Chtěla jsem změnu a pauzu před případným dalším studiem. Dobrovolnictví mi nebylo cizí a lákala mě možnost odjet na jih, k moři. Nejen tyhle důvody vedly k tomu, že jsem se rozhodla stát se dobrovolnicí skrze Evropský sbor solidarity.
Poslední rok bakaláře jsem přemýšlela, co vlastně dál. Studium fyzioterapie bylo zajímavé, práci jako takovou jsem měla moc ráda, ale zároveň to pro mě už bylo vysilující. Cítila jsem, že potřebuji změnu, než a pokud se vydám do pokračování ve studiu. Vždy mě bavilo pomáhat druhým, naplňovalo mě to, a protože už z dřívějška jsem měla zkušenost s dobrovolnictvím, začala jsem hledat možnosti. Chtěla jsem do zahraničí, abych si zlepšila jazyk a lákalo mě jet někam na jih, k moři. Něco, co my v Česku nemáme. Našla jsem zajímavý projekt, dostala se do kontaktu s organizací a už jsme přemýšleli nad možnostmi, kdy bych mohla nastoupit.
Ale přišlo covidové období a všechno cestování začalo být velmi komplikované. Do toho mi přišly i nějaké osobní věci, takže po dokončení studia jsem se nakonec rozhodla nevyjet. A počkat, až se situace trochu uklidní. Organizace z Řecka se mi ozvala zase po nějaké době, když se situace uklidnila, jestli mám stále zájem. A já si, i když už v pracovním režimu, řekla, proč ne. Takže jsme stanovili datum, a sice o něco později, než jsem původně chtěla, ale přece, dorazila na místo.
Co přesně za projekt to tedy je? S dalšími čtyřmi ESC dobrovolníky a pár místními dobrovolničíme pro NGO, která působí v instituci pro handicapované děti. Od samého začátku jsem chtěla něco aspoň trochu blízkého k mé profesi, takže proto jsem se rozhodla jít touto cestou. Dělat nějakou možnost rehabilitace. A s dětmi je to vždy specifické, takže to pro mě to byla taková i výzva, kterou jsem si dala.
Pracujeme 5 dní v týdnu, každý den 3 hodiny ráno, 3 hodiny odpoledne. S dětmi děláme různé aktivity, dle jejich věku, diagnóz, potřeb… Od jednoduchých venkovních procházek s vozíčkáři…
Další zážitky Lucie Králové si můžete dočíst na webu INEX-SDA:
