Žijeme v područí komfortních zón, jakmile z nich však dokážeme vystoupit, pocítíme zázraky na vlastní kůži.

    Přeneseme-li se o několik stovek let zpátky, řekněme, k roku 1817, kdy po tehdejší neúrodě, která se dotkla celé střední Evropy, překvapil všechny vrstvy obyvatelstva těžký nedostatek obilí, jenž se projevil deficitem mouky, chleba a samozřejmě hladem. Čeněk Zíbrt ve svém zajímavém díle Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety, 1917, píše: „Hospodáři, lidumilové, znalci přírody, lékaři o překot závodili, jinde i u nás, v ušlechtilém snažení, získati náhrady, výživy posavad neobvyklé. Dokazovali, že člověk vedle obilí, chleba, při nedostatku polní úrody, má v přírodě ještě jiné výživné látky, kterých buď vůbec nezná, nebo zná, ale nevšímá si jich ze zvyku, nebo zošklivuje si je. Doporučovali vyzkoušené návody, podle kterých může se člověk nasytit rostlinami, planě rostoucími, dále poupaty, květy, listím, plody a kořínky rostlin známých, ale posavad nepovšimnutých.“

    Představme si, že bychom měli profitovat pouze z volně dostupných darů přírody. A na těch svůj jídelníček stavět. Těžko uvěřit, viďte.

    „V čas nouze mohou se vařiti hlavičky červeného jetele, než rozkvetly, pak topolová poupátka, zvláště z balšámových topolů, z břízy, buku a lípy, než rozvily a připravovati k jídlu. Sušívali také nerozkvetlé hlavičky červeného jetele, nebo rozkvetlé hlavičky bílého jetele a rozměnili pak na mouku,“

    Další zajímavosti z článku včetně receptů najdete zde:

    https://www.celostnimedicina.cz/jak-se-stravovali-nasi-predkove-kdyz-nebylo-temer-co-jist.htm

    Autor