Dopis ministra všem pracovnicím a pracovníkům ve školství

| Autor: MŠMT | Rubrika: ČLÁNKY | Vydáno dne: 9. 5. 2009 |

Odcházející ministr Ondřej Liška (na foto při oslavě 10 let České rady dětí a mládeže) 6. května 2009 rozeslal odcházející ministr Ondřej Liška všem školám a školským zařízením otevřený dopis.

Vážené paní učitelky, vážení páni učitelé, vážení nepedagogičtí pracovníci ve školství,

berte tento dopis jako určité rozloučení. 8. května jmenuje prezident republiky novou vládu, čímž skončí i mé téměř rok a půl trvající působení ve funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy.

Předčasný odchod mě mrzí hlavně kvůli spoustě nedodělané práce a nerealizovaným plánům. Věřím však, že moje nástupkyně si velkou část této agendy přisvojí a bude v ní pokračovat. Nic neškodí resortu školství tolik, jako příliš časté změny a z nich pramenící nestabilita.

O prospěšnosti svých záměrů jsem přesvědčen i proto, že vznikaly v průběhu věcné, otevřené a detailní diskuse s hlavními sociálními partnery a za účasti školské veřejnosti. Pokud se mi něco ve funkci ministra podařilo, je to podle mého názoru především změna ve způsobu, jakým ministerstvo přistupuje k jednotlivým problémům. Nyní je otevřenější, umí naslouchat a dokáže produkovat skutečné vize, ne jen hromady papírů.

Od začátku mi bylo jasné, že pokud chceme dospět k řešením s trvalejší platností, která nevezmou za své při nejbližší výměně politické garnitury, musíme se opřít o širší konsenzus a radit se i s odborníky mimo vlastní úřad. Vzdělávací politika se nedá dělat za zavřenými dveřmi od světa odtržených kanceláří. K odpovědnému rozhodování je třeba kontaktu s těmi, jichž se to všechno nejvíce týká: se školskými asociacemi, lidmi z praxe, nezávislými experty, kteří se vzděláváním zabývají léta a mají know-how a zkušenosti. A to nejen z Prahy, ale z celé republiky - už proto, že při pohledu z hlavního města vypadá situace vždycky lepší, než jaká ve skutečnosti je. Měl jsem v plánu postupně navštívit všechny kraje a zjistit stav věcí přímo „v terénu" (a u většiny krajů se mi to i podařilo). Naše vzdělávací soustava totiž ve skutečnosti vykazuje dílčí regionální odlišnosti, které je třeba řešit.

S mnohými z Vás jsem si dopisoval, ať už prostřednictvím elektronické pošty nebo čím dál populárnější aplikace Facebook. Vaše postřehy, souhlasné i kritické, pro mě byly neobyčejně cenné a děkuji Vám za ně. Školstvím se chci nadále zabývat jako řadový poslanec a těším se, že naše komunikace bude pokračovat.

Klíčovým heslem mého působení v resortu školství byla podpora učitelů - metodická i finanční. Hned první den ve funkci jsem „čelil" stávce a bylo mi jasné, že trpělivost pedagogických i nepedagogických školských pracovníků s daným stavem věcí se už léta dramaticky snižuje. A vůbec jsem se tomu nedivil. Měl jsem ambici připravit změnu a myslím si, že se leccos povedlo. Spoustu podstatných věcí však nebylo lze politicky prosadit.

V době hospodářské krize, kdy byl všem resortům snižován rozpočet, se podařilo pro školství nejen prosadit „výjimku", ale peníze dokonce navýšit. 4,5 miliardy na nenárokové složky platů pedagogů a jejich osud jsou však perfektní ilustrací toho, jak v našem prostředí dopadá konfrontace dobré vůle se stávající politickou realitou.

Jsem přesvědčen, že v budoucnu bude potřeba mzdy ve školství zvyšovat spíše prostřednictvím nenárokové, motivační složky platu. Jedině tak ve školách udržíme talentované pedagožky a pedagogy, kteří zatím nemají tolik „odsloužených" let, aby za svou práci pobírali solidní finanční ohodnocení.

Vláda však na svém posledním zasedání udělala přes mé protesty jedno poměrně nešťastné rozhodnutí. Zvýšení tarifní části platů všem zaměstnancům rozpočtové a příspěvkové sféry (tedy i pracovníkům ve školství) o 3,5 % není samo o sobě nic špatného, právě naopak. Není sporu o tom, že pevná část platu ve školství by „snesla" i výraznější navýšení. Je více než žádoucí dostat ji na civilizovanou úroveň. Jenže když se řekne A, musí se říct i B. Není možné na papíře tarify navýšit a přitom školám nedat na pokrytí odpovídajících výdajů peníze (v tomto případě by podle našich propočtů bylo potřeba 1,3 miliardy). Jenže právě to vláda udělala.

K čemu to povede? K tomu, že ředitelky a ředitelé budou muset sáhnout do prostředků původně určených na nenárokové složky platu. Efekt pro pedagogy? Mnohem menší platový nárůst, než se dal ještě začátkem roku očekávat. Když máte z jednoho balíku peněz financovat několik různých věcí, tak se ty peníze poměrně rychle rozplynou. Ředitelky a ředitelé škol už podobnou situaci koneckonců nedávno zažili. Po letech nesmyslné diskriminace se podařilo přesunout nepedagogické pracovníky ve školství do výhodnější platové tabulky. Vláda však tento „dáreček" přes má upozornění ani tehdy nespojila s odpovídajícím navýšením rozpočtu školského resortu. To je něco podobného, jako kdyby vám někdo v restauraci velkoryse objednal šťavnatý biftek, ale zaplatit byste si ho museli ze svého.

Školská veřejnost o dlouhodobě nedobré situaci ví z vlastní zkušenosti. Ale co širší veřejnost, například rodiče? Podle všech průzkumů patří učitel v České republice k vůbec nejváženějším povoláním. Ale je tomu tak doopravdy? Neozývá se snad příliš často klišé o „práci jenom dopoledne" a dvou měsících dovolené? Nemají snad učitelky a učitelé v celé zemi bohatou zkušenost s některými arogantními rodiči, kteří sice pro život školy neudělají vůbec nic, jak je rok dlouhý, ale zato jsou ochotni se až příliš emotivně angažovat, když jde o známky jejich ratolestí?

V programech všech politických stran si můžete počíst o podpoře vzdělávání, ale po volbách je realita vždycky někde jinde. Jak je to možné? Dvě stě tisíc učitelů a jeden ministr školství prostě v desetimilionové zemi nepředstavují dostatečnou sílu, která by zbytek politických elit přiměla k dodržování předvolebních slibů. Výsledkem je situace, kdy se ministr školství se svými vládními kolegy musí dohadovat o řádově mnohem nižší částky, než by bylo ve skutečnosti potřeba. Proč kvůli školám nevyjdou lidé do ulic?

Dokud si široká veřejnost neuvědomí, že bez vzdělání se naše malá země (nedisponující výraznějšími přírodními zdroji) změní v montovnu a zdroj levné pracovní síly, nestane se nic. Ministryně a ministři školství budou bojovat o dílčí zlepšení, ale půjde v podstatě o drobečkovou politiku. Výraznou změnu nelze očekávat, dokud si ji lidé nevynutí.

Jednu takovou výraznou změnu jsem navrhl v plánu Vzdělat a vydělat, který počítá v horizontu čtyř let s investicemi do vzdělání ve výši zhruba 80 miliard korun. Že na to stát v době hospodářské krize nemá? Ale vždyť investice do vzdělání společnosti přece znamenají to nejlepší a nejúčinnější protikrizové opatření, jaké vůbec existuje. Jeho účinek je totiž dlouhodobý a nepředstavuje pouhé „nadechnutí" typu šrotovného. Realizace této koncepce se však už musí ujmout moje nástupkyně. Já budu připraven pomoci.

Za ten rok a půl se ovšem podařilo prosadit i leccos pozitivního. Připomínám, že jsme například uvedli do pořádku přípravu čerpání miliard z evropských fondů, řadou novelizací jsme napravili nedostatky ve školském zákoně. Ředitelky a ředitelé škol byli zbaveni absurdní povinnosti přiznávat majetek, kterou jim předepisoval zákon o střetu zájmů, připravili jsme akční plán spolupráce odborného školství a podnikové sféry, důležitá novela zákona o pedagogických pracovnících čeká v Poslanecké sněmovně na schválení atd.

Zahájili jsme také diskuzi o Standardu kvality profese učitele a byl jsem příjemně překvapen, kolik z Vás se do ní přes počáteční (a pochopitelnou) skepsi zapojilo. Věřím, že se tento ve většině Evropy už běžný nástroj podaří „zkompletovat" do konce roku. V září a říjnu proběhne vypořádání připomínek, jež vzešly z diskuzí s pedagogickou veřejností a do konce roku se ukáže, co a jak bude třeba legislativně upravit. Za důležitou pokládám i skutečnost, že přípravě standardu vyjádřily jednoznačnou podporu pedagogické fakulty.

Hodnocení mého působení v čele resortu nechávám na Vás. Ti z Vás, kteří se mnou udržovali písemný kontakt, vědí, že snesu i kritické slovo, má-li alespoň nějaké opodstatnění. Kritiku nespravedlivou však odmítám. Příkladem takové kritiky může být třeba nový systém přijímacích zkoušek na střední školy, s jehož následky se mnozí z Vás potýkají ještě v těchto dnech. Předpokládal jsem takový vývoj, a proto jsem své poslanecké kolegyně a kolegy opakovaně varoval, že tři přihlášky v prvním kole přinesou školám jen a jen potíže. Marně. Nyní nezbývá, než napravovat nedostatky, které Poslanecká sněmovna způsobila. Věřím, že se to do konání příštích přijímaček podaří. Tento systém totiž kromě jiného říká: „Nevážíme si vaší práce".

A já si Vaší práce vážím. Pedagog je centrální postavou vzdělávacího systému. Bez něj není možné uvést v život jakékoliv opatření, od kurikulární reformy až po zmíněný standard. Je k tomu ale zapotřebí pedagogy podporovat - metodicky, finančně, ale i politicky.

Budu se o to nyní snažit jako řadový poslanec. Pokud jsem se totiž za poslední rok a půl o našem vzdělávacím systému něco dozvěděl, pak to, že jeho slabinou rozhodně nejsou ti, kdo ve školách pracují. Právě naopak.

I za toto zjištění Vám děkuji.

S úctou

Ondřej Liška
ministr školství, mládeže a tělovýchovy


ADAM.CZ (www.adam.cz.cz) - zpravodajský a informační servis sdružení dětí a mládeže
Adresa článku: http://www.adam.cz/clanek-2009050019-dopis-ministra-vsem-pracovnicim-a-pracovnikum-ve-skolstvi.html

Kliknutím Vytisknout tuto stránku