Cestou domů jsem vzpomínal, kdy jsem takto veřejně poprvé vzdával poctu druhým i já. A vybavil se mi rok 1946, kdy jsem jako skautské vlče prožíval tábor u Náměště nad Oslavou…

    V pondělí odpoledne jsem se ve strašnickém krematoriu loučil s přítelem a kolegou, věrným skautem a bývalým politickým vězněm, Jiřím Stránským. (psáno 14. 06. 2019, pozn. red.)

    Před třetí hodinou odpoledne nás na nádvoří krematoria čekala už dlouhá řada. Když se dveře obřadní síně konečně otevřely a my se nahrnuli dovnitř, zjistil jsem, že těch několik lavic pro pozůstalé je už plně obsazeno.
    Moje záda mi napověděla, že stání v hloučcích ostatních smutečních hostí za lavicemi či vedle nich nebude pro mě to pravé.
    Jak jsem tam tak rozpačitě postával a zkoumal lavice, zda by přece jen…. zamávala na mě náhle jedna starší silnější žena v druhé řadě a pokynula mi, abych se vtěsnal vedle ní. S ještě většími rozpaky, ale moc rád, jsem to učinil.
    Pohodlné sezení to nebylo pro ni, pro mě, ani pro starého muže po mé pravici, kterého jsem také utiskoval. Tak jsme absolvovali celý ten důstojný obřad.
    Když se chýlil ke konci, opona před katafalkem se zavírala a my jsme povstali, abychom vzdali Jiřímu poslední hold, ti dva vedle mě ve skautském kroji hrdě zvedli paže a skautským pozdravem, palcem přes malíček a třemi vztyčenými prsty, zdravili svého bratra…

    A co bylo dál? To si na blogu Romana Ráže dočtěte sami: http://blog.aktualne.cz/blogy/roman-raz.php?itemid=34242

     

    Autor