Roztočtí tomíci vydávali dva roky před listopadem 1989 vlastní časopis. Jmenoval se Hrošík.

    A jak se později ukázalo, název byl na místě. Těžkotonážní on byl. Hrošík pestře popisoval dění v našem turistickém oddílu mládeže a šéfovala mu jedna z dospívajících členek. Je to dnes roztocká paní učitelka a možná by mi vynadala, že ji jmenuji. Tak se toho nedopustím.
    Psali jsme v něm o výpravách, táborových hrách, svěřence jsem v něm různě mravoučně nabádal, aby chodili hojně na výpravy a nedělali nic jiného než oddíl. Časopis nám xeroxovali odvážnější rodiče, sešívali jsme ho v klubovně a putoval po domácnostech a roztocké škole naprosto přesně podle rozpisu uvedeného na zadní straně. Oddílová mládež se v něm taky hecovala k plnění odborek. Byly tam hezky vyjmenované: botanik, novinář, kuchař, redaktor. A to byl jeden z háčků. Odborky, to znělo skautsky. Zakázaným hnutím jsme se inspirovali a zelené šátky na zelených košilích nosili po Roztokách veřejně od roku 1986, chváleni tehdejším předsedou komunistické strany. (Tomu se líbilo, že šátky tomistů, tak nám říkal, jsou barevně v kontrastu s šátky pionýrskými. Na spartakiádách jsme tak nosili vlajku ČSTV či československou, zatímco pionýři sovětskou.)
    Ale odborky, to už bylo moc. Zvláště když jeden z mladých mužů oddílových zapomněl časopis v šatně roztocké sokolovny!

    Tomíci si připomínají 30 let svobody (Asociace turistických oddílů mládeže, A-TOM) Hrošík pak dofuněl přičinlivě až do ředitelny. Tam byl prolistován a odborky, stejně jako mé vtípečky na účet recitace ruských básní, tedy Pušinova památníku provozovaného snaživě v roztockém kině, různé okopírované výstřižky z Mladých světů roku 1968 i jiné drobné provokace byly shledány imperialistickými a zavrženíhodnými. A obálka! Ta byla zvláště velezrádná. Hrošík se na ní vyjadřoval nějak posměšně o tuhých poměrech, pokud si dobře vzpomínám. Snad se dokonce vzpínal na zadních nohách! Byl jsem pozván do ředitelny a usazen na červenou polstrovanou židli. Proti mně seděly na stejných židlích čtyři soudružky. Ředitelka a její věrné. Domlouvaly mi, ostře nesouhlasily a trošku taky vyhrožovaly. Možná věděly, že historická mluvnice a dialektologie mi na pražské filozofické fakultě tou dobou zrovna nějak moc nevycházely. Když nastínily, že v případě dalších takových antisocialistických počinů se také soudruh předseda roztocké KSČ může postarat, abych nedostudoval, trochu jsem se… Jak to napsat slušně? Opotil.
    Ten večer jsme s oddílem jeli na Slovensko. Mohl jsem o všem přemýšlet. Podnikli jsme pak ještě pár dalších výprav a výletů a po čase začali Hrošíka znovu vydávat. Krotce, to přiznám.
    Ze školy mne nevylili, fízly na mne neposlali. Strana už nebyla v nejlepší kondici, Gorbačov denně v televizi hlásal reformy. Židle, na kterých jsme tehdy tak soudružsky seděli, jsem si později ze školy vzal. Legálně. Učil jsem tam a byly vyřazeny inventarizační komisí. Máme je pořád u tomíků a sedáváme na nich, dobře slouží.
    Nejen proto, že jsme na maloměstě, měl bych ještě napsat, že je to vážně pryč. Že dvě z těch z ředitelny rád vídám a doufám, že ještě dlouho vídat budu. A snad je to vzájemné. A že zavzpomínat by mohli a měli také ti, kterým starý režim ublížil opravdu tvrdě. A že jich bylo, i v našem městě! Proti tomu byl Hrošík jen taková srandička. Byl?

    Tomáš Novotný