Své děti učím, že život i lidé jsou pestří. To stejné se sama učím od svých dětí. Snažím se sledovat, co mají rády, a s láskou je v tom podporuji, a to i když to zrovna neodpovídá společenským představám o tom, co je „holčičí“ a co je „klučičí“. Týká se to jak aktivit, tak oblečení, hraček či oblíbenosti barev.
    Básničky Jiřího Žáčka dětem ve školní učebnici naopak vysvětlují, že svět je rozdělen na dva menší světy, které se neprolínají. Kluci jezdí na kole a jsou hybateli dění. Holky sice kolo také mají, ale jsou doma a starají o domácnost. Nejzvláštnější je na tom právě to neprolínání. Co se asi při četbě takových básniček honí hlavou klukům, kteří rádi pečují o své mladší sourozence? A holkám, které mají nepořádek v pokoji, ale zato umí vylézt do dvoumetrové výšky na strom?
    Znamená to, že dělají něco špatně a mají se stydět?
    Představa Jiřího Žáčka o tom, co by lidé měli dělat, je mrazivě přísná.
    Snažíme se doma číst svobodnější příběhy, např. pohádku Zootropolis. Judy Hopkavá chce být policistkou, ale všichni ji od toho zrazují, protože je králičice. Policejní sbor se skládá z buvolů a dalších velkých zvířat. Judy se nakonec prosadí, stojí ji to ale mnohem větší úsilí než velká zvířata. To je přitom absurdní, protože následně se ukáže, že je stejně dobrá policistka jako kdejaký buvol, ne-li lepší…

    Celý článek:
    http://www.zeleni.cz/monika-horakova-cteme-detskych-knihach-nas-formuje/

    Autor