000_0276.jpgKe spojení Pečkova paláce a budovy KSČM symbolickým řetězem svíček vyzvali zástupci studentů vysokých škol (ZDE), aby připomněli osudy lidí perzekvováných za boj proti nacistické a komunistické totalitě. Poté průvod pokračoval přes Václavské náměstí na Národní třídu k památníku 17. listopadu, kde během celého dne pokládaly důležité osobnosti veřejného života i běžní občané věnce a svíčky.

    Protikomunistické demonstrace se zúčastnil i nezávislý senátor Jaromír Štětina, známý svým racionálním postojem k současným komunistům. Štětina (tak trochu za chůze) odpověděl na několik otázek Dětské tiskové agentuře.

    17. listopad 2005Řekněte mi, prosím, jednu věc, na kterou za těch 16 let můžeme být hrdí. Co se nám povedlo?
    My jsme svobodná země. Jdeme po Václaváku, to byla před patnácti dvaceti lety šedivá smutná ulice. Když chtěl člověk jet někam do veselého světa, tak se musel vymanit tady z toho hnízda, pokud se mu to vůbec podařilo, a vyletět někam ven. Prostě se máme lépe, máme svobodu. Ekonomika samozřejmě má těžké momenty, ale která země je nemá?

    A největší mínus?
    Nepodařilo se vybudovat úplně fungující demokracii, ta revoluce z listopadu ´89 zůstala nedokončená a je potřeba ji do toho konce dovést.

    Čili, když to shrnu, tak máme svobodu, ale demokracie úplně nefunguje?
    Ne. My ještě nemáme takovou demokracii, jakou bych si přál, kdybych měl jmenovat, tak bych si přál takovou demokracii, jaká je třeba ve Velké Británii.

    17. listopad 2005Přišli jsme protestovat proti vzrůstajícímu vlivu komunistů, co se proti tomu dá udělat?
    Hlavně si musíme uvědomit, že komunistická strana má zločinnou minulost a usiluje o zločinnou budoucnost. KSČM má ve svém programu zakódováno násilí, na jejich 6. sjezdu bylo přijato na usnesení, že hlavním pilířem jednání komunistické strany je učení Karla Marxe. A dokud se komunisté nezřeknou toho násilí, které páchali a které mají v programu,tak to je strana, která nemá právo být v demokratickém systému.

    Může se opakovat nějaký únorový puč?
    Myslím si, že takové nebezpečí tu teď není, že hrozba je spíše v tom legislativním procesu a v tom, co se bude dít ve strukturalizaci naší společnosti. To, že se ČSSD spřahuje s komunisty, znamená, že každé hlasování, které socialisté budou chtít prosadit, budou muset opřít o hlasy komunistických poslanců. Ale ty zvednuté pravice nejsou zadarmo, Paroubek jim sice nedá nějaká ministerstva, to si prostě nedovolí, ale ta odměna je v postech ředitelů odborů, vedoucích různých organizací, atd. A ti komunisté budou pomalu obsazovat židle. Ale nevylučoval bych ani možnost nějaké historické regrese komunistů, ve světě se tak děje.

    000_0275.jpg A můžou se vůbec komunistická hnutí, strany a komunistický svět zreformovat? Je sousloví „demokratický komunismus“ relevantní?
    Ty snahy tady byly, ale komunisté jsou nereformovatelní, musí zmizet ze světa. Nelze reformovat systém, který opírá svoji ideologii a politiku o násilí. V okamžiku, kdy se toho násilí vzdají, tak už nejsou komunisty. To je jednoduché.


    Kousek před Jaromírem Štětinou šel položit kytici k pomníku 17. listopadu také předseda ODS, Mirek Topolánek.

    I na vás mám otázku, stejně jako na senátora Štětinu, co se nám za 16 let redemokratizace společnosti povedlo a co nikoliv.
    Nepodařilo se nám vypořádat s minulým režimem. Ten bolševik v lidech zůstává, protože pořád si lidé myslí, že když jim všechno zabezpečí stát, že je to lepší. To,co se nám povedlo, tak nepochybně jsme využili té šance udělat rychle transformační krok z bodu A do bodu B, po nejednoduché trajektorii od vlády jedné strany k pluralitní demokracii, od centrálně řízené ekonomiky k ekonomice tržní.

    Lze se, 16. let po revoluci, s komunisty ještě „vypořádat“?
    S komunisty se musí bojovat, pořád. Demokracie a svoboda není něco co je dáno, to je velice křehká květinka, kterou je třeba pěstovat a zalévat ji. Ani po šestnácti letech ten boj není dokončen, naopak, to datum 17. listopadu se stává mementem a novou motivací, že musíme bojovat dál. Pořád vstávají noví fanatici a mají pocit, že můžeme mít všechno zadarmo a všichni jsou si rovni.

    000_0276.jpgPremiér Paroubek se přiznal, že 17. listopadu ´89 seděl v hospodě. Vzpomenete si na to, co jste dělal vy?
    Já jsem byl v Ostravě. V pátek jsem nepochybně seděl doma s rodinou, protože tam se o ničem nevědělo. Prostě si na ten den nepamatuji.

    Tak si ale určitě vzpomenete na první okamžik, kdy jste se dozvěděl, že to „praská“.
    Ano, to vím velmi dobře. Hned jakmile jsem se dostal k prvním informacím, tak jsem začal zjišťovat další, a hned jsme v mojí práci začali množit tiskoviny, začali jsme chodit na ta náměstí. Pamatuji si na „Vlak vítězství“, tedy Ostravan, kterým jsem jel do Prahy. Ta Ostrava byla tehdy mnohem nebezpečnější než Praha, protože tam vůbec nebylo jisté, zdali ten Krajský výbor KSČ nezasáhne, LM tam byly mnohem akceschopnější než kdekoli jinde.

    Takže jste od první chvíli ve vítězství demokracie věřil?
    Ano. (smích) Nikdo tomu nechce moc věřit, ale už v létě, když jsem normálně pracoval, staral jsem se o děti, tak ten pocit, že už se něco musí stát, mezi lidmi, se kterými jsem se setkával, byl. Už to bylo cítit ve vzduchu. Akorát to, že to přišlo takhle náhle a rychle, to mě samotného překvapilo.

    Autor