Malá holka ve velkém světě...

Druhý květen, sedmnáct hodin třicet minut.
– mírný stres –
Na odletových tabulích hledám svůj let. Brussels airlines, přepážka 325. Skvěle! S překvapením zjišťuji, že sedím v přední části letadla, ve vyšší třídě. Procházím tedy pro mne k nejobávanější části letiště – ke kontrolám. „Písk,“ ozve se z bezpečnostního rámu. „No a je to tady, teď mě tady seberou a žádný Brusel, žádná konference, zůstanu tady“
– větší stres –
„Slečno?“ Ozve se urostlý příslušník letištní kontroly, zkrátka chlápek, se kterým se nechcete dostat do křížku a ještě na letišti… Nakonec vše dopadá dobře a já pokračuji ke gatu, kde se již potkávám se svým „kolegou“ Martinem. Prohodíme pár slov, když se najednou u brány objeví červené letadlo s čertovskýma rohama na trupu. Mé „šedé“ myšlenky v tom okamžiku úplně zčernaly. Normálně nejsem pověrčivá, ale jedná-li se o letový provoz, promění se má osoba v naprostého konspirátora.

Myslím, že v rámci zachování Vašeho duševního zdraví raději vynechám pasáž o letadle, snad jen mohu dodat – silný stres.

Třetí květen – začátek konference. Po velmi vydatné snídani a registraci nás čeká první část programu, jimž bylo představení jednotlivých zemí a obeznámení s výstupy z workshopů o největších příležitostech pro Evropskou unii. Většinou se témata opakovala. Poté následovala krátká diskuze s evropským komisařem pro vzdělávání, kulturu, mládež a sport, předsedou výboru Evropského parlamentu pro kulturu a vzdělávání, předsedou Evropského fóra mládeže a generálním ředitelem agentury pro mládež. Další částí byly workshopy. Ten můj se jmenoval, v překladu, „Strukturovaný či nestrukturovaný dialog? Ústředním tématem bylo, jak správně komunikovat s mládeží, jak vůbec správně vést strukturovaný dialog a jak by měl vypadat pracovník s mládeží na jednotlivých úrovních – evropské, státní, lokální. Vlastně se v tomto duchu nesla celá konference. S účastníky z „východu“ jsme se shodli, že je velmi důležité pracovat s mládeží zejména na lokální úrovní, a to už jen z toho důvodu, že ani v našem vzdělávacím systému vlastně není žádný prostor pro diskuzi.

Čtvrtý květen. Čas na takových setkáních ubíhá velmi rychle. Ani jsem se nestihla rozkoukat a byl zde poslední den konference, asi to možná bylo tím, že byla jen dvoudenní... Dopoledne proběhly poslední workshopy, panelová diskuze, oběd a celá konference byla zakončena „oslavou Evropského týdne mládeže“, tzv. tvůrci změny odprezentovali své projekty v krátkých videoukázkách. Celá konference vyvrcholila koktejlovou párty. S dalšími účastníky jsme porovnávali život v dalších zemích a tak dále, zkrátka, čas pro zboření všech bariér a neformální diskuzi.

Pátý květen. Jelikož jsem měla letenku až na večerní hodiny, byl prostor na prozkoumání Bruselu, nicméně opět přicházela má panika, jež pramenila ze strachu z létání. Čas běžel a stres byl stále větší a větší. Asi si daly bezpečnostního kontroly hlášku napříč státy, ale věřte tomu nebo ne, opět jsem byla kontrolována, vyhodili mi cestovní přesnídávku a podezírali mě z manipulace se střelným prachem. Člověk je potom hned klidnější a vy už víte, jak to mám s kontrolama, letadly a tím vším okolo. Odpočítávala jsem minuty do příletu do Prahy, ba co víc, do příjezdu na nádraží Ostrava-Svinov.

Abych celý článek nekončila tak tragicky, kromě letu to byly opravdu skvěle strávené dny v metropoli Belgie! Musím říci, že i samotná konference byla velmi zajímavá a bezesporu přínosná. Touto cestou bych chtěla moc poděkovat lidem, kteří mne na takovou „misi“ vyslali.