Rodič je na tom možná nejhůř…

    Má vlastně po celou dobu tábora neustále strach:

    – Jestli se jeho ratolest na táboře nenachladí. Má dost svetrů?

    – Zakáže dítku používat nůž. Pro jistotu. Dá mu ten nejtupější zavírák z domácích zásob a neví, že tupým nožem se člověk řízne spíš než ostrým. Neví, že při službě v kuchyni krájejí všichni, i ti nejmenší – chleba, cibuli, brambory, zeleninu… A že se to časem naučí i ten největší nešika 🙂

    – V dobré víře rodič do kufru zabalí repelent. Raději hned dva. Jenže jeho dítko se rozhodne ho vyzkoušet jako plamenomet a vystříká ho do ohně (protože starší kluci to přece zkoušeli taky). Nebo na plachtu stanu, kterou tím rozleptá a zničí. A komáři žerou a žerou…

    – Přidá do kufru desatery ponožky. A dvoje pohorky a holiny. A netuší, že v trávě na tábořišti se běhá nejlíp bosky.

    – Mají co jíst, chudáčci? Asi ne, vždyť si musí vařit sami…
    Od vystresovaného rodiče tedy pošta doručí balík laskomin. Jenže jich není dost pro všecky, a dítko stojí před dilematem – buď si dobroty schovat pod postel (kde se vlhkostí roztečou), nebo do krabice s deníkem (kde se usadí myška, pochutná si, a z deníku si udělá hnízdo) anebo se stane pro část tábora oblíbencem, protože některým kamarádům dá bonbón, a zároveň vysmívaným sobcem – pro ty, kterým nedá.

    Rodič také přibalí mikrotenovou pláštěnku, má s ní přece skvělou zkušenost z města, je lehká a vejde se do kapsy. Jenže ouvej, tahle supertenká pláštěnka se rozpáře o první větvičku.

    Dalším úskalím vybavení je baterka, která se vybije hned druhý den – naštěstí na louce není v noci úplná černočerná tma.

    Nepodepsaná oddílová trička se po prvním pracím dni nevysvětlitelně pomíchají, podobně jako ešusy po prvním táborovém jídle…

    A tak dále a tak podobně.

    Letos po táboře se jeden tatínek pobaveně optal: Vy jste nedělali cenzuru pošty? Že nám syn psal i o tom, že…
    No, nedělali. Měli jsme ji dělat? Aby se rodiče méně báli?

    Milí rodičové,
    nebojte se 🙂

    Vězte, že tábory, alespoň ty, které pořádá většina spolků a neziskových organizací, zejména těch sdružených v ČRDM, vedou stovky a tisíce kvalifikovaných vedoucích.
    Tihle vedoucí jsou vesměs dobrovolníci, kteří se dětem věnují ve svém volném čase, bez nároku na odměnu. Kvůli vedení táborů tráví další svůj volný čas na kurzech, skládají zkoušky z pedagogiky, psychologie, zdravovědy atd., akreditované ministerstvem školství, a zároveň ve valné většině celoročně pracují s dětmi v oddílech, družinách, smečkách, sborech a bůhví, jak se všechny ty kolektivy jmenují.
    Během celého roku se snaží vedoucí Vaše děti naučit nějaké dovednosti a vědomosti.
    Třeba jak si nabrousit nůž. Jak si zabalit batoh. Obléct se, když je jim zima, a ne, když jim to někdo přikáže. Umět si vyprat triko. Orientovat se v přírodě. Zvládnout zapálit oheň i z mokrého dříví.

    A jestli ty dovednosti nestihlo vstřebat Vaše dítko během roku, má šanci právě na táboře…

    Je spousta dalších věcí, které Vám sice Váš syn nebo dcera v naklizeném obýváku asi neukáže, ale na chalupě pak hrdě donese vlastnoručně naštípanou náruč polínek nebo uvaří čaj ze sedmera bylin proti kašli.

    Tak se o ně nebojte, oni to zvládnou.

    Zvládnou převléct si mokré ponožky, zvládnou s družinou uvařit pro celý tábor, zvládnou vyřezat loďku z kůry i vylézt na strom…
    Z toho, že to zvládli, budou mít ohromnou radost.
    A my, vedoucí, s nimi.

    -mkr-

    P.S. Vám babička nikdy neříkala, že nešikovné maso musí pryč?
    P.P.S. A kde se na začátku vzal ten medvěd?
    Tady: