na křesťanství, tak to hlavní – tedy zásadní morální kodex – křesťanství prostě převzalo od judaismu. Tím, že vzalo celý Starý zákon a všechny jeho moudrosti, tak to všechno v tom křesťanství vlastně je. Takže judaismus mi tam nechybí, protože to nejdůležitější z něj je obsaženo i v křesťanství.

Abych ocitoval autoritu, ministr kultury Daniel Herman loni v květnu napsal: „Spolu s řeckou filosofií a římským právem je to právě judeokřesťanská duchovní tradice, které utváří nejen geografický, ale také kulturní, filosofický a duchovní prostor, jejž nazýváme Evropou.“ Souhlasíte s jeho pohledem na věc?
S tím se dá naprosto souhlasit.
Mluvme o tom a řekněme si, co je skutečné kulturní dědictví.

Promítne se to potom nějak do vzdělávací praxe?
Není to tak, že fandím nějakému náboženství a jinému ne. Na druhou stranu musím přiznat, že patřím k lidem, kteří chtějí, aby Evropa a s ní i naše země si uchovala evropskou kulturu. Aby ji neztratila. A jestli bude můj pozměňovací návrh přijat, tak samozřejmě potom každá vzdělávací instituce, která na našem území vznikne a bude uznána, by měla zaručit naplňování daných vzdělávacích cílů – ve svém školním vzdělávacím programu. Přiznávám otevřeně, že považuji za velmi zdravé, abychom si uvědomili, že máme nějakou identitu, protože člověk, který svoji identitu má a ví, kým je, tak je tolerantní k těm druhým. Proto se vůbec nebojím, že bychom tím nějak ubližovali příslušníkům jiných kultur. Ale ti z nich, kteří chtějí být s námi v naší zemi, se musí snažit pochopit a přijmout zásady evropské kultury. Musíme si vzájemně rozumět.

Doplňky, jež jsou podstatou Vašeho návrhu, si všímají rozmanitých aspektů veřejného života a svým způsobem se je snaží nějak formálně „ukotvit“ v oblasti vzdělávací. Jaký máte názor na pokusy revidovat zákon o církvích?
V Poslanecké sněmovně logicky sleduji aktivity politických subjektů a poslanců, kteří nás prvoplánově chtějí jakoby „bránit před muslimy“. Vnímám snahu něco udělat se zákonem o církvích, abychom je nějak sešroubovali, sešněrovali, spoutali. Já jsem zásadně proti. Protože pak bychom sáhli na základy naší kultury. Podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nikomu nesmíme brát náboženskou svobodu. I proto, že vedu expertní skupinu Církve a občanská společnost v naší politické straně (TO09), znám dost slušně zákon o církvích. A ten je velmi dobrý. Je v něm jasně řečeno, že v naší zemi smí být registrována pouze taková církev a náboženská společnost, která mu v ničem neodporuje. Pokud ano, může jí být registrace prostě odebrána. Vedle sebe tu mohou být Federace židovských obcí, Ústředí muslimských společností, katolíci, luteráni a další – a to je správné. Žijeme přece v evropské kultuře a ta si během staletí vytvořila základní zásadu, že žádný stát se nesmí hlásit jenom k jednomu náboženství a že nikdo nesmí být diskriminován za to, že vyznává jiné.
Jsem pevně přesvědčena o tom, že náboženství je soukromou záležitostí. Samozřejmě, že se muslimové a jejich děti mohou vzdělávat ve svém náboženství, stejně tak jako křesťané a jiní. Ale to je jejich soukromá věc. Na mě se teď asi budou zlobit nějací katoličtí biskupové, ale mně se ani moc nelíbí náboženství ve školách. Já myslím, že se máme učit o náboženství, ne učit náboženství. Abych to přiblížila, Ústředí muslimských obcí je řádně registrovanou církví či náboženskou společností. Já to velmi respektuji, mám k ní opravdu úctu. Ale nemá zvláštní práva. A k těm zvláštním právům patří právo učit náboženství na státních školách.

Máte dojem, že absence doplňků obsažených ve Vašem návrhu by mohla časem vést k  výraznějším celospolečenským problémům, které dnes třeba ani neznáme?
Nikdo z nás, kdo není slepý, si nemůže nevšimnout, že hrozně vystrkují růžky určité extremistické politické směry. A že jsme opravdu v nebezpečí. Tyhle politické síly nutně potřebují, aby občané byli neloajální, chtějí je dostat do revoluční nálady… Má poznámka k výše zmíněnému plnění občanských a společenských povinností je: ať si každý dobře vybere, koho bude volit.
Co se evropské kultury týče, mám jasno. Nepatřím k těm, kteří mají strach, co se aktuálně stane v rámci uprchlické krize, vždyť máme u nás opravdu jen menšiny a jejich integrace se nám daří. Ale musíme udělat maximum pro to, aby nevznikla nějaká paralelní společnost, o níž nebudeme nic vědět a která by pak mohla způsobit krach. Může se stát, že kvůli migraci nesouvisející jenom s takzvaným Islámským státem a s katastrofou v Sýrii – může jít třeba o důvody klimatické – převáží v proudu lidí, kteří se dají do pohybu, ti bez intenzivního kulturního ukotvení. Z toho mám obavu: že nevznikne kultivovaný multikulturalismus, ale jakési „bezkultuří“. Že naše kultura se zničí, a žádná jiná pěkná nenastane. Zaplaťpánbůh si ještě nemyslím, že naše kultura mizí. Přesto soudím, že je načase vytvořit extrakt toho, oč nechceme přijít. Shodnout se na balíčku, který musí přežít a být dále předáván z generace na generaci. Už to, že se o něm začneme bavit, je důležité.

Měla jste již možnost se svým návrhem seznámit kolegy a kolegyně na nějakém odborném fóru? Jaké byly první ohlasy a od koho jste je zaznamenala?
V TOP09 můj návrh všichni podporují. Jsem zvědavá, jak se k němu postaví poslanci KDU-ČSL…? Na podvýboru pro regionální školství vzbudil nejprve údiv, ale když jsem ho vysvětlovala, přítomní ho kvitovali s pochopením. Budu mít vůli přesvědčit všechny kolegy o tom, že můj návrh je pozitivním řešením, které se snaží zabezpečit budoucí generace. Jde o to, aby vyrůstaly v evropské kultuře, která jim bude předávána, a přitom nebude na nikoho útočit.

Chtěla byste Vy sama k danému tématu závěrem něco dodat?
Přála bych si, aby se osobnost mladých lidí nerozpadla na tělo, rozum a nějaké vztahy. Aby pořád věděli, že člověk jako biopsychosociální jednotka má do všeho, co dělá, vstupovat celý. A že by si měl přitom budovat jakousi „čtvrtou dimenzi“ – někdo by řekl duchovní rozměr – jde o hledání smyslu všeho, co činím, i toho, proč se mi třeba něco přihodilo…Při hledání tohoto smyslu získá člověk kompetenci, která je nesmírně důležitá: schopnost správně se rozhodovat. Moc si přeji, aby se nám dařilo ji ve školách alespoň některým žákům předat.

Děkuji za rozhovor.

#Evropa #skolskyzakon #krestanstvi #nabozenstvi #migrace