Měl jsme tu čest pořádat první workcamp s Honzou Černým ve spolupráci s INEXem v Ústí nad Labem už v roce 2000.

    Tehdy jsme v Ústí působili pouze v mediálně exponované Matiční ulici. Od stavění a bourání slavné plotozdi neuběhl ani rok a my měli k dispozici jen malometrážní byt přímo v jednom ze slavných činžáků, který nám sloužil jako kancelář i klubovna dohromady. Málo místa na cokoli.

    Dobrovolníky jsme nakonec ubytovali na karimatkách v krásnobřezenském kulturním středisku Corso, panelovém to hnusu uprostřed sídliště, v tom problém nebyl. Horší to bylo se stravou. Od počátku bylo jasné, že náš rozpočet je napjatý a nebudeme si dovolit moci jídlo dovážet, a že si tedy budeme muset vařit sami. Ale kde? Nakonec jsme se domluvili s rodinou ze suterénního bytu v Matiční, která nám ochotně zapůjčila kuchyň i s veškerým vybavením na celých 14 dní. To jsme ovšem podcenili místní ctižádostivost. Hned druhý den ráno jsme dostali vynadáno od dalších tří rodin, proč taky nevaříme u nich a tak jsme se raději uchýlili k tomu, že jsme každý den kuchtili jinde. Nakonec jsme se protočili celkem asi v 7 rodinách. Zahraniční dobrovolníci měli u místních takovou důvěru, že je tito ve svých bytech často zanechávali samotné a mezitím si odjížděli nakoupit, šli na úřad, k příbuzným apod.

    Oproti následujícím ročníkům, kdy jsme už vlastnili v ulici nemovitost, v které jsme provozovali nejprve Komunitní centrum a nyní Nízkoprahový klub a tudíž jsme část workcampu vždy věnovali drobným rekonstrukčním pracem, výmalbám kluboven apod., jsme se první rok soustředili jen na místní děti a jejich volný prázdninový čas. Jazyková bariéra nebyla nikdy nějakým výrazným problémem. Vždy pomohly ruce, nohy, příp. přispěchal český vedoucí. Pro děti to bylo poprvé, kdy se jim někdo bez předsudků o prázdninách věnoval, zkrášloval s nimi nevzhlednou lokalitu, bral je na výlety a hrál s nimi v parku. Pro dobrovolníky bylo zase poprvé spát pod širákem pod skalním převisem, opékat si buřty na ohni a s báglem na zádech ujít 20 kiláků.

    Na závěr campu jsme uspořádali velkou rozlučkovou slavnost mezi domy. Soutěžilo se, hrálo se a zpívalo. Jen oheň se nám malinko vymknul z rukou a na pětimetrovou vatru se přijel podívat i ústecký hasičský sbor. Naštěstí se nic a nikomu nic nestalo. V následujících patnácti letech pak došlo jen na vyvrknutý kotník, alergickou reakci po bodnutí včelou a pár odřenin.

    Dobrovolníci z prvního workcampu se nakonec ukázali jako docela akční parta. Antropolog Nick z Ameriky se přijel podívat další rok znovu na workcamp…

    Článek si můžete dočíst zde:
    https://www.inexsda.cz/novinky/workcampy/20-let-s-clovekem-v-tisni-vzpominka-na-prvni-workcamp/

    Vít Kučera, ředitel pobočky organizace Člověk v tísni, o.p.s. – pobočka Ústecký kraj
    (Mezinárodní workcamp – Matiční 2000)