Rozhovor se starostou obce Kateřinice Antonínem Mikšíkem, laureátem Ceny ČRDM „Přístav“ za podporu mimoškolní práce s dětmi a mládeží pro rok 2006
Co pro vás, pane starosto, znamená Cena Přístav, kterou vám Česká rada dětí a mládeže letos udělila?
Nejdříve vám chci poděkovat za tak velké ocenění. Nevím, zda si je zasloužím, neboť nejsem tím, kdo by toužil po ocenění, ale tím, kdo chce pomoci tam, kde je to zapotřebí. Cena Přístav pro mne znamená zakotvení u vás všech, kteří svou prací přispíváte na dětskou duši a zdravý dětský svět.
Jaký význam přikládáte té okolnosti, že vás na zmíněné ocenění navrhly právě organizace, které se celoročně intenzivně věnují dětem (Junák, Sokol a Sdružení dobrovolných hasičů)?
Vážím si těchto organizací, pracujících s dětmi a mladými lidmi, a nedovedu si již Kateřinice bez nich ani představit. Jak vzácné jsou hlasy těch, co tak velkou oběť nesou pro využití volného času pro druhé… Raduji se z hlasů dětí a mládeže, kteří nacházejí útočiště u vás – v Junáku – svazu skautů a skautek ČR, u TJ Sokol Kateřinice a také u sboru dobrovolných hasičů.
Cenu, předávanou při zahájení Bambiriády 2006 na pražském Vítkově, jste si nemohl osobně vyzvednout. Zhruba v téže době jste totiž shodou okolností otevíral Dětské bezbariérové centrum Březina, jehož výstavbu místními skauty jste z pozice svých pravomocí výrazně usnadnil. Bylo pro vás obtížné vysvětlovat a prosazovat myšlenku jeho využití ve prospěch integrace handicapovaných dětí do společnosti? Ano, cenu v Praze jsem si nevyzvedl, ale o to víc se raduji, že jsem mohl být s vámi při otevření tak pěkného díla, jako je bezbariérové centrum zde u nás v Březinách, kde jsme prožili pěkné chvíle – všichni společně, staří i mladí. Pozemek, na kterém stojí Březiny, má největší hodnotu, jakou jsem kdy poznal, a to je láska, která tam s vámi přišla. Jak jsem již pověděl: Vždyť to je největší dar, když se sklání zdravý nad nemocným a bohatý pomáhá chudému. A to jsou ty největší hodnoty, které můžeme jeden druhému dát.
Co by podle vás měli mít na paměti politici a úřednici veřejné správy při rozhodování o záležitostech týkajících se podmínek pro práci s dětmi a mládeží? Přiznám se, že s politikou jsem „na štíru“, i když to asi někdy ani jinak nejde. Ale všichni, kteří do politiky šli – a to jak do komunální, tak i do té velké – by si měli uvědomit, že tak činili svobodně. A měli by také jistě vědět, že jdou sloužit lidem – a právě těm, co je nejvíc potřebují. Prací s dětmi a mládeží zaléváte a štípíte vzešlé semínko národa, aby mělo dobrý růst.
Jestli ještě mohu něco dodat – pokud se týká úředníků, můj názor je, že by měli být také voleni. Předešlo by se tak různým nesmyslům a úřad by byl tím, co člověk potřebuje.
Navštěvoval jste ve svém dětství nějaký kroužek? Jaké byly vaše zájmy?
Pokud jde o mé dětství, tehdy kroužky ani nebyly – jen Pionýr, a ten jsem nenavštěvoval. Což mělo v té době své následky, protože co nebylo schváleno, bylo označováno za živly, které narušují společenství. Protože jsem vyrůstal v rodině zemědělské – v té době kulacké – měl jsem rád zvířata. Hlavně koně, které jsme měli doma…
Ještě jednou vám všem chci poděkovat za vaši obětavost kterou prokazujete jedni druhým, a přeji vám, abyste i nadále vše konali s láskou a vzájemným porozuměním.
O realizaci rozhovoru se přičinili Josef Výprachtický a Pavel Drábek. Fotografie pocházejí z fotogalerie na serveru sestka.skauti.cz a z archivu ČRDM. Další informace najdete na www.breziny.cz
