Zdá se vám nadpis příliš drsný? Možná. Ale já myslím, že spojení slov je více než správné. Vrátila se mi kamarádka z dětství. Z copaté usměvavé holky vyrostla mamina s úhledným drdolem a čokoládovým synem. Čtyřletý Honzík je míšenec Rómky a Afričana. Jeho máma si tedy zažila své a ví, jak zlé umí být děti i někteří dospěláci na někoho, kdo vybočuje z řady.
Myslím si
„Člověk je jediný tvor, kterého je třeba vychovávat“
Immanuel Kant
Jak těžké je vychovávat, poznáme až v okamžiku, kdy nám připadne nevděčná, leč o to krásnější, role rodiče. Začíná pozvolna. Vaše potřeba desetihodinového spánku se změní na čtyřhodinový, během kterého ještě musíte zvládnout činnosti, o kterých se vám dříve ani nezdálo. O stupínek výš se ocitáte v období, kdy odpovídáte na dvacet dětských „Ploč?!?“ během jedné minuty.
Neznám důvod proč přestali přispívat jiní. Uvedu, proč jsem diskuse opustila já. Zapojila jsem se do diskuse k daňovým asignacím. Hlavní impuls, proč jsem to tehdy nevydržela, byl jednoduchý. Protože každý kdo měl jiný názor než p. Zajíc, tak se mu vždy dostalo řádného poučení, jak si to má myslet správně.
Dne 14.12.2004 se náš oddíl vracel ze schůzky na Císařské louce. V autobuse 197 kolem sedmé hodiny oslovili naši skupinu dva revizoři MHD a požadovali po dospělých vedoucích jízdní doklady. Na zdvořilou výzvu k předložení průkazu se jejich chování náhle změnilo. „Důkladně, tak důkladně….“ zasyčel jeden z nich, asi třicetiletý kontrolor a vrhnul se k desetiletým hochům a hulákal na ně, ať mu dají lístky. Jeden z nich vystrašeně držel v ruce dva lístky, které si zapomněl označit. Ty mu revizor vytrhl z ruky. Vedoucí se snažili celou situaci vyřešit smírnou cestou a žádali o nevyhrocování a zdrženlivost dalších výpadů. Revizoři ale řvali, ať jim zaplatí 400 korun nebo zavolají policii.
Již podruhé si mohou zákazníci Carrefouru Nový Smíchov nechat zabalit vánoční dárečky u balící služby Malého prince v obchodním centru Nový Smíchov. „Od 19.prosince najdete na galerii obchodního centra děti z Malého prince a mladé brigádníky, kteří vám zadarmo zabalí nakoupené dárečky,“ upozorňuje manažerka obchodního domu Carrefour pani Volčíková. „Do připravené pokladničky může každý přispět nějakou částkou na budování otevřeného klubu pro sociálně slabé děti z Prahy FRIKULÍN….“, upřesňuje předsedkyně sdružení Malý princ Petra Homolová.
Jeden dostane prosebný mail s naléhavou žádostí o pomoc a aniž ho přečte, na pár kliknutí myší (pokud možno hezky s neskrytými adresami všech dalších známých) ho pošle dál. Jak snadné. Proč text vůbec číst a zamýšlet se nad ním, že? Vždyť kamarád by mi určitě neposlal nic špatného. A pomáhat je třeba rychle! A tak klikáme a posíláme (nemusíme lepit drahé známky a běžet na poštu). Ale pak se divíme. Cítíme se ohroženi viry tajemných hackerů. Přitom děláme totéž, jako bychom po odchodu z bytu nechávali nejen nezamčené, ale rovnou otevřené dveře s nápisem – nejsem doma, račte vstoupit a vzít si vše, co se vám líbí.
Vlastně téměř těsně po tom, co jsme vstoupili do České rady dětí a mládeže, vybrali na ředitele této skupiny pana Jiřího Zajíce. Moc jsem se radoval, protože ho znám již předtím z rozhlasu a přišlo mi to jako moc sympatické a rozhodně skvělé řešení. Moc si toho člověka vážím a tímto článkem mu chci poděkovat za jeho působení a aktivity v kanceláři ČRDM. Mám zájem o to, aby i ti, co se jim ledacos nezdá, pochopili, co to pro nás malé sdruženíčko často znamenalo.
Tento článek jsme dostali od Milana Šumy do redakce s žádostí o uveřejnění. Myslím si, že je naší povinností vycházet vstříc požadavkům sdružení ČRDM a zveřejňovat i názory, se kterými nemusíme jako redakce souhlasit. Jak je naším zvykem, uveřejňujeme text bez úprav. Samozřejmě rádi zveřejníme i další názory či vysvětlení. Možná už je ale něco vysvětleno v diskusi k článku Rozhodnutí představenstva…
Naše autíčko si vesele brouká a občas zakřupe spojka… „To by tak bylo, abychom nedovezli Galéna….“ dívám se do zpětného zrcátka na zakladatele Cévévézetek a při každém sešlápnutí spojky mi mrazí v zádech. Uf, dojeli jsme.“Vezeme starý lidi,“říkáme Sosce na bráně u školy, když nás váhá pustit na parkoviště. Podívají se do mikrobusu a pouští nás (To není nic proti Galénovi. On je silný duchem, když už ne tělem).
Nedá mi to, abych přešel jen tak mrknutím oka nebo zívnutím jeden odstavec v sáhodlouhých komentářích Jiřího Zajíce. Nechci moderovat diskuse na tomto serveru. Myslím si, že mi to jako šéfredaktorovi nepřísluší. Ovšem pokud se něco dotýká mě osobně a mé práce, ozvat se musím. Zvláště, když jde o informace ne zcela korektní a objektivní.