Je polovina března a já mám za sebou dvě směny strávené jako dobrovolnice Českého červeného kříže. Nejsem zdravotník, pracuji v korporátu a mám tradiční pracovní dobu, takže pevně dané osmihodinové směny je pro mě těžké s prací skloubit. Můj zaměstnavatel nám umožňuje strávit dva dny prací pro charitativní účely, a protože nás šéf na poradě vybídl, ať toho v této situaci využijeme, bylo rozhodnuto!

    Přihlásila jsem se ČČK jako dobrovolnice na výpomoc s řazením lidí do front a na svou první směnu přišla hned v první den fungování Krajského asistenčního centra na Vyšehradě. Na místě zjišťuji, že potřeba jsou zdravotníci na poskytování první pomoci. Kvalifikaci ZZA mám tak trochu propadlou, ale nevadí, prý to stačí, a tak fasuji červenou reflexní vestu s logem ČČK.

    Ilustrační foto z Kongresového centra Praha (Zdroj - FB Skautského institutu v Praze)
    Ilustrační foto z Kongresového centra Praha (Zdroj – FB Skautského institutu v Praze)

    Procházíme budovu Kongresového centra a to je poprvé, kdy se mi hrnou slzy do očí. Dopoledne byla v Praze vánice (ano, je to tak), a tak se teď v budově podle informací hasičů mačká 3000 lidí, převážně žen a dětí, které sem vpustili schovat se před nepřízní počasí. Moje stanoviště je nakonec v místě, kde se čeká na registraci k VZP. Nutno říct, že v den otevření tohoto centra zde panuje obrovský chaos, je zde nedostatek dobrovolníků, tlumočníků i lidí v uniformách. Na některých místech centra je komplikované zajistit lidem základní potřeby. Během dne pomáhám několika lidem, kteří trpí slabostí, nevolností a závratěmi způsobenými dlouhým čekáním, stresem, hladem a žízní, a odpovídám snad na stovky dotazů. Domů přijíždím v noci úplně vyčerpaná a s pocitem, že takový nápor nemůžeme nikdy zvládnout.

    Moje další směna je naplánována přesně o týden později a na místě to už všechno vypadá úplně jinak. Lidí starajících se o chod centra (dobrovolníků i profesionálů) výrazně přibylo a vše působí mnohem klidněji. Na chodbách a v dětských koutcích si hrají děti, je slyšet hudba a všude visí informace v ukrajinštině.

    Ze začátku směny oproti očekávání pomáhám se zajištěním občerstvení a hygienických potřeb pro příchozí. V zázemí je hodně práce, hlavně na přípravách sendvičů, které hasiči distribuují nejen v Asistenčním centru, ale také na Hlavním nádraží a na Strahově. Po zkušenosti z minulého týdne mi ale padá kámen ze srdce, protože atmosféra mezi dobrovolníky je skvělá a opět začínám mít pocit, že moje pomoc má nějaký smysl.

    S blížícím se večerem je potřeba vystřídat některé zdravotníky a moje místo je teď v dětském koutku. Děti jsou skvělé a člověk z nich má pocit, že se vůbec nic neděje. Žádná ošetření naštěstí nejsou potřeba, jen se tu střídají maminky a babičky pro pleny, dudlíky, příkrmy nebo čisté punčochy. Dětský koutek se postupně mění na klidovou zónu pro ty, kteří budou muset v centru strávit noc. Kuloáry se k nám dostátá, že ubytovací kapacity byly právě vyčerpány, většina lidí bude nocovat ve velkém sále na sedačce. Tam také trávím poslední hodinu své směny. Je deset hodin večer a policie do sálu přivádí další a další zástupy lidí. Chtěla bych mít energii dětí, které ještě stále hrají mezi sedadly na honěnou a je mi moc líto seniorů, na kterých je vyčerpání znát nejvíce a kteří se ostýchají říct si třeba jen o vodu. A myslím na „svého“ dnešního tlumočníka, který se jako ruský občan obává o svou bezpečnost, protože pomáhá Ukrajincům.

    I tentokrát přijíždím domů vyčerpaná, ale zato s pocitem, že má smysl pomáhat, a s nadějí, že všechno dobře dopadne.

    Eva Hladíková

    Zdroj: https://praha.skauting.cz/muj-den-v-krajskem-asistencnim-centru-na-pomoc-ukrajine-v-praze/

    Ilustrační foto z Kongresového centra Praha: FB Skautského institutu v Praze 

    P.S. Po bezmála měsíci se opět s prosbou obrací Pražská rada Junáka na vás, skautské zdravotnické dobrovolníky, které v kraji máme. Situace v Kongresovém centru na Vyšehradě ani po tolika dnech není zdaleka taková, jakou bychom si přáli mít a skautští zdravotničtí dobrovolníci jsou stále více než vítáni. Mnozí z vás na naši prosbu s výzvou již reagovali dokonce opakovaně. Jsme za to rádi a moc vám tímto děkujeme.