Mátový čaj, pletené rukavice a Malý princ

Houpavá chůze velblouda uprostřed karavany mě dovede bránou pouště do překrásné oázy, kde s černými dětmi měním maličké bonbony v šustivém obalu za solné růže.

Stará žena připravuje pro turisty na pískových kamnech mátový čaj. Tu sílu si mozek vybaví i po letech, kdykoliv vidím lístek této bylinky. A já dodnes tápu, zda Fata morgánu způsobil optický jev v atmosféře nebo účinný nápoj z hliněného hrnečku.

Na svých cestách se vždycky snažím ochutnat místní speciality. V pohoří Atlas to byla tvrdá kukuřičná placka, kterou jsem tajně strčila do kufru našeho jeepu. Dodatečně se starému Berberovi omlouvám, ale to fakt nešlo dokousat.

V Řecku mě učili připravit lahodné tzatziki, v Itálii uvařit správnou pastu a v Bulharsku mi nejvíce chutnaly řízky, co usmažila mamka na cestu do vlaku. V Chorvatsku mi konečně došlo, že lanýž není vzácná ryba. Jedná se totiž o delikatesní houbu, která roste asi 30 cm pod zemí, takže jsou ke sběru zapotřebí cvičení psi nebo mexická prasata.

To všechno se můžete dočíst i v knihách, ale zažít si vše na vlastní kůži (vedro na Sahaře), zuby (to ta placka v pohoří Atlas), oči (západ slunce do moře) – to je prostě paráda. A přesto si dovoluji tvrdit, že tu největší krásu můžete vidět i doma – za humny. Cestování totiž není jen o zajímavostech, receptech, přírodních úkazech. To pravé cestování je o lidech, kteří s vámi putují.

Když projedete v terénním autě skalnaté pohoří, je to skvělé. Ale zkuste si vyšlápnout v Brdech třeba na Plešivec. Mít v nohách 20 kilometrů a z posledních sil vydýchat ty metry na skalisko. To pak řvete s kamarády radostí úplně jinak, než na asfaltové silnici u drahého Land Roveru, ve kterém sedí část zájezdu.

Můžete k cíli dojet klimatizovaným autobusem a můžete se k němu brodit i sněhem a střídat se s přítelem o jeho rukavice, protože ty vaše zůstaly doma. Vůně autobusu není nikterak zvláštní, ale promrzlé konečky prstů – to je zážitek na hodně dlouho. Nemám v plánu tu srovnávat hromadné zájezdy a putování na soukromé lajně. Všechno má své pro a proti.

Já dostala za úkol napsat článek na téma cestování s Eyca kartou. Takže pro upřesnění – jedná se o Evropskou kartu mládeže EYCA (European Youth Card). Mezinárodní identifikační průkaz pro mladé. V České republice ji mohou získat všichni lidé ve věku 5 – 30 let.

Evropskou kartu mládeže EYCA Já jsem tedy už za zenitem. Mě musí na spokojené cestování stačit ty řízky od maminky, pletené palčáky kamarádky a pár drobných na dobrý čaj. Pokud by někoho TA KARTA zajímala, může se mrknout na web www.eyca.cz.

A já, nedržitel kartičkových výhod, dodám ještě jednu poslední zajímavost. Vrátím se k Berberům. Věděli jste, že Tuaregové jako jediný z berberských národů používají nepřetržitě písemnou podobu jazyka, tifinar, až dodnes?! Nelze však mluvit o literatuře, protože kultura Tuaregů existuje pouze v ústním podání. Jazyk Tuaregů se nazývá tamašek a mluví jím 1-3 miliony lidí ve střední části Sahary a Sahelu. Písmo tifinar se používá jen na krátké zprávy a nápisy. Přestože tuarežská kultura téměř neobsahuje psanou literaturu, jedna kniha byla do tamašku přeložena a vydána v písmu tifinar. Kniha Malý princ (A. de Saint-Exupéry). Prý jako uznání za to, jak je v knize krásně zobrazena poušť a její tajemství.

Hromča