Antonín Benjamín Svojsík - Jak šel životem

Od chlapeckého věku kurážně, houževnatě a za ušlechtilými cíli. Byl rozeným skautem svými vlastnostmi, svým životem, celou svou osobností.

Od útlého mládí byl nucen spoléhat především na vlastní síly a schopnosti, neboť otce ztratil br. náčelník už v dětském věku, takže se na něho nepamatoval. Malému Toníkovi byly teprve 3 roky, když mu otec zemřel ve věku 45 let na zánět plic. Byl okresním tajemníkem ve Dvoře Králové a tam je také pochován. Když ta hrozná rána dopadla, nejstaršímu z ostatních tři dětí, Aloisi Svojsíkovi, pozdějšímu knězi a cestovateli, bylo pět a půl roku. Nejmladšímu Gustavovi byly tři měsíce.

Tak tu zůstala maminka br. náčelníka se čtyřmi drobnými dětmi a s penzí 30 zlatých měsíčně. Statečná žena však neklesla pod tíhou neštěstí, dovedla se obětavě probíjet těžkým životem a dovedla při tom vychovat čtyři vzorné syny. Mladší bratr náčelníkův, JUDr. František Svojsík, byl advokátem a nejmladší bratr, Gustav, byl operním pěvcem a koncertním ředitelem.

Bratr náčelník vypravoval mně několikrát o svém dětství i pozdějším životě a vždy při tom s hlubokou úctou a láskou vzpomínal na svoji maminku, jak šila prádlo po nocích a jak se všichni čtyři bratři museli přičiňovat, aby mamince pomohli uhájit živobytí. S humorem vyprávěl, jak nosíval velké pecny chleba z vnitřního města pražského, kde byl chléb lacinější, než na Smíchově, a aby ušetřil krejcar za most, dělal vždy velkou okliku až přes Karlův most. A když mu bylo 11 let, přiučoval již hocha o jeden a půl roku staršího.

Na Smíchově po smrti otcově hoši s maminkou bydleli u příbuzných. Na Smíchově (nikoliv ve Dvoře Králové, jak omylem kdysi bylo napsáno také ve Vůdci), se také br. náčelník narodil, 5. září 1876, v domě rodiny Havlíkových. Neboť maminka jeho byla Ludmila, rozená Havlíková. Byla dcera mlynáře a byla ze třinácti dětí, z nichž jedno záhy zemřelo, a ostatní se všichni dožili velkého věku.

Otec maminky br. náčelníka, dědeček jeho, mlynář Havlík, začínal jako sekerník. Sekerníci byli řemeslníci, kteří uměli stavět a opravovat dřevěné vodní mlýny. Dědeček Havlík byl velmi dovedný řemeslník, pilný a podnikavý, který si vlastní rukou udělal všechno zařízení mlýna, i velké vodní kolo, a vlastní prací a přičinlivostí si po částech vybudoval celý mlýn. Tento mlýn dosud stojí v Dobřichovicích, ovšem již značně zvětšený a rozšířený o elektrárnu. Patři panu R. Havlíkovi. U dědečka mlynáře trávíval br. náčelník svoje chlapecké prázdniny a dobře se pamatoval, jak se svými bratry musel dědečkovi pomáhat při práci na různých přestavbách mlýna a i kameny nosit na stavbu jezu.

Do obecné školy chodil malý Tonik na Smíchově a tam také do gymnasia v letech 1888–1891. Učitelský ústav v Praze navštěvoval v roce 1892–1896 a složil maturitu s vyznamenáním. Pak si udělal ještě zkoušku z tělocviku pro vyučování na středních školách s velmi dobrým prospěchem.

Po maturitě učil pět let na obecné škole, rok tělocviku na učitelském ústavu a současně na gymnasiu v Křemencově ulici, od r. 1901–1914 na reálce v Žižkově a od r. 1914 do 30. června 1937, kdy odešel do pense, na reálném gymnasiu v Křemencově ulici.

Když jsme tak sedávali s br. náčelníkem, stočil se někdy hovor na přírodu a její krásy. A tu mne často překvapila náčelníkova znalost přírody, zvláště rostlin a jeho pěkné postřehy ze života zvířat. Tento zájem a cit pro přírodu projevil se prý u něho velmi záhy, spolu se zájmem o cestováni. Vyprávěl mně jednou, jak s 9 zlatými, jež si sám vydělal, dovedl cestovat celé prázdniny. Bylo mu tehdy 18 let a šli společně několik kamarádů – členové pozdějšího pěveckého kvarteta. A nebyla to jen cesta ledajaká. Pěšky po celé Moravě, po Slovensku na Tatry a pak až do Budapešti a po Dunaj přes Moravu a Českomoravskou vysočinu opět domů.

Sotva se stal podučitelem, šetřil a přičiňoval se, aby mohl o prázdninách poznat svět o kus dál. Prošel Itálií, podruhé Francií a Španělskem až do Alžíru, poznal Řecko, Palestinu a Egypt. Mnoho cestoval i později v mužském věku. V Anglii byl třikrát, v Itálii asi 27krát, byl ve Švédsku, Dánsku, Holandsku, Rumunsku, Polsku a naposledy v Rusku. Z této poslední cesty si přivezl zárodek zákeřné choroby – otravu streptokokem, které jeho statné, atletické tělo marně se bránilo sedm týdnů, až se z ní vyvinul hnisavý zánět plic, jemuž br. náčelník podlehl.

Již jako hoch br. náčelník rád zpíval. Na učitelském ústavě si začal školit hlas a zdokonalil se v dobrého pěvce. Byl rozeným hudebníkem. Zpěv a hudba staly se mu po celý život nejmilejší zábavou. Spolu s věrným kamarádem ze školy, učitelem Janem Novákem, pozdějším naším místonáčelníkem, a ještě se dvěma přáteli, Mikolášem a Černým, studovali mladí nadšenci hudbu komorní a klasickou a založili Učitelské kvarteto, později nazvané České pěvecké kvarteto. Svojsík v něm zpíval druhý baryton a byl jeho duší i srdcem. Uspořádali mnoho koncertů, a když sklízeli velké úspěchy i v cizině, ba až v Bulharsku a Turecku, odvážili se r. 1902 na cestu do Ameriky. Stála 320 K, což byla cena lístku do New Yorku – víc na ni mladý učitel Antonín Svojsík neměl. Ostatní si vydělal na koncertech a ještě přivezl peníze domů.

S touto pěveckou činností souvisí i jeho jméno, jak se vždy podepisoval: A. B. Svojsík. To není Antonín Bohumil, jak jste obyčejně čítávali. Ono B. byla zkratka z pojmenování Benjamínek, jež dostal jako nejmladší člen kvarteta. Ponechal si je a podepisoval se vždy tímto uměleckým jménem A. B. Svojsík. Jeho plné jméno znělo Antonín František, jak je na jeho křestním listě.

Za čtyři roky potom, 1905–1906 jeho učitelské kvarteto do Ameriky po druhé a tentokrát bylo celý rok na cestě kolem světa. Br. náčelník si z ní přivezl mnoho uměleckých památek, zvláště z Japonska, o němž uměl on i jeho zvěčnělý ušlechtilý bratr, pater Svojsík, velmi zajímavě vyprávěti. Sám také více než stokráte o Japonsku přednášel a měl soubor krásně kolorovaných diapositivů. Pěvecká činnost přivedla mladého Svojsíka záhy mezi české umělce do Umělecké besedy. Stal se brzy členem a později jednatelem jejího hudebního odboru. V té době i takoví umělci jako Vítězslav Novák a Suk neměli žádnou větší věc vytištěnu, jejich umělecká díla ležela v rukopisech v zásuvkách. Nebyl by to býval Svojsík, aby na tento stav neodpověděl činem. Vyžádal si do začátku 300 K a pustil se do vydávání nových věcí. Vyrostlo z toho veliké dílo. Svým promyšleným činem dal základ Hudební matici, vydavatelskému sdružení při Umělecké besedě, jež postupně vydala všechna velká česká hudební díla a představuje dnes hodnoty milionové. Není divu, že se iniciativní a vytrvalý Svojsík stal brzy jednatelem celé Umělecké besedy. Div je spíše, že jim byl úspěšně přes dvacet let, při veškeré té nadlidské práci ostatní. Jeho překypující energii a živelné touze po tvořivé činnosti nestačilo jedno povolání.

Hudbě a zpěvu věnoval se i jako profesor hlavně o prázdninách. Později chodíval též se svými dětmi do obce Karlíka, asi 1 km cesty ze svého letního sídla Lety u Dobřichovic, kde v kostele hrával na varhany a zpíval. Chodil sem do posledka, ještě i o prázdninách, než odjel do Ruska. Zahradní domek v Letech koupil r. 1917 k vůli dětem. V něm trávíval se svojí rodinou prázdniny téměř po 21 let. Zabýval se hodně zahradou, velmi dobře znal květiny a stromy a pečlivě je ošetřoval. Obyčejně každé ráno a večer zahradu zaléval a přes den v ní stále něco kutil. Při tom míval ležet papírek na stole ve verandě, občas odešel od práce v zahradě, udělal si poznámku a šel zase dále pracovat.

Jinak u sebe míval vždy svůj typický čtverečkovaný notýsek, v němž si drobným písmem, tak charakteristickým, poznamenával hesla, obyčejně jen slovem, nebo kratičkou větičkou, a důležité věci si označil elipsou. Plně spoléhal na svoji znamenitou paměť; jež opravdu byla obdivuhodná. Pamatoval dobře i jména a tváře.

V Letech zabýval se br. náčelník přes den hodně zahradou, večer se však zpívalo a hrálo. Jeho choť, paní Julie Svojsíková, krásně hrála na klavír i zpívala, a tak se vzájemně při zpěvu doprovázeli. Hudba a zpěv, to byla velká láska br. náčelníka i jeho ušlechtilé choti a jejich nejkrásnější zábava. Snad i to bylo symbolem jejich nade vše krásného rodinného života, že br. náčelník svoji jemnou, milovanou choť poznal na koncertě, který Pěvecké kvarteto dávalo na Žofíně po svém návratu z cesty kolem světa 13. října 1906. Teprve podzimní zákeřná rána nelítostného osudu přervala roku 1938 tento akord šťastného rodinného života právě ve dnech, kdy všechna česká srdce se chvěla velkou bolestí… Přáli jsme mrtvému, že naši urážky v Mnichově už nezažil.

Jednu věc právem vždy považoval br. náčelník v životě člověka za velmi důležitou: Být ve své věci skutečným odborníkem. A on sám jím v oboru tělovýchovy nesporně byl a bedlivě sledoval, co nového v tomto oboru přinášela cizina, aby byl stále dobře informován.

Hned po maturitě vstoupil do Sokola. Již v 19letech se stal náčelníkem jednoty ve Slivenci u Prahy, a když se dostal na Smíchov, byl ve svých 23 letech zvolen náčelníkem župy Jungmannovy. V té době uspořádal závody, v nichž uplatnil své názory a jež Otčenáškem a Jindrou Vaníčkem zvlášť byly oceněny.

Na Svojsíka vzpomínají všichni – odborníci i jeho žáci – jako na výborného učitele, který dovedl hodinu tělocviku sestavit poutavě a radostně s nevšedním smyslem a postřehem pro krásu, ladnost a rytmus plný života a vzruchu. Jistě k tomu přispívalo jeho velké nadání a vzdělání hudební.

Právě proto, že byl na slovo vzatým odborníkem v tělovýchově, který dobře viděl i slabiny tehdejšího jejího provádění a bystře si při tom všímal, jaké směry a nové názory raženy jsou jinde, zvláště ve výchově mládeže, mohl později tak šťastným způsobem rozřešit tělovýchovu v hnutí skautském. Budoucí vývoj správně předvídal. Svojsík to byl, který vyvedl mládež ze zaprášených, těžkým vzduchem přeplněných tělocvičen do přírody, na palouky a do lesa, Svojsík svlékl mládež do plavek, poslal na celé týdny do táborů, Svojsík propagoval zásadu: mládeži co nejméně nářadí, za to hodně lehké atletiky, růzností, her a rozumného sportu bez honby za rekordy. A když už nářadí, tedy ne ohlazené a vyleštěné, ale překážkové nářadí, jak je dává příroda i s blátivým břehem potoků, drsnými větvemi stromů, kopřivami a bodláky, jak je potřebuje branná výchova.

První, kdo upozornil br. náčelníka na skauting, byl ing. Meilbeck. Ten skoro celý život strávil v Anglii. Při jednom svém zájezdu do Čech r. 1911 vyprávěl br. náčelníkovi, že v Anglii vzniklo hnutí, jež je pro mládež mnohem významnější než Sokol. Líčení inženýrovo vyvolalo u br. náčelníka silný zájem, takže si vyžádal od něho stálé informace. Ing. Meilbeck posílal mu výstřižky z anglických novin a poslal mu i Baden-Powellovu knížku „Scouting for boys“.

Hned o prázdninách r. 1911 jel br. náčelník do Anglie, vyhledal si skautské oddíly, chodil s nimi ven a do kluboven na schůzky. Byl nadšen krásou jejich života v přírodě, jejich energickým a přece ušlechtilým vystupováním, opravdovostí, s jakou konali svoji práci a plnili příkazy konání dobra.

Rozhodl se, že se do skautingu pustí. (Užívám na mnoha místech úmyslně obratů a doslovného znění, jak jsem si je při svých rozhovorech s br. náčelníkem poznamenal.) Chtěl se však ještě přesvědčit, jak se osvědčuje toto hnutí i jinde. Zajel proto na zpáteční cestě do Švédska, Belgie, Dánska, aby viděl, jak vypadá skauting tam, kde není doma, a co v těch zemích vykonal. Poznal, že se osvědčuje všady velmi dobře a že zvlášť se ve skautingu osvědčuje velkou měrou výchova v přírodě – věc do té doby u nás neznámá. Velmi sympatický mu byl také prvek hry, jak jej hodnotil skauting a ona svérázně využitá myšlenka vychovávati hrou, neboť i „život je velká hra“.

Konec léta tohoto roku 1911 trávil br. náčelník po návratu tím, že se dvěma studenty a čtyřmi venkovskými chlapci vystavěl si chatu z březových větví v Bratroňovských lesích u myslivny „Vorlovny“ pod hradem Lipnicí na Českomoravské vysočině u Humpolce. U této myslivny stál tenkráte obrovský rozložitý buk, jejž muselo 6 mužů obejmout a jehož větve samy byly jako mohutné kmeny. v březové chatě blízko něho postavené trávil br. náčelník celé dny a překládal spolu s bratrem své paní, p. Adolfem Stránským, knihu Scouting for Boys. V té době již byl v písemném spojení s Baden-Powellem. Přemýšlel, co lze z výchovy mládeže směru Baden-Powellova s úspěchem převzít pro poměry české, co opět z amerického směru Setonova, neboť i toto hnutí již znal. Tak tvořil samostatně nové směrnice pro skauting český, zasazený do naší tradice, naši přírody, našich potřeb a našeho národního programu. Je zbytečnou zlomyslnosti vytýkat junáctví, že mělo cizí vzor. Také Tyršovi bylo vzorem turnerství a přece vytvořil sokolství. Není rozhodujícím, co bylo vzorem, rozhodujícím je, co z toho bylo samostatné vytvořeno, a to bylo české národní junáctví.

Hned po prázdninách sestavil si br. náčelník oddíl ze žáků žižkovské reálky a konal s nimi skautské vycházky do pražského okolí, hlavně do Radotína a Prokopského údolí. Navštívil i některé vynikající muže, prof. Dr. Čádu, Dr. Kramáře, Klofáče, Soukupa, Prof. Dr. Masaryka, Al. Jiráska, insp. Klenku, a radil se s nimi o novém směru výchovy české mládeže. Chtěl původně, aby Sokol zavedl skauting jako novou výchovu pro mládež, lepší v náplni i metodě, než jí dosud poskytoval. Vycházel při tom z fakta, že Tyrš se nezabýval tělocvikem žen ani mládeže a že současná výchova sokolského dorostu byla jen pouhá kopie tělocviku dospělých a pro všestrannou výchovu, jakou česká mládež bude stále více potřebovat, že je současná výchova sokolského dorostu příliš úzká a jednostranná. Bylo vřelým přáním Svojsíkovým, aby Sokol zavedl pro svůj dorost výchovu junáckou.

Proto ještě dřív, než slovo skaut bylo v Čechách napsáno, jednal s předáky sokolskými. Vaníček a Heller se dívali na skauting celkem příznivě, namítali však, že je potřebí vydat o tom nejprve českou knížku, aby si to mohli i jiní prostudovat. Svojsík přednášel v Pražském Sokole, i pro veřejnost. Uveřejňoval informativní články. Aga Heller měl však později v náčelnictvu ČOS referát v tomto smyslu: Když se to daří Svojsíkovi, nemusí se to dařit jiným. Počkejme, až budou vydány knížky a budou zkušenosti.

Svojsík vydal jako první informační brožuru 1. února 1912 spisek „Český Skaut“ a hned začal psát základní knihu o junácké výchově mládeže. Vyžádal si do ní příspěvky našich vynikajících lidí na určitá témata. Mám o těch věcech z vypravování br. náčelníka hodně poznámek, nemohu však o všem psát. Jen aspoň jeden zajímavý rozhovor uvedu, jejž jsem si zaznamenal doslovně. Br. náčelník navštívil s prosbou o příspěvek i profesora Thomayera. Thomayer v jádře souhlasil, ale vyslovil pochyby: „Proč vlastně nejvíc chcete ten skauting, co je v něm hlavní?“ „Vychovávat charakter!“ „Kolik je Vám let?“ „Třicetšest.“ „To jste ještě mladý, ale starý dost, abyste věděl, že to u nás nepůjde – nenajdete na to lidi. Ale co, mně je už za tejden 60 let – já Vám ten článek napíšu, ale tohle si tam tak trochu dám…“ A také dal.

Nadšeně uvítal skauting také náš vynikající pedagog univ. prof. Čáda. Když mu Svojsík vyložil podstatu a cíle hnutí, Čáda slíbil veškerou podporu. „To je skvěle udělaný výchovný systém, nic lepšího neznám. To ani není možné, aby to udělal anglický generál. Uvážil jste ale, že to znamená, věnovat tomu život?“ „Jsem odhodlán,“ byla jasná odpověď Svojsíkova. – Čáda slib dodržel a účinně až do konce svého života skauting podporoval. V březnu 1913 přednášel „O velké výchovné hodnotě skautingu“ a zhodnotil jej jako ideální výchovu mládeže.

Stejně příznivě přijal hnuti Dr. Drtina a Dr. Kramář, který kladl důraz hlavně na výchovu charakteru, stejně jako Svojsík, který sám byl všem junákům zářivým vzorem. Ryzost charakteru byla pro něho vždy první, co u něho rozhodovalo. Nejednou jasně to řekl, že junáctví je zkušebním kamenem charakterů a dějiny junáckého hnutí plně to jednou potvrdí…

Přes zimu psal Svojsík „Základy junáctví“, uveřejňoval o něm články v novinách a přednášel. Jméno junák pro české skauty navrhoval zem. šk. insp. Fr. Bílý“, který od prvních počátků byl příznivcem tohoto hnutí. Na jaře 1912 konal br. náčelník vycházky hlavně do Prokopského údolí, kde vždy postavili velký zvonový stana dvě „áčka“ a vařili v kotli. První veřejná služba, kterou skauti konali, byla pořadatelská služba při představeních Národního divadla v Šárce.

V březnu uspořádal Svojsík první kurs pro skautské vůdce v Praze, z něhož vyšlo asi 20 frekventantů.

V květnu 1912 vyšly „Základy junáctví“, k nimž obálku navrhl Mikoláš Aleš. Brzy byl br. Svojsík udán u rakouských úřadů, že v Základech není zdůrazněna „Kaisertreu“, ba že je vůbec vynechána. Zachránil jej Dr. Kramář a tehdejší místodržitel kníže Thun.

V obrázkovém časopise Českém světě, roč. VIII., sešit 25, z r. 1912 po prvé je u nás uveřejněna fotografie B. Powella s tímto označením: Sir Robert Baden-Powell, moderní reformátor výchovy mládeže – skautingu –, kterou pod jménem junáctví u nás prof. Svojsík v život uvádí.

O prázdninách 1912 po prvé br. Svojsík tábořil s oddílem hochů pod hradem Lipnicí. Fotografie této prvé cesty do prvního skautského tábora v Čechách byly svého času vydány tiskem. Br. náčelník má na nich ještě širokou „kumštýřskou“ vázanku. Mezi 13 účastníky, kteří táhli po 4 dny 3 q těžkou dvoukolovou káru, naloženou táborovou výbavou, přes 100 km na tábořiště, byl i dlouholetý tajemník Svazu Junáků Skautů a pozdější vedoucí junácké Edice br. Jar. Novák. Když začali stavět tábor, přiběhla k panu lesnímu jedna bába z okolí, celá udýchaná: „Pane lesní, na potoce maj cikány. Napočítala jsem jich tam šestnáct bez ženskejch. Jakživa jsem takovou partaj neviděla pohromadě.“ Postavili na mýtině zvonový stan a do půlkruhu několik jehlanů a dvojáků z rakouských pláten přímo na zem, bez podsad, jež jsou vynálezem o rok pozdějším. Ke studánce a ke sklepu postavili přes potok mostek z tyčkoviny. Všechno, i vařeni, si obstarávali sami. Tábor se zdařil, obavy nedůvěřivců byly vyvráceny. Snímky z něho jsou otištěny v brožuře „Den v táboře junáků“, jež vyšla r. 1913. Byly tu první přímé zkušenosti ve větším měřítku, a proto v lednu 1913 uspořádal br. Svojsík vůdcovský kurs, z něhož vyšlo 40 účastníků. V květnovém čísle Českého světa r. 1913 uveřejnil br. náčelník 5 fotografií „Hry a cvičení junáků – skautů z družin A. B. Svojsíka v Lesních táborech“. Postupně vzniklo v Praze 19 oddílů, z nichž 13 mělo pak o prázdninách 1913 tábory.

Již před tím br. náčelník přednášel v některých místech o skautingu, a tak i na venkově vznikaly první oddíly: v Jičíně, Domažlicích, Třebechovicích p. Orebem, Nymburce, a tyto oddíly již také o prázdninách 1913 tábořily. Tábořil jsem s jíčínským oddílem na Potštýně – ty vzpomínky jsou dodnes živé a krásné. V září 1913 uspořádal br. Svojsík první veřejný tábor na Císařském ostrově. Na něm byly již některé stany s dřevěnými podsadami, postelemi, stolkem i policí. Skauti na kamnech z cihel zrobených připravovali cikánskou pečeni a lívance a dávali ochutnat návštěvníkům, aby se maminky nebály pustit hochy tábořit, „že budou mít hlad“.

Nedůvěra maminek k novému směru výchovy mizela a přihlášek do skautských oddílů rychle přibývalo. Tenkráte to byl velký úspěch! Přesvědčit, že kluk může spát pod stanem v lese a nemusí být za zavřenými okny pod peřinou…

Poněvadž Sokol junáctví nepřijal, musel se br. Svojsík starat o jeho samostatnou organisaci. Stalo se tak ve formě Skautského odboru ve Svazu spolků a přátel pro tělesnou výchovu. Brzy však měl skautský odbor daleko větší agendu nežli celý Svaz a proto br. Svojsík založil na ustavující hromadě 15. června 1914 samostatný skautský spolek „Junák – český skaut“ po přednášce, kterou měl v Obecném domě 5. května 1914. Prvním starostou byl městský fysik Dr. Čeněk Klika. Scházeli se k schůzím v městském fysikátě na Staré rychtě v Rytířské ulici.

Jako odznak nosili jsme tenkráte kovové trojúhelníky s postavou řeckého atleta a nápisem: Junák – český skaut. Mám dodnes svůj vůdcovský odznak, jejž mně připínal sám br. Svojsík – tehdy vrchní vůdce –, jako nejdražší skautskou památku.

Do nejslibnějšího vývoje českého junáctví hned na jeho počátku zasáhla však rušivě světová válka. Br. Svojsík dal skauty k disposici pro účely humanitární, hlavně ve službách Červeného kříže, ne však pro účely válečné.

Ač ve válce, staral se br. náčelník hned na počátku hnutí i o dívčí skauting. Svolal na 11. ledna 1915 schůzi s programem „Skautská výchova dívčí“, na niž založil „Odbor pro dívčí skauting spolku Junák – český skaut“: První předsedkyní byla Dr. Berkovcová.

V dubnu 1915 vyšla brožura Dr. Čeňka Kliky, jejímž obsahem byl proslov, který měl Dr. Klika, pražský fysik, jako úvod k Svojsíkově přednášce v květnu 1914. A v tomto roce, ve válce a v rakouské persekuci, odvážil se Svojsík vydávat časopis Junák a udržel jej přes celou válku. Před válkou byl uznáván za nejlepší časopis pro mládež.

První číslo Junáka vyšlo 15. ledna 1915 i a bylo celé sestaveno z prací junáků samých.

Spolupracovníky br. Svojsíka v té době z těch, kteří dodnes nepřetržitě pracují, byli vůdcové: Jaroslav Novák, Sl. Řehák a sestra Koseová. Jeho skauty již tehdy, pokud vím, bratři: Vl. Herles, K. Kulhánek, Sláva Bursík, J. Charvát, J. Řeháček, L. Filip, R. Plajner a Vl. Wildman. Br. Svojsík sám za první rok činnosti spolku Junák – český skaut přednášel o junácké výchově pětačtyřicetkrát.

Na jaře 1915 o Svatodušních svátcích byl v Klamovce v Praze první větší tábor skautský a slavnost ve prospěch Červeného Kříže. Br. náčelník svěřil mně jeho vybudování a praktické vedení jako svému zástupci. Tenkráte nám dost starosti způsobilo umístění a problém táboření dívek. Neboť poprvé se tu veřejnosti představil i oddíl skautek, vedený Dr. Berkovcovou, jehož členkami byly i ses. Milčicová a Vlasta Štěpánová (provdaná Koseová), – obě pozdější náčelní.

Kdo prožil první světovou válku, ví, jak těžké doby byly již v roce 1916. Neodradily však br. náčelníka, aby se svým 18. oddílem, jehož byl vůdcem, netábořil opět pod Lipnicí asi s 25 skauty. V tomto táboře byl poprvé i Jiří Wolker, v něm napsal svůj krásný skautský deník.

Válka zabrzdila vývoj skautingu, avšak neudusila, třebaže jsme my, vůdcové oddílů, jeden za druhým museli na vojnu a do pole. Br. náčelník byl však s některými z nás ve stálém písemném styku. Od podzimu 1915 byl jsem také tři roky ve válce. A vím, že to bude za mnohé, když na tomto místě vděčně poděkuji br. Svojsíkovi, že nás, své skauty, zachránil od mnohého strádání a utrpení tělesného. A zač jsme mu ještě vděčnější, že zásady skautské, jež on nám do srdcí vložil, nedaly nám klesnout ani tam, kde kalný proud kolem nás strhoval i lidi inteligentní.

Asi 300 skautů se udrželo v Praze přes válku a ti se na jediné zavolání Svojsíkovo dostavili 28. října 1918 do služby Národního výboru. Můžeme být právem hrdi na četná prohlášení o skautech z té doby, jimiž jim bylo uznáno od nejpovolanějších osob a institucí, že konali svoji službu vzorně, vytrvale a spolehlivě. Byli prvními poštovními poslíčky republiky, doručovali veškerou korespondenci Národního výboru. I první poštovní známky Čsl. Republiky byly známky skautské. Frankovala se jimi v úředním skautském poštovním úřadě při Národním výboru všecka korespondence Národního výboru. Tenkrát br. Fučík prohlásil Svojsíkovi:

„Chovají se ti hoši vzorně, odvolám vše, co jsem kdy o skautingu nepříznivého napsal.“

„…Není lehké sem vniknouti. Malý pevný řetězec skautů zastaví každého návštěvníka, každého bez výjimky. Musí se legitimovati, říci kdo je, v jaké věci přichází, ke komu. Je-li oprávněn, ochotně je vpuštěn s pokynem kam, na koho.“

Popisována je ještě jedna agenda v přízemí a v prvním poschodí a článek pak pokračuje: „I tady, jako všude, službu strážnou konají skauti, obstarávají posílky, od nejdůležitějších věcí státních až po drobné službičky, jež vyžaduje shon a potřeba tisíce rukou – všecko lze svěřiti s bezpečností těmto bystrým, inteligentním hochům, jejichž horlivost je obdivuhodná a disciplina vzorná. Jejich hlavní vůdce, prof. Svojsík, může na ně býti pyšný!“

Tahle pořadatelská služba už nám pak zůstala. Myslím, že bylo málo národních podniků po dlouhá léta, na nichž by naši hoši a děvčata radostně nepomáhali s kázní v srdci a s úsměvem na tváři. Junácká mládež vždy stála podle svého slibu připravena ke službě pro každou dobrou věc.

A přece v prvních měsících naší samostatnosti prožil br. Svojsík útoky na svoji osobní čest a na skauting. Bylo mu lidmi, kteří tušili velkou budoucnost skautingu a chtěli jej dostat do svých rukou, vytýkáno rakušáctví. Stačilo, že dal skauty ve válce do služeb Červeného kříže, že musel jednat velmi obratně, aby je uchránil před rozpuštěním a že jako odpovědný činovník musel konat věci, jež mu byly nařízeny.

Viděl jsem, jak br. Svojsík tímto zkrucováním fakt trpí, jak těžce nese ohrožení svého díla, jež převedl přes nejhorší úskalí a jemuž se otvírá důležité pole činnosti v nových radostných poměrech. Svojsík znechucen a roztrpčen měl plné právo uspořit si všechnu tu bolest. Sto jiných by to bylo udělalo. Ne však on.

Přišly však nové starosti. Projevila se neblahá česká povaha, jež individualismus nepodřizuje zájmům celku, dává mu naopak výraz tříštěním sil. A tak vznikly nové, úplně samostatné organisace skautské: Skauti Baden-Powellovi, Psohlavci, Štychovi Skauti socialisti, Skauti DTJ, Děti přírody, Děti svobody, Skauti práce aj.

Nebylo jeho úmyslem všechny skupiny dostat do spolku Junák – český skaut. Věděl, že musí počítat s poměry, ačkoliv ideálem jeho byla a zůstala „velká jednotná národní organisace skautská“, jak to prohlásil jasně na přednášce v Obecním domě pražském 20. června 1920. Jeho snahou bylo dostat tyto skupiny alespoň k spolupráci, k vytvoření společného střediska. Navázal styky a jednáni, trpělivě a neúnavně sledoval svůj cíl. Br. náčelníka tato práce vyčerpávala a přece každý den znova, plný energie, s rozhledem a předvídavosti pravého vůdce přišel s notesem nebo papírkem, plným poznámek.

Bez intrik se neobešlo ani toto zakládání Svazu skautů. Hořko vzpomínat… Konečně po přednáškách br. náčelníka „Za český skauting“, které měl v dubnu a v květnu 1919 v Obecním domě pražském, byl v červnu roku 1919 založen Svaz junáků – skautů RČS. Br. Svojsík stal se jeho náčelníkem a při všech těch starostech si přidal ještě novou. Věděl, že nutným předpokladem organisačního i věcného úspěchu je časopis, určený činovníkům. Začal vydávat „Vůdce“, zprvu jako odbornou přílohu Skauta-Junáka, později jako časopis samostatný. Kolik článků do něho napsal a kolik nocí proseděl nad korekturami… S těmi mu často pomáhala i jeho obětavá choť. Od 5. ročníku převzal tyto starosti br. místonáčelník Jan Novák. Ten byl od prvních počátků skautingu velkou oporou br. náčelníka, věnoval se však více literární práci, překladům z cizí literatury, psal články a příručky a kritické postřehy a byl velmi dobrým řečníkem.

Hned po převratu pokusil se br. náčelník opětovně získat Sokol pro zavedení junácké výchovy v žactvu a v dorostu. Přednášel, psal články, informoval na schůzích a pln naděje, že se tato reforma podaří, pustil se s br. Janem Novákem do nové, obsažné knihy „Základové skautingu“, jež byla určena pro výchovu sokolského dorostu. Ovšem, br. Svojsík si nikdy nepředstavoval a nikdy tomu nerozuměl tak, že by stačilo vyjmout několik věcí ze skautské výchovy, např. vycházky, orientaci a táboření, přidat je k tělocviku a tím že by skautská výchova byla v Sokole provedena. Br. náčelník vždy mluvil, psal a uvažoval o junácké výchově v Sokole jako o věcném i výchovném celku, z něhož nelze vytrhat jen části, neboť junáctví je výchova vnitřně záměrně tak skloubená a tak soustavně navršující ve svém výchovném pásmu, že porušeni této souvislosti je jejím znehodnocením.

„Základové skautingu“ vyšly r. 1920, zapadly však v Sokole bez ohlasu. Zůstaly ležet na skladě, kupovali je jen skauti. Dr. Chalupný už tenkrát vytkl Sokolstvu jako velkou chybu, že odmítlo skauting – již podruhé.
Br. náčelník ještě v roce 1922 doufal, že Sokol skauting zavede, a staral se o to. Když však viděl, že naopak jsou podnikány v Sokole útoky proti skautingu i na něho, ba že dochází i k potlačování skautingu při rozhodováni referentů např. v bývalém ministerstvu zdravotnictví nebo v Poradním sboru pro tělesnou výchovu, kde po léta nesměl mít skauting svého zástupce, br. Svojsík změnil svůj názor na zavedeni junácké výchovy v Sokole.

Platí-li přísloví, že nikdo není prorokem ve své vlasti a že každá ušlechtilá věc se těžko probíjí k uznání, pak to o br. náčelníkovi a jeho junácké výchově platí plnou měrou. Neboť nebyl to jediný boj v té době, ještě v několika jiných musel br. Svojsík bránit čistotu a náplň českého junáctví. Bylo nutno vydat celou brožuru „Na obranu českého skautingu“.

Mnohého jiného by to bylo zdolalo anebo alespoň ohnulo a přimělo ke kompromisům, ne však Svojsíka. V drobnostech a formálnostech nikdy nebyl malicherný, avšak v hlavních zásadách neslevil. Houževnatě a s přesvědčujícím nadšením šel za svým cílem.

Nakonec zmizeli všichni ti, kteří se kdy postavili proti jeho dílu, a jemu se dostalo skvělého zadostiučiní.
Rok 1922 přinesl však i radostné chvíle zakladateli českého junáctví. Byly to Jubilejní jarní slavnosti na Císařském ostrově. Uplynulo 10 let od prázdnin, kdy s hloučkem čtrnácti chlapců poprvé tábořil v hlubokých lesích pod Lipnicí a nyní měl Svaz již 760 oddílů a 19 600 členů. Byl jsem velitelem oněch jubilejních táborů a živě se pamatuji na Mr. Martina, ředitele světové kanceláře skautské, jak v údivu tehdy prohlásil, že takové nadšení a oddanost dojalo i jeho až k slzám.

Rozmach skautingu přinesl nejvíce práce jemu. Začaly Lesní školy pro výchovu vůdců, župní srazy a slavnosti. Venkov jej žádal na přednášky, v ústředí byly starosti hospodářské, jak unést náklad na propagaci, administrativu a písemnosti, starost s vhodnými místnostmi. Přišly intervence a jednání a úřady, representační povinnosti, práce a zájezdy do ciziny spojené s členstvím ve světovém výboru skautském, a to vše leželo z největší části na bedrech Svojsíkových, on byl duší všeho.

A při tom psal články, zprávy do novin, vydával a redigoval příručky, o všem věděl a prozřetelně řídil práci v ústředí i činnost výchovnou.

Nepoznal jsem ve svém životě muže, který by dovedl v časovém rozpětí oněch 24 denních hodin a 365 dnů roku vykonati větší kus práce a s větší houževnatou energií, než to dělal br. Svojsík po dlouhá léta den po dni, rok po roce.

Bystrý a pohotový, věděl si rady vždy a ve všem a neznal mezí v práci pro svoje životní dílo – obdivuhodný muž! Plným právem nosil zlatý odznak za čin junácký, neboť to je největším hrdinstvím, nést po léta tíhu odpovědnosti a břímě práce přes všechny ústrky a útoky, překážky a nezdary, nepovolit, vytrvat, bojovat za své myšlenky a své dílo v pevné víře, že je to dobrá služba pro mládež milovaného národa.

Velkým vypětím sil pro br. náčelníka a pro nás pro všechny byly Tábory slovanských skautů v červenci r. 1931 v Praze v Královské oboře, kdy bylo již 15 000 účastníků, z toho 3000 cizinců, a jež trvaly týden.

Tyto slavnosti byly důstojnou oslavou dvaceti let československého skautingu. Přípravné práce vyžádaly si několikaměsíčního nadlidského úsilí a duši všeho byl opět br. Svojsík. Pamatuji se, že jeden z jeho pověstných poznámkových notýsků padl jen na tyto slavnosti. Tenkráte se všechny župy přičinily tak, že výsledek byl skvělou a radostnou přehlídkou záslužného díla, jež za dvacet let dokázal vytvořit.

Pohled na čtyřiadvacet ukázkových táborů v parku za výstavištěm, z nichž každý byl jiný, z jiného materiálu a odlišné výstavby, byl nezapomenutelný. Tehdy br. náčelník ukázal veřejnosti a úřadům republiky zvlášť přesvědčivě, co dokáže mládež, když je dobře vedena.

Od té doby také získal skauting i v úřadech republiky pevnou posici a byl po zásluze oceňován hlavně v těch ministerstvech, jež porozuměla, jakou to má před sebou mládež.

Byl jsem velitelem ukázkových táborů, prožil jsem všechno od prvních přípravných počátků až do vybudování táborů a ještě dnes, po odstupu mnoha roků vidím, že do té doby, ani kdy potom nevykonala česká mládež díla většího, než bylo vykonáno na Slovanských táborech skautských v roce 1931. Kdo viděl tehdejší skautskou výstavu, tábory ukázkové a ubytovací a poznal činnost a život v nich, dá mně za pravdu.

Snad již toto velké vypětí sil, jež příprava slavností vyžadovala a pak i jiné vážné starosti hospodářské způsobily, že se ukázaly u br. náčelníka poruchy činnosti srdeční, jež vyžadovaly léčení v Poděbradech. Věrný jeho spolupracovník br. místonáčelník Jan Novák také se už necítil zdráv, i jeho srdce zle zlobilo.

Statné tělo náčelníkovo a jeho houževnatá energie překonaly však choroby a přišly opět doby jasnější. Přibývalo uznání významu junácké výchovy, ukázalo se, že Svojsík viděl daleko dopředu a radil dobře. Zásluhy jeho oceněny byly čestnou cenou České akademie věd a umění i vysokými řády zahraničními. Junáckých oddílů přibývalo, rostly i úkoly skautingu a práce v ústředí. Nebylo Svojsíkovou vinou, že skauting se ujal s počátku jen ve městech. Svojsík však cítil tento svůj dluh mládeži venkovské a usiloval splatit jej. V jeho hlavě bylo ještě plno plánů a podnětů, jež jsme s ním probírali v rozhovorech po zasedáních náčelnictva, abychom si vytříbili problémy a ujasnili řešení. Rýsovaly se tu otázky velkých oddílů, výchovné jednotky stejného stáří, úzká spolupráce s ostatními organisacemi skautskými a případná reorganizace Svazu a jiné a jiné.

A ze všeho vždy vyzařovala jeho pevná víra, že junáctvím můžeme vychovat nový typ mladého českého muže a české ženy, po nichž vlast naše volá jako po své záchraně a naději. Neboť junáctví je školou skutečného života pro všechny ty, kteří vědí, že nemohou spoléhat na nikoho, mimo sebe a chtějí se uplatnit kvalitou své práce.
Z jeho práce měly a budou mít prospěch statisíce české mládeže, jeho zásluhou budou rádi vzpomínat na radostně a účelně prožité mládi. Česká mládež nikdy nebude moci být dost vděčna za to, co pro ni vykonal. Však jí také rozuměl, jako nikdo druhý. Celý svůj život prožil mezi ní a to byl krásný úděl jeho života. A pak ještě jeden: Svojsík nejen pracoval, on tvořil, on poznal radost z tvůrčí práce, jež se dařila, radost, již nic nemůže nahradit.

O prázdninách 16. července 1938 odejel br. Svojsík do Ruska, aby se seznámil s výchovou mládeže ruské, když již výchovu v italské Balile poznal dokonale při svých četných zájezdech do Itálie k rodině své provdané dcery. Chtěl také z vlastního názoru poznat nové směry v ruské tělovýchově a způsob, jakým je organisována.
Únavu, již přinášelo nepohodlí cesty, nezvyklou stravu a úmorná vedra snášel dost těžce, třebaže s velkým sebezapřením a vrátil se, trápen stále velkou žízní, 2. srpna. Za týden ulehl s horečkami a pocitem velké únavy. Přes všechnu lékařskou péči horečky po pěti týdnech nebezpečně stoupaly na 39,6 stupňů. Projevila se otrava streptokokem. Dne 8. září převezen byl z Dobřichovic do svého pražského bytu a ve středu 14. září do sanatoria v Podolí.

Slunce jasně svítilo na jeho horečkou lesknoucí se oči, když naposledy viděl květy a přírodu. Lékaři zatím připravovali v pokoji č. 103 novou transfusi krve. Marně. Horečky stoupaly, dech se krátil, začínal zápal plic. Zmítán vysokými horečkami, blouznil a volal:
„Stojím tu, šedesátiletý člověk, tolik práce…“
„Potkáváte chlapce a jeho oči září…“
„Rád bych, když mne ale nechtějí pustit…“
„Snad si to rozmyslí, je to ohromná zodpovědnost, způsobit utrpení tolika lidem…“
„Já už jsem tak unaven, ale myslím, že náš úkol a naše volání k celému kulturnímu světu pomůže… děkuji, s Bohem…“
„Uvidíte, že takový život v lesích zaujme každého…“
„Prosím Jana Nováka – z nejtěžších dob, které jsme prožívali…“
„Já jsem zvyklý pracovat, ne koukat…“
„Mládež nechte, ta ať si hlavně pracuje…“
„Nic neodkládejte, kde máte větší celky, zachovejte je pohromadě… S Bohem…“
„Každý konej dnes svou povinnost…“
Volal z horeček a byl to program a odkaz.
Bojoval statečně, jako celý svůj život. Slunce zalévalo jeho pokoj jasným světlem, zákeřný osud však chystal už svoji smrtící ránu. Dopadla 17. září, v sobotu, v 9 hodin dopoledne…
Majestát Smrti zastavil tep jeho srdce a rozmach křídel jeho ducha.
S hrdlem sevřeným stáli jsme u úmrtního lože a nemohli uvěřit…

V neděli dopoledne provázel jsem rodinu k rakvi milovaného Náčelníka, abych se s ním naposledy rozloučil a v tichu síně krematoria nad jeho drahou hlavou přísahal za nás za všechny, že jeho životní dílo neopustíme, s věrnou oddaností o ně pečovat budeme a ze všech svých sil se přičiníme o jeho rozkvět a ušlechtilé poslání.
Chvějící se rukou sejmul jsem s prsou náčelníkových jeho čestné odznaky a na srdce jsem mu položil český granát jako pozdrav drahé české země, jež krůpějím své krve dala ztuhnout v ohnivý drahokam vzácné krásy a ušlechtilosti. Drahokamem, jiskřícím ohněm nadšeni, bylo i srdce náčelníkovo…

Ani poslední dlouhý pohled do tváře milovaného učitele a přítele nemohl odvrátiti chvíli nade vše smutnou… Se syny Jiřím a Toníkem zvedáme víko rakve a uzavíráme kovový stan, v němž bude spát svůj věčný sen první český skaut, Velký Náčelník – Zakladatel.

Tři tisíce junáckých srdcí doprovodilo svého náčelníka na památný hřbitov vyšehradský, v jehož posvátné půdě dřímou věčný sen nejlepší synové a dcery českého národa. Br. starosta Dr. Charvát a br. místonáčelník Jan Novák řekli za nás za všechny, jaká bolest svírala naše duše nad odchodem našeho náčelníka v době pro národ náš tak osudově těžké…

Nad rakví svého druha z mládi a nejlepšího přítele mluvil br. Jan Novák naposledy. Za necelé tři měsíce odevzdali jsme jeho tělo ohni. Tak i ve smrti zůstali dva věrní druhové spojeni na cestu do nenávratna…
Československé junáctvo opustil starostlivý otec, národ ztratil skvělého, neohroženého muže, který své junáky učil, že k největším hrdinstvím patří hájiti pravdu. „Pravý charakter se vyznává citem pro spravedlnost, brání křivdě, hájí utiskovaných a slabých, byť to přinášelo sebe více osobních škod a nepříjemností a připravovalo o klid třeba na dlouhou dobu.“

Takoví lidé neumírají. Svojsík zanechal stopu tak jasnou a příklad tak zářivý, že nevymizí z duší těch, které vychoval, jimž svěřil své tužby a plány a jimž ukázal cestu.

V jeho odkaze je skryta veliká mravní síla, jež dílo jeho uchová pro ty, kdo po nás přijdou, aby je neporušené a rozmnožené odevzdaly pokolením budoucím, jak se o to ze všech sil vynasnažíme i my všichni, kteří jsme jej znali a od něho se učili milovati vlast svou a československý lid dobrou junáckou prací a činy.

Nám bratr náčelník nezemřel. Žije v našich duších a ve svém životním díle.

Duch jeho bude věčně s námi v náručí matky Přírody, do níž nás uvedl a jejíž kouzelný vliv dal nám poznat. Vždy, až budete zapalovat první táborový oheň v tichu letní noci pod klenbou hvězd a lesních velikánů, zahleďte se do plamenů a zjeví se vám jeho vážná, výrazná hlava, jako dobrého ochránce junáckých srdcí…

Životopis ABS z knihy Jak šel životem, Bohuslav Řehák, Junácká edice 1946, mírně kráceno (Marek Bárta)

Foto: Radka Páleníková