Záchranáři se těší značným sympatiím veřejnosti. Vždyť přece zachraňují lidské životy.„Jsme přesvědčeni, že děti a mládež účastnící se našich akcí jsou v dobrých rukou zkušených a odpovědných vedoucích předávajících jim radost a motivaci k soutěžím, hrám a rekreačním sportovním výkonům spolu s praktickými zkušenostmi a znalostmi první pomoci a záchranářství. Naše nadšení a úspěchy mohou posoudit jen samy děti – a jistě také spokojení rodiče svěřující nám své ratolesti,“ lze se mj. dočíst na webové stránce Občanského sdružení Děti bez hranic, jehož předseda Mgr. Josef Valter poskytl časopisu Archa a serveru Adam.cz následující rozhovor.

    Odkud se vlastně vzal název vašeho sdružení – Děti bez hranic? Je jeho podobnost s názvem organizace Lékaři bez hranic, který se může vybavit leckomu, kdo tuší, že se zabýváte záchranářstvím, čistě náhodná?
    Vidíte, a to mě nikdy nenapadlo, spíše si vzpomínám na televizní mezinárodní Hry bez hranic se spoustou atrakcí a nadšených soutěžících. Název našeho občanského sdružení vznikl úplně spontánně při jedné potáborové akci v létě roku 2003 a nemá souvislost s žádným jiným uskupením bez hranic ani se zdravotní aktivitou. Povídali jsme si o možnosti založení vlastního sdružení dětí a mládeže a přitom jsme diskutovali i o názvu. Název někdo vyslovil, prostě tu najednou byl – a ostatním se moc líbil, jelikož v sobě spojuje děti a jejich radost z her a soutěží a také vypovídá o tom, že jsme partou nadšenců, kteří co do zápalu a obětavosti při přípravách a realizaci našich akcí někdy skutečně neznají hranic.

    Kdo měl ten nápad, založit Děti bez hranic? A vzpomenete si, při jaké příležitosti k tomu došlo a co bylo určujícím motivem pro zformování vašeho spolku?
    Naše sdružení založili lidé, kteří jako děti rádi jezdili na normální dětské tábory (takové ty klasické firemní, chatičkové). Například já jezdil od šesti let na letní i zimní a byl jsem jimi přímo fascinován a vždy se těšil na další. V té době jsme se, až na výjimky (spolužáci, kamarádi), neznali. Když jsme odrostli, každý z nás hledal, kde by mohl s tábory pokračovat, tentokrát jako praktikant nebo vedoucí. Logo Občanského sdružení děti bez hranicJednoho dne v devadesátých letech jsme se potkali na táboře na Sobenském rybníce, vytvořili prima partu a začali se stýkat i mimo tábor, jezdit na výlety, víkendy, slavit Vánoce a podobně. Postupně jsme přibírali nové lidi, kamarády a odrostlé děti. No, a po mnoha letech jsme začali přemýšlet, co kdybychom si udělali vlastní tábor, vlastní program a tak…? Myšlenku vlastního tábora jsme začali důrazněji prosazovat v pěti lidech s podporou zhruba patnácti dalších. Se záchranářskou tematikou přišli dva naši vedoucí – profesionální záchranáři a lektoři první pomoci už před vznikem sdružení, přičemž právě oni svým nadšením na lektorování první pomoci strhli všechny ostatní a naše sdružení dostalo do vínku zajímavé a prospěšné zaměření.

    Brali jste při vzniku Dětí bez hranic do úvahy, že přinejmenším jedno již existující velké sdružení – mám na mysli Mládež Českého červeného kříže – je na zdravotnickou problematiku zaměřeno? A pak, nácvik první pomoci je programovým prvkem, který lze v různé míře najít jistě i u některých dalších dětských organizací – v čem tedy tkví ona výlučnost nebo rozdílnost Dětí bez hranic oproti jiným spolkům?
    Naše sdružení vznikalo spontánně, nikoli jako kalkulace o zaplnění nějaké mezery na „trhu“, záchranářství bylo pro nás tématem dne. A tak jsme se ho chytli, bavilo nás a stále baví. Děti bez hranic nejsou primárně jen záchranářské sdružení, jsme sdružení pro volný čas dětí a mládeže obecně a záchranářství je jen zajímavé zpestření, které, když se podá zábavnou formou a s náležitým zápalem (uvěří ten, kdo někdy viděl v akci bratry Vlky), může děti (a dospělé) poučit i pobavit. Důležitá výlučnost proti jiným spolkům je v otevřenosti našeho sdružení neregistrovaným dětem od šesti do osmnácti let. Akce pořádané Dětmi bez hranic jsou otevřené i pro neorganizovanou mládež.Jinými slovy: dítě může s námi jet na víkend nebo tábor bez jakéhokoli povinného členství i bez obav z toho, že nezapadne, protože se všichni znají. Nesnažíme se konkurovat velkým sdružením; jsme malé sdružení, zaměřené spíše na jinde neregistrované děti, a snažíme se vymýšlet zajímavý program právě pro ně, s vědomím toho, že většinu času tráví například u televize či počítače. Někdy je to těžké na obou stranách, ale o to více nás těší, když se k nám děti vracejí a jezdí s námi pravidelně. A musím říct, že v poslední době jich je opravdu hodně a naše akce se příjemně rozrůstají co do četnosti i kapacity.

    O jak početnou členskou základnu se nyní opíráte? A jak velký podíl v ní zhruba mají děti a mladí lidé ve věku do 26 let?
    Jak jsem uvedl, nejsme primárně zaměřeni na získávání členů – naše akce jsou pro veřejnost stejně jako pro členy. I tak každý rok přibude několik desítek členů. V současné době máme přes dvě stě členů z toho 27 vedoucích do 26 let.

    Zkuste, prosím, načrtnout alespoň v hrubých obrysech profil typického člena nebo typické členky vašeho sdružení. Pro jaký typ dětí je představa, že náleží k partě mladých záchranářů, natolik lákavá, že se k vám přidají a stanou se vašimi členy?
    Kluk či dívka, kteří nejsou členy žádného sdružení, jsou alespoň elementárně sportovně založení (navštěvují nějaký sportovní kroužek) a jsou doma vedeni k nelhostejnosti k okolí. Překvapuje nás, kolik k nám chodí sourozenců, často s sebou pak přivedou i blízké děti ze svého okolí (kamarádi, příbuzní): jejich doporučení je nejlepším zdrojem našich nových příznivců, naší nejlepší vizitkou.

    Jaký kredit má podle Vašich zkušeností mezi mladými lidmi fenomén záchranářství? A s čím to podle Vás souvisí – myslíte, že by se daly vysledovat nějaké (společensky významné) momenty, které výši tohoto kreditu výrazně ovlivnily nebo ovlivňují?
    Předseda Dětí bez hranic Josef Valter: Snažíme se vymýšlet zajímavý program právě pro děti, které nejsou jinde registrované, s vědomím toho, že většinu času tráví například u televize či počítače.Myslím, že mezi mladými lidmi panuje slušné mínění zejména o zdravotnických záchranářích a specializovaných složkách integrovaného záchranného systému. Taková práce má určitě mezi mladými lidmi dobrý kredit, o čemž svědčí zájem o tyto obory na speciálních školách. Mám teď ale na mysli spíše mladé lidi starší osmnácti let. O letošní tábory Dětí bez hranic byl velký zájem, a tak jich má být napřesrok o dva víc.U dětí je obtížné mluvit o kreditu; myslím, že si to příliš neuvědomují, oni spíš obdivují techniku, uniformy a schopnosti. Když k nám do tábora například slanili letečtí záchranáři z vrtulníku, aby předvedli záchranu člověka z těžko přístupných míst, nikdo ani nedutal a jistě nejeden kluk či dívka byli plni obdivu. Za společensky významné považuji zpřístupnění jejich práce okolí, zlidštění a zlepšení komunikace k veřejnosti, to vše přinese postupné nabývání kreditu tohoto povolání. Všimněte si, že například vtipy o záchranářích, na rozdíl od jiných složek integrovaného záchranného systému, nejsou příliš časté; tato složka má velký obdiv společnosti, umí přeci zachraňovat životy.

    Ke kterým již uskutečněným podnikům Dětí bez hranic se rád vracíte, když přemýšlíte o tom, co se Vám a Vašim kolegům a kolegyním při vedení vašich svěřenců ve sdružení povedlo? A co vám naopak dělá starost?
    Mám osobní srdeční vztah k našemu prvnímu turnusu letních táborů (tábor Záchranná mise) a k místu, kde se odehrává. A jsem moc rád, když tam vidím hromadu usměvavých a spokojených dětí, možná budoucích záchranářů. Program a zaměření tohoto tábora ve spojení se značným zájmem dětí považuji za náš největší úspěch. Starost mi dělá snad jen to, že s rozvojem sdružení a rozšiřováním našich činností se pozvolna „drobí“ parta kamarádů a vytvářejí se nové party jednotlivých táborů. Považuji to však za normální a zdravý vývoj z „rodinného“ sdružení na sdružení s širší členskou základnou.

    Máte nějaké čilejší kontakty s jinými dětskými sdruženími? Pokud ano, se kterými?
    Naše kontakty s jinými dětskými sdruženími jsou skromné a spíše oficiálního rázu v radách a při přípravě Bambiriády. V roce 2006 jsme se stali členy České rady dětí a mládeže a náš zástupce je místopředsedou její revizní komise. Letos na jaře jsme stáli u zrodu Rady dětí a mládeže hl. m. Prahy a náš zástupce Martin Půlpán je jejím předsedou. Na sdružení s několika sty členy a jen několika desítkami dospělých je to podle mě slušná aktivita. Společné akce s jinými sdružení však prozatím neplánujeme, s výjimkou Bambiriády, samozřejmě. Úzce však spolupracujeme se sdružením Kurzy první pomoci, zabývajícím se praktickou výukou a lektorováním první pomoci.

    Co čeká Děti bez hranic v blízké budoucnosti? Jaké akce plánujete?
    Nejbližší akcí je hned na začátku října záchranářská víkendovka s názvem Záchranářský podzim. Na zimu plánujeme náš první zimní lyžařský tábor. V současné době také začínáme plánovat akce na příští rok, tedy výlety, víkendovky a letní tábory. Děti bez hranic. Jejich typickým příznivcem je chlapec nebo dívka, kteří nejsou členy žádného sdružení, jsou alespoň trochu sportovně založení a doma je vedou k tomu, aby nebyli vůči svému okolí lhostejní.Z důvodu letošního velkého zájmu o naše letní tábory rozšíříme příští rok naši nabídku o dva nové, přičemž jeden z nich bude netradiční letní tábor pro dospělé mladé lidi, kteří odrostli táborům, ale láká je představa dobrodružství v rámci promyšlené celotáborové hry. Za zásadní změnu v naší činnosti považuji zahájení činnosti záchranářských oddílů s pravidelnými schůzkami po celý rok, které je plánováno na leden 2009.

    Chtěl byste závěrem Vy sám k danému tématu ještě něco doplnit?
    Jsem přesvědčen, že v době počítačů a konzumního života je činnost všech sdružení dětí a mládeže důležitou součástí zdravého vývoje společnosti a lidí, kteří jí věnují svůj volný čas, si upřímně vážím.

    Děkuji za rozhovor.

    Foto archiv Josefa Valtera

    Autor