Archiv autora: Michaela Přílepková

Svět se nám propojuje, je spousta možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí, takže člověk snadno získá dojem, že stačí umět angličtinu nebo nějaký jiný vhodný jazyk a všude bude „v obraze“ jako doma. Že tomu tak není, lze zjistit, když se člověk podívá pod pokličku všedních situací z turisticko- jazykových příruček, jako je nákup v supermarketu, konverzace cizince s našincem u cheesburgera v nějakém globalizovaném podniku atd.
Minulý týden jsem zažila takovou drobnou příhodu, která mi vlastně znova připomněla, že porozumění dvou různých národů znamená také umět číst symboly, skryté významy, nebo důvod nějakého chování. Hodně rychle nás pak tvář přítomnosti, která může vypadat na mnoha místech světa obdobně, přivede někam do minulosti, odkud pramení ty častokrát zmiňované kulturní rozdíly.
Stála jsem a čekala na někoho u jezdecké sochy sv. Václava a vyslechla jsem rozhovor tří mladých lidí, kteří si přišli jako turisté, hovořící britskou angličtinou, prohlédnout tuto dominantu Václavského náměstí. Musím říct, že mi jako Češce dělalo dobře, že ji náležitě obdivovali a udělali si větší množství fotografií.
Mladý muž z trojice si sochu delší dobu prohlížel, zamyslel se (a věřím, že použil seriózně veškeré školské i další vědomosti, které nabyl informálním způsobem ve svém okolí) a řekl: „Tohle bude určitě templářský rytíř.“ Ostatní jeho úvahu přijali za svou.
Přemýšlela jsem, jak by asi stejný objekt interpretoval např. návštěvník z asijských zemích. Jako slavného vojevůdce, který rozdrtil své nepřátele a na věčnou slávu mu byl zbudován pomník po návratu z bitvy? A což teprve, když se nehodnotí jen nějaký hmotný předmět z jiné kultury, ale chování lidí, kteří z té jiné kultury pocházejí! Pak teprve vznikají nedorozumění, která se umějí rychle přeměnit v předsudky, odmítání a někdy také ve výsledku vedou ke konfliktům mezi zeměmi.
Proto stále zůstává úkolem pro státní i nestátní organizace iniciovat a podporovat na různých úrovních interkulturní dialog, jako se institucionálně např. dlouhodobě snaží Rada Evropy.

Michaela Přílepková

(http://www.coe.int/t/dg4
/intercultural/
default_en.asp)

Uprostřed podzimu nadchází období projektových žádostí. Lidé z menších či větších neziskových organizací upírají své oči do monitorů s nadějí, že taková či jiná aktivita bude v příštím kalendářním roce podpořena. Nějaké ty projekty jsem napsala a hodně jsem jich z pozice člena hodnotících komisí přečetla, a proto musím říct, že dát na papír a do tabulek, co vlastně sdružení dětí a mládeže dělají, je někdy peklo (a číst ten výsledek také). Troufám si říct, že úplně nejhorší to nemají ti, kteří začínají a přicházejí s nějakým novým nápadem, ale ti, kteří píšou svůj projekt po několikáté. Jak opět popsat, že jsme dobří, že chceme dělat, co nás baví, pro vyhraněnou cílovou skupinu – a pořád se neopakovat, neupadat do frází. Pokud je projekt dobře „napsán“, ale není autentický, tak se může stát, že ty, co ho budou hodnotit, stejně nezaujme… Osobně si myslím, že ve vztahu k institucím, které „dávají“ peníze, není podání žádosti k nějakému datu tím klíčovým momentem, kdy se rozhoduje o tom, zda podpoří projekt či nikoliv. Během té známé podzimní projektové sezóny se totiž jedná v podstatě spíše o sklizeň. Každý z hodnotících se při posuzování žádosti vědomě či nevědomě zeptá – co dokázala ta organizace dosud? Jak naložila s prostředky, které měla, byly její aktivity někde vidět? Ano, myslím tím celoroční Public Relations v nejširším slova smyslu. Z pohledu těch, co dávají peníze, se jedná spíše o zaměření na průběžnou informovanost a s tím spojenou transparentnost. Nebojte se o sobě dávat vědět – nejenom tím, že každý rok podáte projekt a žádost o podporu vaší činnosti s dětmi a mládeží. Můžete začít třeba tím, že využijete informační servis ČRDM, jako je zpravodajství na Adamu či v Arše, pošlete pár fotek a sloupců do místního časopisu ve vaší lokalitě, uspořádáte veřejnou akci atd. Třeba zjistíte, že to „PR“ není tak zbytečné plýtvání časem a silami.

Michaela Přílepková

Přirozeně si většina z nás myslí (a poskytovatelé dotací jistě rovněž), že nejvíce peněz by mělo směřovat do přímé práce s dětmi a mládeží. Jsou to konkrétní věci, např. pastelky, hry nebo stany, z kterých mají děti jako cílová skupina přímý užitek. Naproti tomu takové peníze na nájem kanceláře, internetové připojení nebo zaplacení nějakého administrativního nebo odborného výkonu se nezdají být natolik užitečné. Proč je tedy důležité udržovat tuhle strukturu, nebo chcete-li, zázemí pro dobrovolnou práci ve sdruženích v kontinuálně dobrém stavu?
Co kdyby třeba žádná nebyla? Co by se doopravdy stalo, si nejspíš u nás neumíme představit. Děti a mládež by se přirozeně nějak sdružovaly i nadále, třeba v nějakých neformálních skupinách vedených dobrovolníky, může znít jedna z úvah. V Německu nemusejí dělat úvahy, protože v zemích bývalé DDR je skutečná situace taková, že v mnoha oblastech není žádná taková struktura a nabídka organizované práce s dětmi a mládeží. Doba, která předcházela pádu berlínské zdi, organizace typické v občanské společnosti rozbila a později do nich nikdo neinvestoval tolik, aby se jejich struktura plnohodnotně obnovila. Práci s dětmi a mládeží „nahradily“ v sociálně a ekonomicky problematických oblastech, kde je např. míra nezaměstnanosti vyšší než ve většině českých regionů, neformální buňky pravicových extremistů, které dětem a mladým lidem nabízejí ono chybějící zázemí, přátele a seberozvoj ve skupině se společnými hodnotami… A tak namísto sítě organizací dětí a mládeže, která neměla dostatečnou podporu od státu nebo místní správy, upředla se bez podpory z vnějšku jiná, nezávislá síť. Počet násilných činů spojených s pravicovým extremismem stoupá, smutné prvenství má v tomto ohledu spolková země Sachsen Anhalt.
Že organizace sdružující děti a mládež jsou síť a někdy dokonce také síto, ukazuje zase jiná tamní zkušenost. Ve sdružení hasičů si všimli, že kvůli zaměření na výcvik, hierarchii ve vedení a uniformy zachycují mezi členy děti se sklony k pravicově extremistickým postojům. Proto začali urychleně vyvíjet projekty k rozvoji tolerance, antifašismu, úctě k lidským právům. Na takové projekty již veřejná správa prostředky ve svých rozpočtech našla…
Zajímavé zkušenosti, řeknete si jako já. Dobře, že je nemusíme, a pevně doufám, že nebudeme muset udělat u nás v České republice nikdy v budoucnu.

Michaela Přílepková

Pokud máte jako sdružení přátelské kontakty v Německu, tak jste už určitě slyšeli od svých kamarádů vedoucích slovo Juleica (nezkráceně Jugendleitercard).
Po deseti letech od jejího zavedení se letos změnil design, který byl vybrán v soutěži mladých tvůrců, ale její účel zůstává stejný. Juleica je celoněmecky platný průkaz dobrovolného vedoucího dětí a mládeže. Kartička však není „funkcionářským průkazem“, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale prokazuje vzdělání svého majitele, které je dostatečně fundované na to, aby mu rodiče mohli svěřit děti.

do výběrového řízení na rok 2009 pro formální nedostatky najdete na stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Většina státních orgánů, zejména pak ministerstva, nelení a produkuje velké množství zákonných a podzákonných norem, které nám pak (většinou aniž by si to tvůrce vůbec uvědomoval) komplikují běžný život v oddíle. Také proto se pracovní skupina Stát ČRDM celoročně vůbec nenudí a dělá vše, co je možné, aby některé předpisy pozměnila k lepšímu či získala příznivý výklad pro jejich aplikaci ve sdruženích.
Od letošního roku se zavádějí regulační poplatky ve zdravotnictví. Podle zákona se vztahuje placení poplatku i na děti do 18 let

Táborová činnost znamená nejenom nesmazatelné zážitky pro dospělé i dětské účastníky, ale také nesmazatelné stopy v podobě různých odpadů v okolní přírodě. Sdružení dětí a mládeže se chovají k přírodě ohleduplně a často do základu svých pedagogických programů mají zasazenu filosofii vztahu k přírodě.
Přesto je otázka odpadů, doprovázející nejrůznější lidskou činnost, nepochybně důležitá a neunikla pozornosti zákonů a těch, kteří na dodržování zákona dohlížejí. Minulý rok vzbudila zájem veřejnosti novelizace zákona 254/2001 o vodách.

Od 16. do 18.11.2007 probíhala Celostátní vzájemná výměna zkušeností v Třešti. Zahájení bylo korunováno pokusem o zápis do české knihy Guinessových rekordů, ale jinak měla CVVZ naprosto typickou a nenapodobitelnou tradiční atmosféru. Napříč dětským hnutím, malými a velkými organizacemi, lidmi různého věku a úrovně zkušeností běžela během desítek programů čilá výměna zkušeností i energie. Také Česká rada dětí a mládeže přijela do Třeště s několika vybranými tématy, která jsou v současnosti na pořadu dne.

Spolková republika Německo byla dlouhá léta za vysokou a téměř neprůchodnou zdí. Po roce 1989 se začaly přes hranice intenzivně rozvíjet kontakty mezi sdruženími dětí a mládeže, vycházející někde z partnerství měst, někde zase z osobních pohnutek vedoucích dětských kolektivů. Motivací mnohdy byla radost z poznávání neznámého a překonávání myšlenkových hranic.