S Alešem Sedláčkem o inkluzi ve volnočasových organizacích

| Autor: Junák - český skaut - Václav Zeman | Rubrika: rozhovory | Vydáno dne: 16. 1. 2014 |

S předsedou České rady dětí a mládeže o tom, jak rada podporuje práci s dětmi se specifickými potřebami v organizacích, které sdružuje...

Aleš Sedláček, předseda ČRDM (foto Jiří Majer)

A také o zkušenostech, jaké s nimi má Aleš Sedláček, indiánským jménem Tokaheya, z doby, kdy vedl kmen Ligy lesní moudrosti.

V rámci Týdne pro inkluzi jste se zúčastnil debaty na téma Inkluze ve volnočasových organizacích. Jak významné téma je pro ČRDM inkluze? Pracujete s ním nějak ve vašich dlouhodobých plánech, při kontaktu s ministerstvy, a podobně?

Inkluze není nijak speciálně součástí strategie ČRDM ani krátkodobých priorit. První podnět jsem zaznamenal právě na zmíněné diskusi, kde zástupci Junáka přišli s návrhem, že by ČRDM v této oblasti mohla mít jistou koordinační roli. Pokud se ale oprostím od samotného termínu “inkluze” a zeptám se, jestli v organizacích, které jsou sdruženy v ČRDM, probíhají aktivity, do nichž se zapojují děti se speciálními vzdělávacími potřebami – zjistím, že těch aktivit je už dnes celá řada. Upřímně spíše neznám oddíl, který by s takovými dětmi nepracoval.

ČRDM přesto podnikla některé kroky, které pomohly podpořit práci s dětmi se specifickými potřebami v organizacích, které sdružuje. Jaké kroky to konkrétně byly?

Týden pro inkluzi 2013, zleva Ondřej Kupka, Aleš Sedláček, Martin Šimáček (foto Michala K. Rocmanová) Ve spolupráci s odborem pro mládež a tehdejší ministryní školství Miroslavou Kopicovou jsme prosadili, aby se mnohem více volnočasových organizací mohlo hlásit s projektovými žádostmi do operačního programu OPVK. Do té doby to bylo velmi omezené, protože u projektů bylo nutné vykazovat počty a kategorie dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. To byl pro naše organizace problém, protože s takovými dětmi primárně nepracují a jejich počty nesledují. Ministerstvo po dlouhých jednáních vyhlásilo i výzvy, do kterých se mohly hlásit i běžné volnočasové organizace. Účastníme se za ČRDM hodnocení podaných projektů. V poslední době zde uspěla řada zajímavých aktivit. Kromě vašeho skautského projektu, který patřil k nejlépe hodnoceným, připravil Pionýr projekt Klíčení, tomíci dělají společně s Ligou lesní moudrosti, Ymkou a Duhou projekt Činy hovoří. Projekt Klíčení se podobně jako váš projekt zabývá vzděláváním vedoucích a přípravou konkrétních aktivit na klíč. Druhý projekt se zaměřuje spíše na inovaci tradičních programových aktivit. Oba ale mají stejný cíl – větší míru uspokojování individuálních potřeb každého dítěte nebo mladého člověka. Snažíme se také udržet přístupnost programu Mládež v akci, který má být blízko mladým lidem a umožnit zapojení i mladým lidem s omezenými příležitostmi. Odehrály se však organizační změny na evropské i národní úrovni a bývalá agentura Mládež přešla pod Dům zahraničních služeb, organizaci přímo řízenou ministerstvem školství. S touto změnou a se směrováním programu nejsme spokojeni. Máme důvodná podezření, že dojde ke zvýšení bariér na úroveň ostatních programů, které DZS spravuje, a tak proti tomu bojujeme.

NIDM si před několika lety nechal udělat výzkum o faktorech ovlivňujících inkluzi dětí se specifickými potřebami do zájmového a neformálního vzdělávání. Vyšlo z něj, že tyto děti jsou do aktivit neformálního vzdělávání zapojeny jen velmi málo a nahodile. Myslíte, že tento stav stále přetrvává? Máte nějaký přehled o tom, jak jsou na tom členské organizace ČRDM v oblasti práce s dětmi se znevýhodněním/spe­cifickými potřebami?

Pokud se dnes zeptáte rodiče dítěte s nějakým postižením, zda je lehké pro něj sehnat volnočasovou aktivitu, odpověď nejspíš stále bude znít, že to úplně lehké není. Na druhou stranu, ve většině oddílů, které znám, jsou děti se speciálními potřebami jejich součástí. Podle mě je však také důležité si připustit, že ne všechny typy bariér jdou efektivně odstranit. Někdy investice lidského času a peněz, například na kompenzační pomůcky, nemusí být adekvátní výsledku. Mám tím na mysli například to, že zapojení vozíčkáře do oddílové činnosti bude jednodušší v přírodovědném oddílu než ve sportovním. Dramaticky měnit a přizpůsobovat „vědně“ zaměřené sdružení možnostem a schopnostem dítěte s těžkou mentální retardací nepřinese efekt ani jedné straně. Ani integrace neslyšícího, který neumí odezírat, do prostředí, kde všichni neovládají dobře znakový jazyk, podle mě neučiní neslyšícího šťastným.

Co mohou volnočasové organizace dělat, aby se tato situace zlepšila? Máme usilovat o to, aby do volnočasových organizací společně s ostatními dětmi mohlo chodit více dětí s tzv. specifickými potřebami?

Ano, máme o to usilovat, ale musíme přitom respektovat i jiný pohled. Důležité je motivovat pozitivně. Musíme mít pořád na zřeteli, že prostředí v oddíle je křehké. Že integrujeme menšinu do většiny. Každý vedoucí nemusí být schopný a ochotný se inkluzí systematicky zabývat, a přesto to může být vynikající vedoucí.

Co v této oblasti plánuje v nejbližší době dělat ČRDM? Mohla by se stát jistým zastřešujícím místem, kde by se snahy o zlepšení přístupu těchto dětí do volnočasových organizací scházely, kde by se vyměňovaly zkušenosti, připravoval další kroky?

Na závěr zmíněné diskuse jsme se dohodli, že učiníme výzvu k založení pracovní skupiny, která dostane prostor a podporu v rámci ČRDM. Ta už dnes má podobné skupiny například pro zdravotní legislativu, skupinu Stát, skupinu pro stanovy, zahraniční skupinu. V minulosti se nám potvrdilo, že pokud někdo přinese silné téma a postaví se za něj, je to životné a nakonec i financovatelné. U témat, která se občas snažíme „implementovat shora“, je udržitelnost problém. Tým rady je omezený a spousta věcí stojí, stejně jako ve sdruženích, na dobrovolnické práci. Každé nové téma potřebuje vůdčí osobu, která zvedne pomyslnou vlajku a přesvědčí ostatní, že vytýčená cesta je dobrá. Bylo by nefér předstírat, že tuto roli může zastat ČRDM jako instituce. ČRDM jsme my všichni, takže to musí být někdo z nás.

Máte nějakou vlastní zkušenost s dětmi se specifickými potřebami z vašeho okolí?

Můžu mluvit o dvou zkušenostech z naší rodiny. Linda, dívka s těžkou mentální retardací a autistickými rysy, navštěvovala za doprovodu asistentů schůzky, výpravy a tábory našeho woodcrafterského kmene. Neslyšící Klára se do činnosti woodcrafterské nebo skautské party, ač pro to byla snaha i dobrá vůle, zapojit nedokázala. Bariéra sluchového postižení se v tom konkrétním případě ukázala jako příliš velká. Klára tak dávala přednost aktivitám v rámci komunity neslyšících. Cítila se v ní lépe. Byla aktivní v souboru Tichá Hudba, který vedla slyšící lektorka, tlumočnice znakového jazyka. V souboru byla naprostá většina neslyšících.

Máte ještě nějaké další podobné zkušenosti z kmenů Ligy lesní moudrosti, u kterých jste působil?

V kmeni, kde jsem vedl dětskou sekci, jsme měli chlapce s mírným autismem. Fungoval s námi několik let. Laťku, která v oddíle byla, jsme přitom nijak nesnižovali. Stejně jako ostatní musel udělat zasvěcovací stezku. Ostatní mu ale nabídli, že mu budou pomáhat se splněním jednotlivých podmínek, které mohl plnit s dopomocí. Všichni v partě si uvědomili, že je dobré se zamýšlet nad individuálními potřebami každého ve skupině, a on poznal, že je pro ostatní v ní důležitý. Jedna dívka tenkrát tuto „snahu o integraci“ neunesla a odešla. Přišlo jí, že se s přijetím toho chlapce do naší party snižuje prestiž, kvůli které naopak přišla ona. Od té doby uběhlo již více než deset let. Chlapec dnes žije samostatně, funguje, má práci, přítelkyni, s námi přestal jezdit po několika letech, ale byl pak aktivní v nějakém křesťanském sdružení. Zrovna dnes přišla výzva od jednoho našeho kmene ze středních Čech. Jejich činnosti se účastní chlapec s kombinovaným postižením. Ve škole potřebuje asistenta. Škola ale na plat asistenta musí brát peníze z běžného rozpočtu. Ten je samozřejmě velmi napnutý. Maminka chlapce vyhlásila sbírku. Tu budeme propagovat mezi dalšími kmeny. Jsem za tyto a podobné aktivity rád. Posilují soudržnost v organizaci. Vedoucím, kteří v takových kmenech a oddílech pracují, podle mě patří velký obdiv. Obzvlášť ve chvíli, kdy jde, stejně jako v Junáku, o dobrovolníky.

Václav Zeman – Šík

Aleš Sedláček – Tokaheya je od roku 2008 předsedou České rady dětí a mládeže. Je dlouholetým členem Ligy lesní moudrosti, kde působil v kmenu Walden v Praze 6. Byl také náčelníkem Ligy lesní moudrosti. Vystudoval Českou zemědělskou univerzitu, obor provoz a ekonomika. Mezi svými zájmy uvádí kromě woodcraftu i lesní školky a cestování.

Stáhněte si Bulletin Skauting pro všechny 1/2014

Rozhovor byl zveřejněný v lednovém Bulletinu odboru Skauting pro všechny. Celý bulletin si můžete stáhnout na webové stránce spv.skauting.cz

http://spv.skauting.cz/prectete-si-lednovy-bulletin-skautingu-pro-vsechny/

#inkluze #socialnizaclenovani

#inkluze #socialnizaclenovani

Sociální začleňování (inkluze) z pohledu organizací pracujících s dětmi a mládeží je začlenění sociálně nebo zdravotně hendikepovaných dětí a mládeže do volnočasových aktivit pořádaných spolky, oddíly, kluby… apod. Cílem přitom je, aby se stali aktivními a rovnoprávnými členy skupiny. Česká rada dětí a mládeže (ČRDM) toto sociální začleňování podporuje prostřednictvím rozvoje způsobilostí, dovedností a schopností vedoucích, dobrovolníků a dalších spolupracovníků pracovat s dětmi a mládeží se specifickými potřebami v rámci volnočasových aktivit. Vytváří informační prostor pro sdílení zkušeností a předávání informací o aktivitách podporujících inkluzi dětí a mládeže.


ADAM.CZ (www.adam.cz.cz) - zpravodajský a informační servis sdružení dětí a mládeže
Adresa článku: http://www.adam.cz/clanek-2014010027-s-alesem-sedlackem-o-inkluzi-ve-volnocasovych-organizacich.html

Kliknutím Vytisknout tuto stránku