Tento rok, kdy se INEX dožívá třicetiletého jubilea, slavím své páté výročí spolupráce, tedy od momentu, který významně změnil a obohatil můj život.
     Martin Votava, 2021

    Po tom vůbec nejdůležitějším kroku, kdy jsem se v roce 2013 stal dobrovolníkem pro Plzeň 2015, Evropské hlavní město kultury a otevřel si tak zcela nové obzory, jsem se v roce 2016 dozvěděl o možnostech mezinárodního dobrovolnictví, čemuž jsem ihned propadl a stal se z toho můj nový koníček a životní styl.

    Workcampy

    Když jsem se v roce 2015 poprvé setkal s workcampem v Plzni na Plovárně, netušil jsem o tom vůbec nic až na to, že to jsou zahraniční dobrovolníci, kteří sem přijeli pomáhat. Později mi Silvie Hašlová, kterou jsem tam potkal jako tehdejší vedoucí workcampu a budoucí kamarádku a „kolegyni“ v mnoha projektech, osvětlila, jak to funguje a že tyto výjezdy zajišťuje nezisková organizace INEX-SDA a přihlásit se může jednoduše úplně každý. Do té doby jsem žil v domnění, že mě tam musí vyslat má domovská dobrovolnická organizace, kde bych třeba měl předtím dosáhnout určité kariéry. Brzy na to v březnu 2016 jsem se zúčastnil první akce – informačního setkání pro nové dobrovolníky, kde jsem se dozvěděl o workcampech úplně všechno. A podíval jsem se poprvé do sídla INEXu v podkroví pražského domu – příjemného místa, kam jsem se od té doby dostal mnohokrát, což jsem tou dobou asi ještě nemohl vědět. Nebo že bych už tehdy tušil, že se INEX stane moji láskou a budu se tam stále vracet na rozličné akce a setkání? Možné to je, protože ta přátelská atmosféra organizace, se kterou je radost spolupracovat, je tam cítit na první pohled.

    Ihned po setkání jsem na základě právě získaných informací odeslal přihlášku a pár dní nato byl přijat na svůj první workcamp: v létě jsem vyjel na měsíc do Francie. Workcamp byl na tři týdny (říkal jsem si, že začínám trochu pozdě, tak nebudu troškařit a pojedu rovnou na ten nejdelší) a byl to hned jeden z nejlepších workcampů, které jsem kdy zažil. Skvělá parta lidí, kteří byli skoro všichni na workcampu poprvé, krásné místo ve mlýně u řeky, kde jsme našli útočiště před horkým sluncem, výborné francouzské jídlo, kterým nás zahrnovali místní, plno rozmanitých volnočasových aktivit a výletů a v neposlední řadě práce na opravách hrází, která většinou probíhala z vody, tedy jsme se mohli při práci ochladit. Ve Francii se mi tak zalíbilo a nechtělo se mi domů, že jsem se spojil s INEXem a přihlásil se na týden na ještě jeden last-minute workcamp, díky kterému jsem navštívil i kousek Paříže.

    Potom už jsem začal jezdit na workcampy pravidelně, pokud možno jednou, nebo raději vícekrát ročně. Na Korsice jsem poznal krásnou přírodu plnou neznámých vůní a podílel se na opravách studánky v zahradě Napoleona Bonaparta, na Mallorce jsem se poprvé dostal k práci na archeologických vykopávkách a pohlédl na moře z výše zasněžených hor, na Grabštejně u Liberce jsem si užil romantiku klidných večerů na hradním nádvoří, na farmě v Pravicích poprvé zkusil dojit kozu a v Rychlebských horách poznal život bez elektřiny v souznění s přírodou a hlavně partu nejlepších přátel. Také doma jsem se jako místní přidal k workcampu na plzeňské Plovárně, kde to pár let před tím všechno začalo.

    Evropský sbor solidarity (ESC, dříve EVS)

    Nezůstal jsem ale jenom u workcampů. Už dříve jsem uvažoval o Evropském sboru solidarity, protože jsem se setkal s těmito dobrovolníky během působení v projektu Hlavního města kultury v Plzni. Chtěl jsem také posunout svou dobrovolnickou kariéru na vyšší úroveň a tak jsem po dokončení studií a nějakém čase hledání projektu a rychlém a bezproblémovém vyřízení formalit s INEXem vyjel na rok do Bulharska. Byla to jedinečná zkušenost, která mě hodně ovlivnila…

    Článek Martina Votavy si můžete dočíst na odkaze:

    Mých 5 let s INEXem a mezinárodním dobrovolnictvím