Darja a Dima, studenti z Doněcka

| Autor: - Roman Máca | Rubrika: rozhovory | Zdroj: -maj-, Vydáno dne: 16. 7. 2015 |

V červnu 2015 jsem se zúčastnil projektu, který se konal na východní Ukrajině.

Dima s Darjou (foto Roman Máca)

Místem realizace bylo pět měst Doněcké a Luhanské oblasti, kde již druhým rokem probíhá válečný konflikt. Projekt byl organizován Asociací KVN Ukrajiny, která sdružuje skupiny mladých umělců z celé země. Cílem bylo podpořit místní obyvatelstvo prostřednictvím koncertů, výstav a vzdělávacích akcí, a dát jim tak na chvíli zapomenout na hrůzy války. V rámci koncertů vystoupily skupiny ze čtrnácti regionů Ukrajiny. Velký dík patří všem účastníkům, jelikož se bez nároku na honorář vydali do této ne zrovna klidné oblasti a za pět dní dokázali přinést tisícovkám místních obyvatel mnoho pozitivních emocí. Kultura a humor jsou univerzálním jazykem.

Jednou z účinkujících skupin byli i studenti z Doněcké národní univerzity, která se nachází „v exilu“ ve městě Vinnycja na středozápadě Ukrajiny. Darja a Dima, kterým je 18 let a studují obor mezinárodní vztahy. Rozhovor s nimi vám nyní přinášíme.

Dima s Darjou (foto Roman Máca)Ahoj Darjo a Dimo, nyní žijete a studujete ve Vinnycji, ale povězte nám, kdy a za jakých okolností jste odešli z Doněcka? Odešli jste přímo do Vinnycji, či vaše cesta vedla ještě přes jiná místa?
Darja: S rodiči jsme se ještě minulý rok přestěhovali do Berdjansku (město na břehu Azovského moře). Byli jsme tam celé léto, ale platili jsme moc vysoký nájem. Na konci srpna, když jsem ještě nevěděla o stěhování naší univerzity, mě rodiče poslali studovat do Lvova. Tam jsem byla dva měsíce a také dělala rozdílové zkoušky na místní univerzitě. Zkoušky jsem udělala a přijali mě. Dokonce mi slíbili i stipendium. Následně jsem se dozvěděla, že se naše univerzita přestěhovala do Vinnycji. V listopadu byl den otevřených dveří, tak jsem se na něj vydala. Nakonec jsem se rozhodla studovat ve Vinnycji. Uviděla jsem totiž své přátele, své učitele a jednoduše známé tváře. To byl asi ten hlavní impuls. Před stěhováním do Vinnycji jsem ještě musela do Doněcka, jelikož první semestr byl distanční. V Doněcku jsem byla i na Nový rok. Občas se blízko ozývala střelba, ale ještě se to dalo vydržet. Na konci ledna byla situace čím dál horší. Granáty dopadaly nedaleko od naší ulice. Jednu noc ostřelovali opravdu silně, tak, že se i třásl lustr v pokoji. Během té noci jsme s mamkou zabalili všechny věci, abychom hned ráno mohli odjet z města. Tu noc také dopadly střepiny do bytu mojí babičky. Táta ji potom odvezl. Potom jsme s mamkou odjeli do Kyjeva, kde jsme žili asi dva týdny a potom už jsem se stěhovala do Vinnycji, kde začal nový semestr. Našla jsem si byt a od té doby v něm žiji.
Dima: Z Doněcka jsem odjel před koncem května 2014. Za měsíc jsem se ještě vrátil na půl dne. Jen abych si vzal nějaké věci na koleji, kde jsem bydlel. Od konce května jsem žil u příbuzných nedaleko od města Mariupol. Tam jsem byl přibližně půl roku, dokud jsem se nedozvěděl, že se naše univerzita stěhuje do Vinnycji a že potřebuje lidi, kteří by pomohli vše připravit pro normální výuku. Ve Vinnycji jsem tedy od podzimu 2014.

Takže nyní žijete ve Vinnycji dá se říci sami. Kde se tedy nachází vaše rodina a jak snášíte odloučení?
Darja: Žiju s kamarádem. Máme pronajatý byt. Rodiče jsou nyní v Doněcku. Někdy se s nimi setkávám v Kyjevě, když tam táta jede pracovně. Samozřejmě, že mi moc chybí. Nejen oni, stýská se mi obecně po domově. Doufám, že v létě bude možné, alespoň se na pár týdnů vrátit domů a také jet s rodiči někam na dovolenou. Ale dělat nějaké dlouhodobé plány teď nemá cenu. Vše bude záviset na aktuální situaci v Doněcku.
Dima: Já z Doněcka přímo nejsem. Pocházím z Luhanské oblasti. Odjel jsem sám bez rodičů. Oni věřili, že vše rychle skončí, a proto zůstali doma. I teď žijí na okupovaném území. A nejhorší pro mě není to, že jsou daleko, ale fakt, že jsou každý den v nebezpečí.

Dima s Darjou (foto Roman Máca)A jak se cítíte ve Vinnycji? Jak vás přijali noví spolužáci, učitelé a celkově místní lidé?
Darja: Lidé jsou různí všude a názory na nás z Doněcka jsou také různé všude. Stejné je to i ve Vinnycji. Dá se říci, že se sem přestěhovala celá naše univerzita. Takže v jejím rámci se v podstatě mnohé nezměnilo. Naopak nyní ještě více držíme při sobě. Jak se říká, společné problémy ještě více spojují. Jsme teď ještě větší přátelé, snažíme se pomáhat jeden druhému ve všem. A ohledně místních lidí? Našli se i tací, co přišli demonstrovat proti našemu ubytování na kolejích. Ale jsou i tací, kteří se k nám chovají velmi dobře. Ale místní mají často problém s tím, že do Vinnycji přijelo mnoho lidí z Doněcka a v souvislosti s tím se ceny pronájmů zvedly skoro dvakrát. Takže slovem nás podporují mnozí, ale když je třeba něco udělat, tak si musíme hlavně pomoci sami.
Dima: Já myslím, že nás ve Vinnycji přijímají velmi dobře. S postupem času si troufám říci, že nás už přijali za své vlastní. Ve Vinnycji je mnoho dobrých lidí. Většina, když uslyší, že jsi přijel z Doněcka, tak se začíná zajímat o situaci ve městě a v regionu. Někteří také pomáhají, jak jen mohou pomoci. Samozřejmě se naleznou i tací, kteří shledávají všechny obyvatele Doněcké a Luhanské oblasti za separatisty a zrádce. Tací jsou všude, ale není jich naštěstí tolik.

Darja již zmínila, že se do Doněcka od vypuknutí konfliktu vrátila. Jak se Doněck od vypuknutí konfliktu změnil? Jak se změnili lidé? Bylo obtížné se do města dostat?
Darja: Ano, byla jsem v Doněcku po půl roce od začátku konfliktu. Město se samozřejmě změnilo. Stejná místa, ale atmosféra úplně jiná. Co si pamatuji, tak všude byly staré roztrhané billboardy, lidí bylo ve městě méně a ti co zůstali, byli více, jak to říci, naštvaní. Když jsem tam jela, dostali jsme se do města víceméně bez problémů. Teď je to každý den jiné. Někdy pouští, když má člověk v dokumentech adresu z Doněcka, někdy chtějí speciální potvrzení, někdy vás pustí prostě jen tak. Chtěla bych tam jet v červenci, ale zatím nevím, za jakých podmínek se mohu do města dostat a jestli se tam vůbec dostanu, jelikož všechny potřebné dokumenty zatím nemám. V zimě jsem se do Doněcka vrátila také kvůli tomu, protože mi jednoduše chyběl domov a má oblíbená místa. Taky mi chyběl můj pohodlný gauč (smích). Vím, že na mnoha místech je situace lepší než zrovna v Doněcku, ale domů to vždy táhne.
Dima: Já osobně jsem v Doněcku od té doby, co jsem odjel, nebyl. Nebyl jsem tam více než rok. Co vím, tak to je jen z vyprávění přátel a známých, kteří tam zůstali nebo se nanedlouho vrátili. Město žije svůj život. Okrajové části jsou zničené ostřelováním, ale centrum je víceméně celé. V centru se život podobá normálnímu, jak tomu bylo před válkou. Většina škol a zařízení pro volný čas funguje. V každém případě už ale město není takové, jako bylo dříve. Lidí na ulicích je méně a rapidně se zvýšily ceny. Lidé se také změnili. Už si zvykli na blízkost války a na zvuky ostřelování. Někteří prý už dokonce po zvuku poznají různé druhy vojenské techniky a munice.

Dima s Darjou (foto Roman Máca)Vaše vyprávění zní dosti děsivě. Nyní už jste nějakou dobu ve Vinnycji. Plánujete se vůbec ještě do Doněcka vrátit? Pokud ano, za jakých podmínek?
Darja: Jestli myslíte stěhovat se zpět, tedy žít znovu v Doněcku, tak na toto opravdu nyní nedokážu odpovědět. Jestli se změní situace a region se bude obnovovat, s radostí pojedu zpátky a přispěju svou troškou do mlýna, abych pomohla rodnému Doněcku. Jestli konflikt bude nadále pokračovat, nemyslím si, že se tam vrátím. V takovém případě se budeme nejspíše stěhovat i s rodiči. Ale opravdu nic konkrétního teď říci nemohu.
Dima: Ve Vinnycji se mi líbí, ale stejně bych se chtěl jednou do Doněcka vrátit. Mohu říci, že jsem připraven odjet prakticky ihned, pokud město přestane být pod kontrolou separatistů. Do takové chvíle se mohu vrátit jen těžko. Jsou tam lidé, kteří vědí, že jsem vlastenec a stojím na straně Ukrajiny. Vracet se tam za současných podmínek, to by byl zbytečný risk.

Zatím jsme mluvili jen o tom, čím jste v nedávné době museli projít. Ale co třeba vaše koníčky a zájmy?
Darja: Mým největším koníčkem je KVN, tedy nacvičovat a vystupovat s různými scénkami a hrami před obecenstvem. Také se učím hrát na kytaru, ale moc mi to nejde (smích). Chtěla bych říct, že svůj volný čas věnuji něčemu užitečnému, ale není tomu vždy tak. Moc volného času nemám, ale pokud se nějaký najde, tak jdu ven s přáteli nebo se dívám na film. Také si ráda pospím (smích).
Dima: Hodně čtu knížky a také hraji fotbal, a to reálný i virtuální. Snažím se naučit hrát na kytaru stejně jako Darja. A samozřejmě obrovským koníčkem je KVN, kde spolu s Darjou vystupujeme.

Hodně štěstí s kytarou, sám jsem se kdysi učil. Jak se ale například konflikt a neustálé stěhování podepsalo na vašich zájmech a obecně na vašem volném čase?
Darja: Dříve jsem měla mnoho času na své koníčky a více volného času obecně. Nyní jsme museli rychle dospět. Teď každý den myslím na to, jak zaplatit za byt, kde vlastně v létě budu žít, jak ušetřím na potravinách, ale abych neměla hlad. Teď musím vše řešit sama. Dříve jsem se například o domácí práce dělila s mamkou, teď dělám vše sama. Vařím, uklízím, peru a jsem taková hospodyňka. Ale na druhou stranu, stejně bych si na to jednou musela zvyknout.
Dima: Stěhování v mém osobním životě mnoho nezměnilo. Mé cíle a zájmy zůstaly stejné. Ale teď mám obecně mnohem méně volného času, protože nyní musím také žít samostatně a vše řešit sám.

Jelikož článek budou převážně číst mladí lidé v České republice. Je něco, co byste jim chtěli vzkázat?
Darja: Važte si toho, co máte! Doteď vzpomínám na větu svého táty, když jsme naposledy jeli na dovolenou na Krym. Řekl: „Raduj se, že teď můžeš jet na dovolenou spolu se svými rodiči.“ Tehdy to myslel trochu jinak, ale teď opravdu rozumím, jak vzácné to bylo období. A také nikdy nedopusťte, aby u vás bylo to, co se nyní děje v naší zemi! Ochraňujte mír.
Dima: Víte, když v roce 2014 vyšly tisíce lidí na demonstrace za jednotu Ukrajiny, chápali jsme, že i když riskujeme zdraví, tak nejsme sami a že naši přátelé nám vždy pomohou tak, jak jen budou moci. Když jsme přijeli do Vinnycji, nic jsme neměli, byla nás jen neveliká skupina lidí, která dělala vše, aby pomohla s příjezdem našich studentů a učitelů. Myslím tím, že je potřeba pomáhat a také mít okolo sebe lidi, co vám pomohou v každé situaci. Potom se i ty nejtěžší chvíle stanou snesitelnějšími.

Darjo a Dimo, oběma moc děkuji za rozhovor. Myslím, že budu mluvit nejen za sebe, ale i za čtenáře, když vám popřeji hodně štěstí a ať se opět brzy setkáte se svými rodinami a přáteli a ať se brzy vrátíte domů a budete znovu moci žít v míru ve svém městě.

Rozhovor je volným překladem z ruštiny.

Více informací o projektu a o cestě na Ukrajinu naleznete na maca.blog.idnes.cz.


ADAM.CZ (www.adam.cz.cz) - zpravodajský a informační servis sdružení dětí a mládeže
Adresa článku: http://www.adam.cz/clanek-2015070040-darja-a-dima-studenti-z-donecka.html

Kliknutím Vytisknout tuto stránku