pozadi
.
hlavička ADAM.cz ČRDM

Povodně, povodně, povodně...

Michala Kateřina RocmanováTeď zrovna neprší. Dokonce mezi mraky vykouklo sluníčko. Zpravodajství nás ale nenechává na pochybách – povodně stále vévodí mezi titulky. Běhá mi mráz po zádech, když čtu:
Hrozí další bouřky. Hladina řek se zvedá. V Praze je zastavena lodní doprava. Hasiči varují vodáky… Obyvatelé z domů vyvážejí tuny bahna. Domy, které mají narušenou statiku, likviduje těžká technika...
Brrr. Děsivá představa – a pro tolik lidí tam někde krutá realita.
Na Novojičínsku, Jesenicku, Prachaticku i na dalších místech pomáhají hasiči, armáda.Ve školách jsou povodňová centra, improvizované noclehárny. Lidé, kteří přišli o všechno.

A děti – co dělají děti? Vždyť ti lidé tam mají děti, které ještě před pár dny chodily do školy, odpoledne na kroužky, do hudebky, na hřiště, jezdily na kole. Určitě se těšily na prázdniny. Teď pomáhají rodičům. S radovánkami moc nepočítají.
Jedenáctiletý Nikolas z Jeseníku žije sám s maminkou. Těšil se především na tábor... „Musím pomáhat. Nepojedu nikam. Nemám žádné oblečení,“ svěřil se. Pokojíček Veroniky z Bludovic voda nezdevastovala. Má ho v prvním patře. „Vytopenou máme jen spodní část domu. Chybí mi hlavně boty.“
Z takového čtení se mi rosí oči. A to jsou jen dva případy z mnoha.

Pomáhají také dobrovolníci. Charita, Český červený kříž, Člověk v tísni, Adra. Rozdávají lopaty, holínky a balenou vodu, oblečení, hygienické a čistící prostředky. Pořádají sbírky – materiální i finanční.
Pomoc organizují i sdružení dětí a mládeže. Tomíci. Skauti.
Také Česká rada dětí a mládeže hledá možnosti, jak účinně pomoct…
Když čtu návrh, vzít na tábory děti z postižených oblastí – běhá mi mráz po zádech a rosí se mi oči zároveň. Je to vlastně strašné, že se nedokážeme bránit přírodním živlům.
Ale je to skvělé, když si lidi dokážou pomáhat.

Michala Kateřina Rocmanová

A jak pomoci?
POMOC: Zaplaveným můžete posílat peníze i jet pomoct. KONTA
Člověk v tísni rozšiřuje pomoc obětem záplav
Pomoc dobrovolníků přijímá dispečink hasičů – na Jesenicku
Pomoc dobrovolníků přijímá dispečink hasičů – na Novojičínsku
RADY OBĚTEM: Jak se chovat při povodních? A jak po nich?
RADY OBĚTEM povodní
Myslíme na postižené povodní
 Více...

29. 06. 2009,  Michala K. Rocmanová

Proč by měl stát „sypat“ peníze do zázemí organizací pracujících s mládeží

Michaela Přílepková Přirozeně si většina z nás myslí (a poskytovatelé dotací jistě rovněž), že nejvíce peněz by mělo směřovat do přímé práce s dětmi a mládeží. Jsou to konkrétní věci, např. pastelky, hry nebo stany, z kterých mají děti jako cílová skupina přímý užitek. Naproti tomu takové peníze na nájem kanceláře, internetové připojení nebo zaplacení nějakého administrativního nebo odborného výkonu se nezdají být natolik užitečné. Proč je tedy důležité udržovat tuhle strukturu, nebo chcete-li, zázemí pro dobrovolnou práci ve sdruženích v kontinuálně dobrém stavu?
Co kdyby třeba žádná nebyla? Co by se doopravdy stalo, si nejspíš u nás neumíme představit. Děti a mládež by se přirozeně nějak sdružovaly i nadále, třeba v nějakých neformálních skupinách vedených dobrovolníky, může znít jedna z úvah. V Německu nemusejí dělat úvahy, protože v zemích bývalé DDR je skutečná situace taková, že v mnoha oblastech není žádná taková struktura a nabídka organizované práce s dětmi a mládeží. Doba, která předcházela pádu berlínské zdi, organizace typické v občanské společnosti rozbila a později do nich nikdo neinvestoval tolik, aby se jejich struktura plnohodnotně obnovila. Práci s dětmi a mládeží „nahradily“ v sociálně a ekonomicky problematických oblastech, kde je např. míra nezaměstnanosti vyšší než ve většině českých regionů, neformální buňky pravicových extremistů, které dětem a mladým lidem nabízejí ono chybějící zázemí, přátele a seberozvoj ve skupině se společnými hodnotami… A tak namísto sítě organizací dětí a mládeže, která neměla dostatečnou podporu od státu nebo místní správy, upředla se bez podpory z vnějšku jiná, nezávislá síť. Počet násilných činů spojených s pravicovým extremismem stoupá, smutné prvenství má v tomto ohledu spolková země Sachsen Anhalt.
Že organizace sdružující děti a mládež jsou síť a někdy dokonce také síto, ukazuje zase jiná tamní zkušenost. Ve sdružení hasičů si všimli, že kvůli zaměření na výcvik, hierarchii ve vedení a uniformy zachycují mezi členy děti se sklony k pravicově extremistickým postojům. Proto začali urychleně vyvíjet projekty k rozvoji tolerance, antifašismu, úctě k lidským právům. Na takové projekty již veřejná správa prostředky ve svých rozpočtech našla…
Zajímavé zkušenosti, řeknete si jako já. Dobře, že je nemusíme, a pevně doufám, že nebudeme muset udělat u nás v České republice nikdy v budoucnu.

Michaela Přílepková  Více...
12. 06. 2009,  Michaela Přílepková

Manifestace za nábory

Doubravka Sobková Hezká neděle – slunečné počasí, věřím, že spousta zaměstnaných lidí, kteří nemuseli do práce, si ji velmi užilo.
Večer – spousta naštvaných lidí, přecpané tramvaje – protože nejezdí metro.

A pak čtu na internetu:
Parta mladíků běhala tunelem metra, to přes půl hodiny nejelo
Kvůli čtyřem mladíkům, kteří se pohybovali v tunelu metra, byl v neděli v podvečer asi na 40 minut přerušen provoz metra na trase A. Policie mladíky zadržela a vyslechla, zatím nebyli obviněni. Řekla to policejní mluvčí Eva Miklíková. Zadržení uvedli, že je do tunelu přivedla zvědavost a touha po dobrodružství.
Zdroj: Novinky.cz

Věřím, že tmavé chodby tunelu a dunící vlaky metra, potažmo výslech na policii může být dobrodružstvím, ale jsem přesvědčena, že jsou lepší a bezpečnější možnosti, jak se pobavit.
Již od útlého věku jsem chodila do různých zájmových kroužků a dětských sdružení. Výpravy, hory, sjezdy řek, tábory, hry po městě…
A pokud zabrousím do těch více adrenalinových činností – třeba takové slaňování s dobrým jištěním, vysoká i nízká lana nebo dobrodružné noční terénní hry jsou pro děti i nezletilé mnohem lepší možností dobrodružného vyžití. Chtěla bych proto tímto manifestovat za větší a masivnější náborové akce nových členů do dětských sdružení. Tihle „účastníci provozu metra“ to štěstí, zažít nějaké takové dobrodružství, pravděpodobně neměli.

Doubravka Sobková

A kam se tedy obrátit, pokud budete chtít někomu doporučit nějaké sdružení?

www.bambiriada.cz
www.crdm.cz/clenove
www.borovice.cz
www.cesketabory.cz
www.klubovny.cz
www.bambibod.cz
 Více...

25. 05. 2009,  Doubravka Hank Rocmanová

Žlutá kytka na klopě

Michala Kateřina Rocmanová Začátkem května – vždycky ve stejný den – potkáváme na ulicích lidi s kvítkem žlutým jako sluníčko na klopě či na batohu. Letos je Květinový den u nás už potřinácté.
Na leckteré dobročinné akce se lidé zdráhají přispět, protože si říkají, že na děti by měl přispět stát, na psí útulky taky, měl by se postarat o uprchlíky i o hendikepované atakdál. Za sluníčkový kvítek ale dá aspoň dvacetikorunu skoro každý. Možná je to tím, že se kytičky všem líbí. A možná taky tím, že spoustě lidí bleskne hlavou: „A co když to jednou taky budu potřebovat? Co když to bude potřebovat někdo z mých blízkých?“
A co že bude potřebovat? Žlutý kvítek byl přece odznak Vontů z Rychlých šípů!? Co má tedy společného s dobročinností?
Žlutý květ měsíčku zahradního – ten, který rozdávají vždy 12. května mladí lidé po ulicích za malý finanční příspěvek – je symbolem sbírky Ligy proti rakovině. Cílem sbírky je získat prostředky na boj proti rakovině – na nádorovou prevenci, zlepšení kvality života pacientů, podporu onkologické výchovy, výzkumu a vybavení onkologických center.
Letošní sbírka je zaměřena na neblahý primát, který máme ve světě – na rakovinu tlustého střeva a konečníku. Na tohle téma se nemluví nikomu dobře – a snad právě proto na ni u nás umírá tolik lidí. A tak, pokud dostanete ke kytičce letáček, pozorně si ho přečtěte, a pak ho dejte přečíst dalším – třeba tím někomu zachráníte život.

Michala Kateřina Rocmanová

A pokud by na vás letáček nezbyl, můžete si ho stáhnout zde Více...

11. 05. 2009,  Michala K. Rocmanová

Evropská proměna

Michaela Přílepková Letos se konají druhé evropské volby, kterých se mohou čeští občané jako rovnoprávní občané Evropské unie účastnit. Stejně jako před pěti lety, půjdu tentokrát 5. nebo 6. června volit. Nikoliv proto, že bych byla zasažena reklamní kampaní k evropským volbám, ale proto, že jsem se začala cítit Evropankou.

K tomu vedla poněkud klikatá cesta, plná objevů. Evropankou jsem se paradoxně stala v cizině, během dlouhodobého pobytu v jiné, západoevropské, zemi. Nemám žádné důkazy, že podobná zkušenost by měla stejný účinek na každého, ale mám svoji teorii, jak k tomu došlo přinejmenším v mém případě. Myslím si, že když člověk prožije a pochopí více než jednu (tu svou „původní“ alias národní) identitu, nikdy už nemůže přemýšlet pouze v jedné perspektivě. Právě ve chvíli, kdy přestane být turistou a pozorovatelem, stane se součástí společenství. Krásným vyjádřením je například každodenní společné cestování s dalšími obyvateli země do práce či školy a poslouchání jejich obyčejných rozhovorů.
Konfrontací s druhou identitou člověk jakoby mimochodem zjišťuje, co je mu vlastní, čím se odlišuje od příslušníků jiného národa a co jej v myšlení a pohledu na svět s nimi spojuje. Právě takhle jsem si uvědomila to společné evropské „něco“, co mi bylo do té doby skryto.
Vlastně je to možná taková paralela se známým úslovím „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. Bylo by určitě krásné, rozšiřovat svoji sbírku „jiných“ identit. Pokud by to takhle fungovalo, třeba se člověk při obdobně hluboké zkušenosti s neevropskou kulturou může stát na nějaké vyšší úrovni pochopení dokonce globálním občanem.
Z důvodů zejména časových se k téhle úrovni těžko dostanu. Ale doufám, že k červnovým evropským volbám přijdou Evropané, kteří také přišli na to, že máme „něco“ společného, o co se chceme starat.

Michaela Přílepková  Více...

28. 04. 2009,  Michaela Přílepková

Den Země

Michala Kateřina RocmanováJaro je tu s plnou silou, a právě v tuto dobu se můžete na různých místech potkat s lidmi, kteří pořádají oslavy Dne Země. Tento svátek se slaví po celém světě 22. dubna.
Naše planeta umožňuje existenci života – lidí, živočichů i rostlin. Dává nám vzduch, který dýcháme, vodu, kterou pijeme, jídlo, bez něhož bychom nemohli žít… Bohužel, my lidé si rádi myslíme, že jsme všemocní a že bohatství Země je tu jen pro nás. Její bohatství ale není nevyčerpatelné, budeme-li s ním plýtvat a budeme-li je ničit. Každý z nás může aspoň trošku pomoci – a i když se ta pomoc (třeba formou třídění odpadu) zdá maličká oproti tomu, jak zamořují ovzduší a vodu průmyslové komplexy, stojí za to.
Mnozí se už téměř čtyřicet let snaží v tyto dny oslavami Dne země připomenout ostatním, co se dá pro přírodu a pro její zachování či zlepšení udělat. Sázejí stromy, čistí potoky, pořádají přednášky, výstavy, hry pro děti. Každý z nás se v těchto dnech může na chvíli zastavit, zamyslet se, a pomoci. Námětů je spousta, a nemusíte hned vysázet sami celý les...

Michala Kateřina Rocmanová

P.S.: Den Země poprvé oslavili před 30 lety američtí studenti. Akce Earth Day se v roce 1970 zúčastnilo na dvacet milionů občanů USA. Od roku 1990 slavíme Den Země i u nás v České republice.
Informační servis pro veřejnost ke Dni Země připravuje každoročně nevládní organizace Agentura Koniklec. Na jejích webových stránkách (http://www.koniklec.cz) najdete starší čísla Zpravodaje ke Dni Země. A také nabídku akcí a aktivit (http://csop.koniklec.cz/INDEX2.HTM). Další zajímavosti ke Dni Země jsou na stránkách Národní sítě zdravých měst (http://www.nszm.cz/index.shtml?
apc=r2099061n
).

 Více...

21. 04. 2009,  Michala K. Rocmanová

Co jsou to Velikonoce? Proč je slavíme? Z čeho vznikly?

Majka Světničková Velikonoce byly původně jarním rodinným svátkem kočovníků. Ten se slavil v noci, při úplňku jarní rovnodennosti. V průběhu slavnosti byl Bohu obětován mladý a bezchybný beránek nebo kozlík, kterému se nesměla zlomit ani jedna kost. Jeho krví se znamenaly veřeje příbytků, které se tak ocitaly pod Boží ochranou, a z jeho masa se připravoval pokrm k hostině, která však probíhala spěšně – spolustolovníci byli oblečeni jako na cestu. Tento svátek snad existoval už v dobách, kdy byli Izraelité v otroctví v Egyptě. Od té doby jim velikonoce jako exodus připomínají okamžik, kdy je Bůh vysvobodil z egyptského otroctví. Záchrana Izraelitů se stala předobrazem záchrany člověka od všeho zotročení, ponížení, zla a smrti.
Křesťané slaví Velikonoce jako největší a nejvýznamnější svátek v roce, mnohem důležitější než Vánoce. Připomínají si totiž, že Ježíš Kristus o židovských velikonocích zemřel ukřižován na kříži, ale hlavně věří, že třetího dne vstal z mrtvých. Na znamení smutku nad smrtí Ježíše ve čtvrtek v tomto týdnu přestávají znít všechny zvony (a hrát varhany) a místo nich chodí po vesnicích děti s klepačkami a řehtačkami. A pak začíná v sobotu večer Velká noc, ve které křesťané slaví Ježíšovo vzkříšení.
Pavel z Tarsu, velký starověký filosof, který nejprve křesťany pronásledoval, ale po osobním setkání s Ježíšem zcela změnil svůj postoj, k tomu píše: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je naše víra. ... Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ Když mluvil Pavel z Tarsu kdysi v Athénách o Ježíši Kristu, Řekové mu naslouchali s velkým zájmem. Jakmile však vyslovil, že Ježíš vstal z mrtvých, jedni se mu vysmívali, druzí řekli: „Poslechneme si tě o tom až jindy.“

A tak můžu i já předpokládat, že když tady začnu psát o nějakém zmrtvýchvstání, mnozí čtenáři přestanou číst a překliknou raději někam jinam.
Lidé často věří, „že je něco nad námi“. Přeji každému z vás, abyste poznali, že tu není „něco“ ale Někdo, komu na nás záleží a kdo nás má rád; že ten „Někdo“ je mocný a silný a vítězí nad zlem i nad smrtí. – A o tom jsou Velikonoce.

Majka Světničková,
Asociace křesťanských sdružení mládeže  Více...
07. 04. 2009,  Majka Světničková - Asociace křesťanských sdružení mládeže

Ocenění

Michala Kateřina RocmanováPráce s dětmi a mladými lidmi je svým způsobem nevděčná, řekne si leckdo. Děti odrostou a po učitelích nebo vedoucích ani pes neštěkne. Natož aby si mladí, když škole či oddílu odrostou, vzpomněli. Nebo jejich rodiče. Aby třeba přišli poděkovat, že jste se starali o jejich hubatého, roztěkaného, neposlušného a nevímještějakého výrostka.
Naštěstí je v tom asi něco jiného, než touha po odměnách a poděkování, která působí, že učitelé a vedoucí stále existují… Protože jinak by nebylo učitelů, jejichž plat se nedá měřit „odpracovanými“ hodinami, nebylo by učitelů, kteří jsou těmi vzory a idoly, nebylo by Zlatých Ámosů.

Nebylo by ani vedoucích, kteří bez nároku na finanční odměnu tráví s dětmi v kroužcích, souborech a oddílech desítky hodin měsíčně. Pro tyhle vedoucí asi ještě nikdo žádné pořádné ocenění nevymyslel. Sice některé spolky a organizace mají svá ocenění či vyznamenání, a existuje tu také jakési ocenění „mezispolkové“, takzvaný Březový lístek, přesto největším oceněním pro vedoucí, ať to zní jakkoliv jako klišé, jsou ty rozzářené oči dětí, které činnost v tom jejich spolku baví.

A pak je tu ještě jedna kategorie lidí, a to jsou ti, kteří tuhle činnost nějak podporují. Třeba ze své pozice pracovníka místní radnice.
Zvláštní ocenění právě pro dobrovolné a profesionální zástupce veřejné správy a samosprávy na místní a regionální úrovni, kteří se významně zasloužili o podporu mimoškolní činnosti dětí a mladých lidí, již několik let uděluje Česká rada dětí a mládeže. Jmenuje se Cena PŘÍSTAV, a nominovat kandidáty můžete každoročně do 15. dubna. Tak neváhejte – a toho „svého“ člověka, který vám a vašemu spolku pomáhá, navrhněte. Ještě je pár dní čas!

Michala Kateřina Rocmanová  Více...

30. 03. 2009,  Michala K. Rocmanová

První jarní

Michala Kateřina Rocmanová Čtvrtek před prvním jarním dnem začal překvapením – venku bylo bílo jako o Vánocích. Ještě v pátek poletoval sníh a fujavice hvízdala v ulicích. V první jarní den se sice sluníčko jen smálo, ale teploměr ukazoval sotva 2 stupně a fičel studený vítr.
Že je skutečně jaro, to jsem poznala na synovi. Vyrážel s kamarády kamsi ven – v kraťasech.
Taky jste si kromě Modrého života v notýsku vyplňovali tabulku Letos poprvé…? Poprvé jsem letos vyrazil/a ven v kraťasech…poprvé jsem letos viděl/a motýla… poprvé jsem letos cvrnkal/a kuličky…

Sdružení dětí a mládeže, ačkoliv pilně celou zimu dokazují, že nespí zimním spánkem medvědů, přece jen na jaře jaksi svou aktivitu násobí. A jsou o něco víc vidět. Příprava letních táborů je už v plném proudu, také mnoho soutěží se koná na jaře, než se děcka rozutečou na prázdniny.
Vrcholí přípravy Bambiriády – největší přehlídky činnosti dobrovolných a neziskových sdružení, která připravují pro děti a mladé lidi program na dny a chvíle volna, která se podílejí na jejich výchově a učí je spoustě praktických dovedností pro život – od vedení malého kolektivu přes vaření či první pomoc až po zpěv a tanec nebo vyřezání lodičky z kůry.
A pak – na jaře je nejvíc vidět, když potkáme houf děcek v kraťasech, stejných tričkách a s batohy. Tehdy zavzpomínáme na ty NAŠE jarní výpravy – a třeba nás to taky na nějakou vyláká – ať už s dětmi (vlastními či svěřenými), nebo sami, jen tak se toulat a pozorovat, jak raší pupeny…
Přeji vám na ty jarní výpravy modrou oblohu.

Michala Kateřina Rocmanová  Více...

23. 03. 2009,  Michala K. Rocmanová

Ještě kousek...

Michala Kateřina Rocmanová„Ještě jednu kapitolu, mami, prosím…“ ozývalo se pravidelně ze sousedního pokoje večer co večer, když jsem svým dcerám kdysi četla před spaním. Té mladší byly v té době tak tři, starší osm. V tom sousedním pokojíku sídlil jedenáctiletý syn. Jeho prosba mne vždycky – zvlášť s přibývajícími léty – tak trochu překvapila… A bylo jedno, jestli šlo o Rumcajse, Kästnerovu Létající třídu nebo Lindgrenové My z ostrova Saltkrakan… Milovali a obdivovali ty kamarády z knížek. Hrdiny. Vzory.
I já jsem měla vždycky své literární hrdiny. Ve třech jsem milovala Jánošíka. V první obecné Toma Sawyera, k upřímnému zděšení paní učitelky, která mé rodiče hubovala, že takové knížky ještě číst nemám.
S dětmi jsme přečetli na pokračování spousty knížek. Před spaním, na cestách… Všichni jsme si ty chvíle ohromně užívali. Dnes jsou děti dospělé – a hrozní knihomolové. Ta nejmladší každou chvíli přivleče nějaký poklad z antikvariátu, studuje totiž literaturu a tvořivé psaní. A syn – toho potkáte obvykle s rozečtenou knížkou v ruce.

V posledních letech se u nás i v dalších zemích konají aspoň jednou ročně večery, kde se čtou knížky – Noc s Andersenem. Super věc. V knihovnách i jinde si děti mohou užít to, co doma pravděpodobně v téhle uspěchané době nemají – že jim někdo před usnutím předčítá pohádky nebo příběhy… A jak je to předčítání pro děti důležité, o tom si můžete přečíst i v projektu, nazvaném „Celé Česko čte dětem“.
A tak prosím: čtěte dětem. Chvilka pravidelného čtení je pro ně a pro jejich další život určitě důležitější, než hodiny strávené u televize.
Že nemáte ještě vlastní děti? A co třeba ty v oddíle? Souboru? Partě? Zkuste to, přidejte se – třeba zatím aspoň 3. dubna k té Noci s Andersenem.

Přeju vám, aby se i u vás doma každý večer ozývalo ze sousedního pokoje: Ještě, aspoň kousek…

Michala Kateřina Rocmanová  Více...

11. 03. 2009,  Michala K. Rocmanová

Evropské možnosti

Michala Kateřina RocmanováJaké mají mladí lidé možnosti v Evropě? A má vůbec naše předsednictví na mladé nějaký vliv?
Tak například tento týden náš pan ministr školství Ondřej Liška předsedal bruselskému jednání ministrů EU odpovědných za vzdělávání. Jednalo se mimo jiné o tom, jak dnešním mladým lidem umožnit formální i neformální vzdělávání, jak odstranit ohrožení jejich zaměstnatelnosti v době ekonomické krize.
O to, aby mladí měli možnost seznámit se s Evropskou unií, ale také vyjádřit své názory, se snaží i Česká rada dětí a mládeže v kampani na podporu českého předsednictví v oblasti mládeže s názvem Evropa mladýma očima. V rámci ní pořádá například diskusní kulaté stoly.
Evropský portál pro mládež funguje ve 24 jazycích, pochopitelně také česky. Dá se na něm dozvědět leccos o možnostech studia, práce, dobrovolnictví, právech mladých lidí, aktivním občanství nebo o cestování po Evropě.

Naše české Evropské předsednictví je ve čtvrtině. O tom, jak probíhá, se dozvídáme neustále – z rozhlasu, televize, novin i internetu. První čtvrtina je vždycky a všude spíš zahřívací, vše slavnostně začíná, všichni tak trochu váhají, co si mohou dovolit… Každý den se něco v souvislosti s českým předsednictvím EU děje. V těchto dnech například Poslanecká sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu a europoslanci bučeli a tleskali při projevu našeho prezidenta…
My Češi jsme – snad naštěstí – národ, který každou situaci nakonec bere tak trochu s nadhledem. I historii a předsednictví.

Celá Evropa pro mladé se ale do jednoho krátkého povídání ne a ne vejít. Tak se podívejte alespoň na odkazy v textu.

Michala Kateřina Rocmanová Více...

20. 02. 2009,  Michala K. Rocmanová

Sluníčka a škarohlídi

Michala Kateřina Rocmanová O co jednodušší to mají anglicky mluvící národy. Tam, když se dva známí potkají, vysloví nicneříkající How do you do? Jak se máte? A ani nečekají na odpověď. A když už se o něčem mají dát do řeči, tak o počasí. Američani ještě navíc, když už je nezbytné odpovědět, tak dodají: „I am fine, thanks“ – mám se skvěle, díky.
Zato u nás na otázku „Jak se vede?“ uslyšíte odpověď „No super!“ nebo „Mám se výtečně…“ asi málokdy.
No jasně, ani se není co divit, řeknete si. Venku počasí, že by psa nevyhnal, jaro a sluníčko v nedohlednu, chřipková sezóna, a k tomu hospodářská krize. Většina z nás sice doufá, že ta krize řádí v Americe, ale média nás denodenně přesvědčují, že je na cestě k nám a už sem strká drápky. Zavřené továrny, propouštění a zdražování máme denně na talíři. A navíc, kdo z nás nemá zrovna nějakou jinou další starost, ztrátu nebo nemoc někoho blízkého, finanční problémy, naštvaného šéfa…
Není se co divit? Jsme snad národ škarohlídů?
Proč vlastně mám tu svou hnusnou náladu vylít na člověka, kterého potkám?
A jak to, že někdo se pořád usmívá jako sluníčko? Copak nemá starosti?
Každý máme nějaké starosti.
Ale vždyť také každý vyřešený problém, každá drobnost, neřku-li velká věc, kterou zvládneme, nás posiluje… Je to zkušenost navíc. A za zkušenosti by člověk měl vlastně být vděčný – díky nim pak dokáže překonat ještě horší věci, které ho mohou v životě potkat.

A tak i přes to, co se na nás hrne ze všech stran, zkusme být pro ostatní tím sluníčkem, pojďme se na sebe usmívat.

Michala Kateřina Rocmanová Více...

03. 02. 2009,  Michala K. Rocmanová

Čemu zasvětíme letošní rok?

Michala Kateřina RocmanováNa začátku roku se každý z nás zamýšlí, jaký ten nadcházející bude. Činíme různá malá i velká předsevzetí a spřádáme splnitelné i nadoblačné plány.
Každý rok je něčemu zasvěcen. Tak třeba podle čínského kalendáře začíná Rok buvola. Ten představuje stabilitu, bude obdobím dokončení předem promyšlených plánů, zatímco loňský Rok krysy byl obdobím začátků a základů pro budoucnost. Hm, řeknete si, co je mi po nějaké čínské tradici. Také sotvakdo z nás asi začne letos pěstovat na zahrádce len anebo usmiřovat znepřátelené sousedy. Ale právě tahle témata vyhlásila Organizace spojených národů na letošní rok.

Rok 2009 byl OSN vyhlášen Mezinárodním rokem usmíření. Organizace spojených národů se dlouhodobě snaží o urovnávání konfliktů, a proto vyzvala vlády států i nevládní organizace, aby se společně podílely na obnovování přátelských vztahů mezi znepřátelenými sociálními skupinami. Prostředkem k dosažení usmíření se mají stát vzdělávací a kulturní programy pod záštitou UNESCO.
Zároveň OSN vyhlásila tento rok Mezinárodním rokem přírodních vláken. Jde především o připomenutí jejich důležitosti. Možná si ani neuvědomujeme, jak důležitá je i v době vyspělého chemického průmyslu stále len, bavlna, konopí, vlna, hedvábí a mnohá další vlákna, která bežně ani neznáme nebo nepoužíváme.
A do třetice – tento víkend v Paříži – ale také v Praze – zahájen s velkými oslavami Mezinárodní rok astronomie.
Pro nás v České radě dětí a mládeže je pro letošek, nebo alespoň jeho první polovinu, určující spíše návaznost na České předsednictví EU, kterému je věnována kampaň Evropa mladýma očima.

Někomu se možná všechna tahle „oficiální“ témata mohou zdát zcela odtažitá od jeho každodenního života – a přesto, myslím, že se nás nějakým způsobem během roku dotknou, jako tenoučká vlákna pavučiny, jako paprsek světla. A tak snad neškodí si je připomenout.

Michala Kateřina Rocmanová Více...

19. 01. 2009,  Michala K. Rocmanová

Když se přes nás přeženou dějiny

Michaela PřílepkováNa Nový rok, který je státním svátkem nejen kvůli nutné zdravotní obnově po silvestrovské noci, ale má připomínat také „den obnovy samostatného českého státu“, jsem navštívila docela příhodně výstavu Republika v Národním muzeu. Pokud byste chtěli vědět něco blíž o tom, jaká byla ta oslavovaná doba plná rozmanitosti, kdy jsme se krátce učili demokracii, tak máte šanci se na výstavu podívat do poloviny března.
Výstava není prostá hrdosti, ale také to není jen přehlídka vítězství a pokroků první československé republiky, protože v centru expozice jsou vystaveny stejnopisy Mnichovské dohody. Velké množství exponátů z běžného života obyčejných i slavných lidí a lidiček spíše dokazuje, že žili svoje životy právě tak, jako my. Jenom když jejich osobní životní cestu zkřížily dějiny, tak se museli rozhodnout, co s tím budou dělat.
Myslím si, že právě umění přijmout občanskou odpovědnost jako jednotlivec a nečekat, až se „vyšší instance“ o všechno sama postará, to je to zlaté pravidlo demokratické společnosti, které se snažili naučit tehdy, a které neztrácí svou sílu ani dneska. Možná, že nejsme taková země, která umí produkovat chrabré vojevůdce, ale třeba můžeme mít víc takových „hrdinů“, kteří udělají správnou věc ve složité chvíli.

Michaela Přílepková Více...

05. 01. 2009,  Michaela Přílepková

Rok se končí...

Aleš SedláčekO půlnoci, když láme se rok jako chléb, Buď vítán, buď vítán. Tóny Nohavicových písní, nahraných někdy kol revoluce na kazetové magnetofony na koncertech oblíbeného písničkáře se linou z formátu MP3 ze zařízení, na kterém jsou polepky SRS, Dolby, Clear Voice.
Rok se končí, trocha nostalgie, vzpomínek. Abych byl přesný, hned po Vánocích zmizím v divočině a objevím se až v novém roce.
Musím vám poděkovat takhle na přelomu roku. Tenhle rok byl pro mě opravdu jedinečný, a to i díky vám.
Přelom roku strávíme po letech s přáteli z našeho kmene na táboření. Tentokráte pojedeme do obydlí lesních indiánů, do dlouhého domu. Nebudeme ho mít sice pokrytý kůrou, ale plátnem, ale jinak bude vše zase jako do roku 1890, a to my rádi. Tedy téměř vše. Ale snažíme se! Bojujeme proti všem civilizačním nešvarům, které by mohly narušit naši idylu. Pravda, náš pejsek byl vyšlechtěný až v roce 1930, ale s tím se nedá nic dělat, na koni nebo pěšky tam přeci také nedojdeme.
Budeme rozdělávat oheň starými způsoby, střílet z luku, saunovat se a koupat se za mrazu v potoce, hrát hokej s koženým míčkem a vlastnoručně vyrobenými dřevěnými hokejkami, dívat se do ohně, vyprávět si příběhy všedních dnů. Na Nový rok nám staříci dle staré legendy přinesou nový oheň, nové světlo, nový život.

Jo, to jsou starosti, pomyslíte. Máme tu přeci tolik problémů, které je potřeba řešit. Veřejná prospěšnost se na nás valí. Státní dotace jsou nejisté. Předsednictví je za dveřmi. Měl jsem psát něco o tom? Ne, jistě, že ne.

Zapomeňme alespoň na chvíli na všechno, co nás zaměstnává, ať již pracovně nebo ve volném čase nebo kdykoli, kdekoli, já už v tom mám pěkných pár let zmatek. Soustřeďme se na sebe a na své nejbližší. Přejme a přejme si, děkujme, radujme se. Přemýšlejme o tom, co nás uspokojuje, hledejme krásu kolem sebe. Byť by to mělo být jen praskání starých gramodesek nebo MP3 v děsné kvalitě. A když se zadaří, tak za rok zase.
Aleš Sedláček - Tokaheya Více...

31. 12. 2008,  Aleš Sedláček

Užívejte si své Vánoce

Michala Kateřina RocmanováKaždé Vánoce jsou něčím zajímavé. Z každých uvízne v paměti nějaká drobnost.
Z útlého dětství se pamatuji na čokoládovou panenku, která visela na špičce stromku, a já ji nesměla sníst… O pár let později se mi vybavuje mrňavý smrček, zasypaný sněhem, který jsme si ozdobili s tátou kdesi v Orlických horách prskavkami. Další vzpomínka: cesta zasněženou Prahou na půlnoční, s kamarádem, který přijel ze Skotska a tu vánoční atmosféru přímo nasával.

První Vánoční nadílka mého oddílu končila pouštěním skořápkových lodiček a koupelí nejmladšího člena Pitrýska ve Vltavě. Naštěstí to bylo hned u klubovny, uvařili jsme horký čaj, půjčili jsme mu každý nějaký kus oblečení a pak jsme šli pro jistotu domů s ním, aby se maminka nezděsila… Ty lodičky jsme pak ale chodili pouštět každý rok, i když už jsme klubovnu u řeky neměli.
Oddílové Vánoce byly vždycky úžasné. Většinou trvaly celý víkend, někdy se šlo na vánoční výstavu, koncert, na výpravu do lesa. Kromě samotné nadílky se hrálo divadlo, zpívaly koledy, promítaly diáky ze starých táborů a výprav, přicházeli bývalí členové oddílu.
Nezapomenutelné jsou i Vánoční výpravy, na které jsme odjížděli vždycky hned po Štěpánu a vraceli se až po Novém roce. Lyžování, stavění iglů, dobývání Pólu nebo zlatá horečka na Klondajku, půlnoční přípitek mlékem a nekonečné večerní zpívandy…
Každý z nás, kdo někdy vedl oddíl nebo kdo nějakým oddílem prošel, má takovéhle vzpomínky.

A mezitím se střídají další obrazy – radost vlastních mrňat u stromečku, roznášení Betlémského světla, rodinná a jiná setkání, půlnoční bruslení na rybníce, návštěvy a procházky.
Pokud člověk nepodlehne hrůze generálních úklidů a nákupních horeček, jsou vlastně Vánoce skvělé. Užívejte si je, vždyť k českým Vánocům ta romantika a nostalgie patří – a není se za co stydět.

Michala Kateřina Rocmanová Více...

25. 12. 2008,  Michala K. Rocmanová

Předvánoční

Michala Kateřina Rocmanová„Zítra večer je malý předvánoční sraz bývalých členů oddílu…,“ pravila esemeska, s upřesněním, že se sejdeme v jedné malé staroměstské hospůdce. Zprávu jsem tedy přeposlala na těch pár čísel, co mám, neb v dobách, kdy jsem oddíl vedla, nebylo ještě o nějakých mobilních telefonech ani potuchy. Druhý den jsem zvědavě spěchala na sraz. Ještě cestou zvoní telefon: „Prosímtě, kde jste? Tady nikdo od nás není, tak já jdu asi domů,“ říká skoro zoufale hlas ze sluchátka. Není divu, že se nepoznali. Oddílem a později skautským střediskem prošlo za ta léta několik stovek kluků a holek.
Ten večer se u stolu vystřídalo půldruhé desítky mladých lidí napříč oddílovými generacemi. Přesto, že jsme se viděli s některými po patnácti letech a jiní se tu potkali snad poprvé, bavili jsme se skvěle. Zavzpomínali jsme na tábory – a pamatuješ, tenkrát, jak jsme si každý vybrali jedno řemeslo – já byl hrnčíř a dodnes ten hrníček mám … a tahle jizva je z prvního Slovenska... a naše countrybály… a co takhle něco zase uspořádat – pro všechny…? Jasně, hned po Novém roce se sejdem a naplánujem.

A pak si navzájem sdělovali tihle dnes dospělí mladí lidé, co všechno – krom těch jizev a drobných pamětihodností – v oddíle získali. Jak by asi měli bez oddílu jiný žebříček hodnot. Jak dodnes mluví slušně. Jak se naučili to či ono, co se jim hodí v životě…
Ohromně mi to dobilo baterky. A už se těším na to příští setkání.

Kolem Vánoc je to taková milá tradice, scházet se, a tak, dostanete-li pozvání na vánoční besídku oddílu nebo kroužku, kam jste kdysi patřili, neváhejte. Stojí to za to.

Michala Kateřina Rocmanová Více...

15. 12. 2008,  Michala K. Rocmanová

Přichází jedinečný čas

Michaela PřílepkováNedělí začíná adventní období. Každý z nás jej podle svého založení prožívá jinak, ale nikoho nemine bez nějakého kontaktu s příchutí očekávání, neznáma a tajemna.

Advent se cyklicky opakuje každým rokem, ale letos nadto přichází do našich životů v těchto dnech ještě jeden druh čekání – čekání na předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Přinejmenším v České radě dětí a mládeže cítíme lehké mravenčení ze všeho, co nás oficiálně od 1. 1. 2009 v oblasti mládeže čeká. Setkání mladých lidí z EU na začátku června, tzv. Youth Event, zapojení a účast na dalších akcích předsednictví a hlavně podíl na zpracování aktuálních témat, která se týkají mladých lidí v Evropě a České republice.
Pro mnoho lidí je EU spojena s bruselskou byrokracií, neznámou a jako z jiného světa, která nemá žádnou představu o problémech běžných lidí. Právě pro ty, kteří necítí možnost se v takové EU najít, bude toto období jedinečnou příležitostí ovlivnit podobu evropské politiky vůči mladým lidem. Během českého předsednictví se totiž bude hodnotit rámec spolupráce v oblasti mládeže, budou se ladit cíle, kterých národní státy chtějí společně dosáhnout. Mladí lidé mají možnost říct, co vlastně chtějí, co postrádají, co očekávají. Jelikož jsou ale bráni v této debatě jako rovnocenní partneři, měl by být součástí jejich vyjádření také návrh toho, jak žádoucích změn dosáhnout, jak mohou sami k úspěchu evropských vizí přispět.
Nástrojem dialogu s mladými lidmi jsou elektronické konzultace Evropské komise, ale bude jím také např. výše zmíněný Youth Event a jiné akce.
Česká rada dětí a mládeže by ráda přispěla k procesu „živého“ dialogu mezi EU a jejími mladými občany. Prvního prosince téměř symbolicky začíná první ze šesti kulatých stolů v různých regionech České republiky. Tam se budou čeští mladí lidé vyjadřovat k tématům, která pocházejí ze vzdálených bruselských kanceláří.
(www.evropamladymaocima.cz/ pozvanky-na-akce/ diskusni-kulaty-stul-litomerice)

Věříme, že využijí toho, že celá Evropa právě přichází přímo k nám…

Michaela Přílepková

 Více...
01. 12. 2008,  Michaela Přílepková

A máme odvoleno

Lída SobkováAť tak či tak, brečet budeme všichni po několik dní. Tak shrnula spolužačka napětí volebního dne. Samozřejmě mám na mysli ty americké volby, volby prezidenta. Měla jsem to potěšení je sledovat z prostředka dění, ze střední školy v Kalifornii.
Tak, jak si většina českých periodik byla jistá, že Obama vyhraje, tady si jistý nebyl vůbec nikdo.

Učení nám ten den bylo odpuštěno a věnovali jsme se aktivitám kolem voleb. Po simulaci debat jsme si odvolili v našich školních volbách a dostali nálepku 'I voted', kterou dostávají Američané i u regulerních voleb. I přes neskutečný mráz a déšť jsme povečeřeli pizzu, sušenky a horkou čokoládu venku. Ve školním divadle se mezitím připravovala projekce televizního vysílání.
Hned první předpovědi výsledků znamenaly obrovské nadšení. Obama měl podporu celé školy kromě asi osmi lidí. A potom, když už bylo v podstatě všechno rozhodnuto, přišlo uzavírání volebních míst na západním pobřeží. Kalifornie, Washington, Oregon jsou definitivně demokratické státy a tak McCain neměl nejmenší šanci. A pak, když bylo dvacet vteřin do uzavření volbních místností, celá škola začala odpočítávat s televizní obrazovkou. Ve vteřině nula bylo rozhodnuto. Všichni běželi na pódium objímat ostatní, křičet, skákat, jednoduše se radovat. Tolik emocí jsem viděla asi jenom jednou v životě, když náš hokejový tým vyhrál mistrovství světa proti Kanadě a všichni Češi na Intercampu 2005 skandovali po ztichlém tábořišti...

Mezi body Obamovy kampaně bylo mimo jiné také lepší státní vzdělání nebo financování umění. Tak snad se blýská na lepší časy.
Lída Sobková

P.S.: Na ty emoce po volbách mezi studenty se můžete podívat alespoň na videu. Jsem neskutečně ráda, že jsem měla šanci se něčeho takového zúčastnit a cítit to nadšení, které protnulo nedočkavost nejen naší školy, ale vlastně celé Ameriky.  Více...

10. 11. 2008,  Ludmila Rocmanová

Bláznivý měsíc

Michala Kateřina Rocmanová Měsíc listopad se rodí v poslední říjnové noci, kdy se podle keltské tradice přicházejí duchové zemřelých ohřát k ohňům živých… Proto prý dodnes o Dušičkách zapalujeme svíce – ten keltský svátek věštící příchod zimy se však jmenoval Samhain.

Zatímco ráno se probouzíme do šedi a mlhy, v poledne slunko hřeje, jako by se ještě nechtělo smířit s tím, že léto už je dávno pryč. Další den ale lezavý vítr vyfouká každý kousíček tepla i z pečlivě zapnutého kabátu a třetí den zas leje jako z konve… Snad i pro to vrtkavé počasí indiáni nazývali listopad Měsícem bláznů.
Lidová pranostika říká, že „nepřijde-li sníh na Vše svaté v noci, přijde o svatém Martině se vší mocí,“ a letošní dušičkový víkend byl poměrně teplý – no, tak se tedy můžeme těšit na brzkou lyžovačku – nebo na dopravní kolaps, jak kdo...
Ačkoliv se v tomto období zdánlivě nic neděje, byl listopad již mnohokrát v našich dějinách mezníkem. I začátek tohoto měsíce má svá výročí a významné dny.
Tak například 1. listopadu v roce 1781 vyšel patent císaře Josefa II. o zrušení nevolnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zatímco v roce 1945 potkala obyvatele Československa věc podstatně méně milá – měnová reforma.
3. listopad je v kalendáři veden jako Světový den mužů – z průzkumů však vyplývá, že o něm ani sami muži mnohdy vůbec nevědí, a ani ho, na rozdíl od Dne žen, neslaví…
4. listopadu kalendář připomíná, že Senát ČR v roce 2004 schválil zákon, který zrušil brannou povinnost. Téhož dne – 4. listopadu, ale roku 1982, se v brněnské nemocnici narodilo první české dítě ze zkumavky.

Listopad je zkrátka takový trochu bláznivý měsíc plný protikladů, ve kterém začátek a konec, smrt a zrození stojí vedle sebe.

Michala Kateřina Rocmanová Více...

03. 11. 2008,  Michala K. Rocmanová

Pánové Fahrenheit a Celsius

Lída SobkováKdybych byla dneska doma, hodinku bych si díky změně času přispala a pak se radovala, že díky svátku 28. října mám až do středy podzimní prázdniny. Ale já jsem za oceánem, a tak místo lenošení pozoruji, jak se všichni vehementně připravují na páteční Halloween. Tu hodinu spánku nám tady přidají až příští sobotu, a to kvůli americkým cukrovinkovým závodům. Pokud totiž je déle světlo, děti budou více koledovat, a na to se lidé musí připravit větší zásobou cukrovinek. Ale což, alespoň, že nám tu hodinu nesebrali úplně.
Já sice plánuji kostým cizince, co neslaví Halloween, ale nikdo mi to tu nevyčítá. Oni by se také asi netvářili příliš přívětivě na fakt, že u nás Santa Klaus chodí už pátého prosince a doprovází ho anděl s čertem. Punčochu si za okno nedám, i když bych mnohem radši snědla kilo klementýnek než dvě libry pomerančů. Stejně tak si neupálím v dubnu čarodějnici, jelikož jsem v místě obrovských požárů a vlastnictví svíčky znamená okamžitý vyhazov ze školy.
A tak do sebe budu o Vánocích poslušně ládovat krocana, vzpomínat na bramborový salát a pohádky a tešit se na knedlíky na přivítanou. Časem třeba porozumím i stupňům Fahrenheita a měření na libry, unce a hrnky, o palcích a stopách ani nemluvě.

Lída Sobková Více...

27. 10. 2008,  Ludmila Rocmanová

Podzimní

Michala Kateřina RocmanováCo přes týden nestihnu, obvykle doháním o víkendu. Je neděle, a jak tak věším prádlo na balkoně, uvědomím si, že kolem převládají jiné zvuky než v posledních týdnech. V naší ulici totiž už měsíc den co den od rána do večera, svátek nesvátek, hučí a burácejí stroje – sbíječky, náklaďáky, bagry. Asi už to tu muselo být na pováženou, že se radní rozhodli ke kompletní rekonstrukci vozovky, chodníků i toho všeho pod zemí…
Dneska ale něco jiného, výraznějšího, ty bagry docela přehlušilo. Je to hlasité krákání. Zvednu oči a vidím obrovské hejno černých ptáků kroužících pod šmolkovým nebem. Kavky.
Ačkoliv dneska zrovna svítí sluníčko – přece jen mne maličko zamrazí. Už pár dní sice pozoruju rudozlaté listí psího vína na plotě, ale mozek ještě pořád nechce vstřebat myšlenku, že podzim už klepe na dveře. Kavky jsou toho jednoznačnou předzvěstí.
Po celý podzim a zimu budou rozvážným krokem přeměřovat trávníky na náměstí. Korálkovým očkem se na vás zahledí, hlavičku koketně stranou, jako by říkaly: nemáš něco, co by se dalo sezobnout?
Až za kavkami přiletí havrani, to už bude advent a Vánoce za dveřmi, ale to je ještě daleko.
Do té doby ještě oddíly stihnou několik výprav, sbírání šípků, drakiádu, tajuplnou hru po městě, tradiční soutěž v uzlování, zpěvu nebo běhu do schodů, ti starší se vrhnou do příprav vánoční nadílky a plesové sezóny…
Podzim je totiž pro oddíl tou nejlepší dobou – přicházejí nováčci, nová krev, nové nadšení. Všichni jsou po prázdninách plní síly, elánu a nápadů. Zahajuje se celoroční bodovací hra družin a začíná se plánovat příští tábor.
A tak vítejte, kavky, vždyť podzim je vlastně krásná roční doba, čas šustivého barevného listí a těšení se na zimní radovánky a příští léto.

Michala Kateřina Rocmanová Více...
20. 10. 2008,  Michala K. Rocmanová

Vymírající potěšení

Lída SobkováTaky znáte to obrovské nadšení, když otevřete poštovní schránku a tam leží psaní od někoho z přátel? Samozřejmě, že taková psaní nedostáváte častěji než veškeré složenky a výpisy z banky, ale když se poštěstí, tak to stojí za to. Proč to píšu? Protože před pár dny, přesněji ve čtvrtek 9. října připomnělo UNESCO Mezinárodní den pošty.
Pošta je rozhodně nedílnou součástí našeho života. Je jen škoda, že to dřív skoro až obřadné psaní a posílání dopisů se smrsklo do dnešních strohých e-mailů nebo ještě kratších zpráv sms. Ostatně – „esemeska“ ani nemůže být dlouhá, jak napovídá původní anglický název: Short Message Service, neboli služba krátkých zpráv…
Zkontrolování e-mailů je první věcí, kterou mnoho z nás udělá hned po zapnutí počítače. E-maily mají často spíš informační účel. Dostáváte e-maily z práce, ohledně srazu oddílu, plánování tábora – a potom ten nepatrný zlomek e-mailů, který vás potěší nějakou osobní zprávou. Tak kam se tedy ztratily ty vřelé dopisy? Do schránky už je nedostáváme, do e-mailu většinou také ne. Doopravdy se všechna naše vřelost uzavřela do sms, facebooku a internetových kecálků, jako je ICQ?
Nenechme pošťáky doručovat jen úřední obálky a balíky z internetových obchodů. Vezměme do ruky pero a nechme slova plynout na papír. Nakonec udělejme těch pár kroků k poštovní schránce a pošleme dopis, nebo alespoň pohlednici s pozdravem pro dávno zapomenutého kamaráda. Vždyť je to přeci škoda nepoužívat ten geniální vynález, který spolehlivě fungoval po staletí.
Lída Sobková Více...
13. 10. 2008,  Ludmila Rocmanová

Oslavy

Michala Kateřina RocmanováMáte taky rádi tu zvláštní atmosféru - ve vzduchu je cítit překvapení, rachejtle, girlandy a kytice, dort se svíčkami a blahopřání…? V poslední době se s oslavami roztrhl pytel. A každá jiná. Chvílemi jsem litovala, že nedokážu být na dvou či více místech současně.

Druhou zářijovou sobotu oslavili 90 let československého trampingu a zároveň 40. výročí založení České tábornické unie kamarádi na Sluneční pasece pod Křemešníkem. Planoucí oheň na zvadle – aspoň v duchu jsem si s nimi užívala tu romantiku…
Téhož dne i tomíci oslavovali, nikoliv výročí, ale otevření turistické ubytovny ve Sloupu. Oslavili tu rekonstrukci bývalé vily z FDM opravdu důstojně – příjezdem Jeho Výsosti císaře Ferdinanda Dobrotivého, a jako tradičně, akce to byla výjimečná, protože oni se prostě umějí radovat a o tu radost se podělit.
Následovalo skautské setkání na vyšehradském Slavíně – u Svojsíkova hrobu. Sice 70. výročí úmrtí zakladatele skautingu není zrovna důvodem k veselí, ale právě tyto výroční dny se staly – i v dobách dávno minulých – důvodem setkávání spřízněných duší.
A mezitím mi přišla (teď, v září!) esemeska: Ahojky, dárky už jsou rozdané, sedíme u stromečku a zpíváme si s kytarou a banjem koledy, požíráme vanilkové rohlíčky a těšíme na Silvestrovskou oslavu a nový (oddílový) rok…

Každý den, každý měsíc je plno důvodů k oslavám, příležitost, jak někoho potěšit – kytičkou, čokoládou, drobností na památku. Úplně nejlepší na oslavách je ale to, že se sejde rodina, přátelé, že se potkáte s lidmi, s nimiž vás něco spojuje, ať už je to kousek DNA nebo to, že jste zasvětili život dětem a mladým lidem…
A tak oslavujte – každá radost a úsměv prodlužuje život :-)

Michala Kateřina Rocmanová Více...

25. 09. 2008,  Michala K. Rocmanová

Chvála gramotnosti

Michala Kateřina Rocmanová 8. září vyhlásilo UNESCO už před víc než čtyřiceti lety Mezinárodním dnem gramotnosti. Žijeme ve věku komunikací, internetu, vědeckých objevů. To všechno by bez gramotnosti nebylo možné. A přesto je na světě pořád spousta lidí, kteří nemají možnost ani základního vzdělání. Podle výzkumů je jich dokonce celá miliarda, převážně žen.

Možná si ani neuvědomujeme, co to znamená, být negramotný. Je pro nás samozřejmostí, že děti v určitém věku začnou chodit do školy, kde se naučí číst, psát a počítat. A pochopitelně mnoho dalších věcí.
Ať už máme k našemu školství jakékoliv výhrady, je to vlastně skvělé, že máme možnost posílat děti do školy. Že Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Že pocházíme z národa, z nějž vzešly takové osobnosti jako Jan Ámos Komenský, který přinesl nové učební metody a oprávněně má přídomek Učitel národů, nebo Jan Hus, který zjednodušil českou gramatiku: dovedete si představit, že kromě všech vyjmenovaných slov, pádů a spousty výjimek z pravidel bychom psali místo „nabodeníček“ – tedy háčků a čárek – ještě zdvojená písmena? A tak by se dalo pokračovat ve jmenování mnoha a mnoha dalších, kdo se v českých dějinách zasloužili o to, že nejsme národem negramotným.

Je to vlastně skvělé, mít možnost si ráno přečíst noviny. Je to prima, umět si spočítat, kolik mi má vrátit paní u pokladny v samoobsluze. Nebo najít si na internetu to, co mne zajímá.

Dnes si asi ani nedovedeme představit, o co všechno bychom jako negramotní byli ochuzeni…

Michala Kateřina Rocmanová

P.S. A co vy? Máte pocit, že byste také měli udělat něco pro to, aby to množství negramotných nenarůstalo? Inu, někdo přispívá třeba na vzdělání jednoho konkrétního dítěte někde v Indii či Africe. Někdo přispívá alespoň pár korunami na stavbu škol ve vzdálených, nepřístupných krajích jako v Etiopii nebo v Tibetu. Někdo bojuje za to, aby i dívky měly právo se vzdělávat… Možností je mnoho, jistě najdete i další… Více...

08. 09. 2008,  Michala K. Rocmanová


Nejčtenější články za posledních 7 dnů
Nejsledovanější příspěvky rubriky video - audio za posledních 30 dnů
.

Aktuální téma: #20letCRDM

· #100letrepubliky · #kamchodit · #sbirame · #72hodin · #tabory · #radyanavody · #foglar · #natabore · #dobrovolnici · #eyca #eyca_cz · #vanoce · #čtenářství · #zlatyamos · #hryahlavolamy



MŠMT Anopress IT České Tábory.cz Borovice.cz - Informační centrum pro dětsku rekreaci, tábory, cestování skupin a volný čas. Strukturovaný dialog s mládeží
© 2019 ČRDM | Senovážné nám. 24, Praha 1 | Kontakty | Mapa stránek | ADAM.cz na Facebooku / ADAM.cz na Twitteru / RSS ADAM.cz / ATOM ADAM.cz
Přebírání obsahu ADAM.cz. Provozuje redakční centrum ČRDM za podpory MŠMT | Tento web byl vytvořen pomocí phpRS. PDA Mapa stránek Hlavní strana Klávesové zkratky na tomto webu Na obsah stránky

--> --> --> Google+