Sloupky

Co? Přece časopis. Nebo noviny…
Jakým dáváte přednost vy? Hloupá otázka, když zrovna čtete internetový zpravodajský portál Adam?
Ne tak úplně.

Když jsme asi před 15 lety zvažovali zachování či zrušení skautských časopisů, tehdejší ředitel skautského vydavatelství nás přesvědčoval, že do tří let tu budou internetové časopisy a nikdo už papírové číst nebude. A to samé že postihne knížky. No, s knížkami je to zatím tak půl napůl, jak jste si mohli přečíst v předchozím sloupku.
Celý problém se skautskými časopisy se znova otevřel o šest let později na skautském sněmu. Jeho účastníci za tu dobu výrazně omládli – a světe div se

Díky kamarádce knihovnici se ke mně dostala zajímavá studie, respektive info-grafika, která porovnává popularitu elektronických knih a těch tištěných. V Americe. Tam je podle oné statistiky majitelem „e-booku“ každý šestý člověk.
U nás by statistika asi hovořila spíš ve prospěch tištěných knížek, čtečky má u nás přece jen malé množství lidí. Zatím.

K čemu je lepší tištěná a k čemu elektronická knížka? Podle onoho průzkumu například 81 % lidí říká, že pro čtení s dětmi je lepší ta papírová…

Slíbila jsem něco napsat k Evropskému roku občanů. To je letošní téma, tak jako každý rok EU vyhlašuje nějaké. Jenže… se toho kolem tolik děje, až člověku připadá, že svět se převrátil vzhůru nohama.

Donedávna jsem se nákaze sociálními sítěmi smála. Připadalo mi praštěné, že tam někdo píše, co měl k obědu a kam jede na výlet, aby to vidělo jeho 478 přátel a přátelé jejich přátel.
Facebook jsem jen tu a tam používala místo „chatu“ se členy rodiny, když se právě vyskytovali někde daleko, a tím pro mne aktivita končila.

Pak se ale blížila volba prezidenta, a já měla právě nákazu. Virózu. Chřipku jak trám. A protože televizi jsme zavrhli už před léty, sledovala jsem u horkého čaje a se šálou na krku to, co si mí přátelé sdělovali a sdíleli na Facebooku.

V poslední době vnímám mnoho signálů i zjevných iniciativ mladých lidí, z nichž je vidět, že jim to „není jedno“.
Projekt „Kecejme do toho“, kde mladí diskutují palčivá témata, se chystá na čtvrtý ročník.
Minulý týden mi během dvou dnů zasypalo schránku několik desítek mailů od vedoucích mého sdružení, kteří byli dotázáni na názor na jediné slovíčko v připravovaných stanovách.
Mladí organizují výstavy a přehlídky. Besedují s osobnostmi naší kultury i politiky. Zrovna včera probíhala diskuse o tom, jak se zapojit do lokální politiky a jaké jsou možnosti ovlivňovat své okolí, třeba pomocí referenda…
Není mi jedno, jak dopadly volby…

Všimli jste si? Nebo jste taky čekali 18. prosince „velkou vodu“? Bylo to inspirující, potkávat nejen mladé s vyhrnutými nohavicemi 🙂
O čem to mluvím? O malé poctě panu prezidentu Havlovi, kterou vymyslelo pár mladých lidí. Jako vzpomínku na něj. Ve výroční den jeho loňského odchodu. Jestli se na to dívá někde shůry, jistě se usmívá, bane, směje se tím svým širokým laskavým úsměvem.
Člověk si při pohledu na vykasané kalhoty na ulicích hned uvědomil, kolik lidí myslí podobně. Kolik lidí ještě vyznává takové hodnoty jako pravda a láska.

A zejména Láska…

5 . prosinec si u nás většinou pojíme s čerty a anděly. Stojí však za pozornost i z jiných důvodů – je to Mezinárodní den dobrovolnictví. V roce 1985 jej vyhlásila OSN jako symbol poděkování dobrovolníkům a zároveň jako zdůraznění role dobrovolníků v rozvoji zdravé občanské společnosti.

Mezinárodní dny se ovšem u nás příliš nenosí… Snad nám je znechutila komunistická propaganda bujarými oslavami Dne žen a veselými hrátkami na Den dětí. Kromě toho „mezinárodní den“ něčeho připadá asi na polovinu dní v roce…
Zrovna Mezinárodního dne dobrovolnictví si letos všimly jen…

Je říjnová neděle. Venku pošmourno. Jsem v klubovně už od rána a právě dokončuju draka Šmaka na střediskovou Drakiádu. Přece to nevzdám, i když za náš oddíl půjdu tentokrát sama. Blíží se desátá a začínají se hrnout Potkani dodělávat své draky. Ti dva nejmenší pomalovávají dráčka Mráčka, zatímco starší živě gestikulují nad jinou konstrukcí. Přicházejí další a další členové oddílu s rodiči, kteří se dožadují jakýchsi instrukcí a vedoucí se jim musejí věnovat. Chvíli to vypadá kolem dvou velkých stolů na pořádný zmatek – někdo chce barvičky, jiný neví, jak přichytit na kostru draka průsvitnou fólii místo papíru, ale za chvíli už všichni sedí a vyrábějí. Za dvě hodiny zvládnou draky potáhnout, slepit, nechat uschnout, pomalovat i vyrobit z krepáku bábrlata na ocasy.
Na tom všem by nebylo nic divného, ale… Potkani jsou oddíl neslyšících skautů. Včetně vedoucích.

Všeobecně se má u nás za to, že dobrovolník je člověk, který dělá činnost bez nároku na odměnu. V tom se nelišíme od pojetí, které je obvyklé v západních státech a na evropské úrovni.
Je ale možné v českých poměrech skutečně prorazit s tím, že něco, co je zcela zadarmo, má vysokou hodnotu?
Organizace občanského sektoru v ČR, které bez dobrovolníků nemohou existovat, hledají cesty, jak ocenit dobrovolníky jiným způsobem, např. pozitivní zpětnou vazbou a veřejným oceňováním.
Dobrovolnictví není zadarmo. V zahraničí si našli nejrůznější cesty, jak dobrovolníka podpořit…

Tak tu máme první školní den.
Den, který jsme všichni prožívali asi velmi podobně. Ten úplně první celí nervózní, v nejkrásnějších šatech, ty další už v o trochu větším klidu. Postupem let se pro školáky stává jen bolestivou rutinou: přivítání od třídní, rozdání rozvrhů, rozdání učebnic a hurá honem ven užívat to, co ještě zbývá z léta. Nové sešity ještě zejí prázdnotou – a pro některé z nás tak i zůstávaly po zbytek roku, tužky jsou ořezané a maminkám chodí hlava kolem z toho všeho zařizování okolo kroužků. To víte, to se musí s rozvrhem do hudebky vyhádat si den a čas, aby se to nekrylo s keramikou a tenisem, o oddílových schůzkách ani nemluvě.

U nás v oddíle se nový rok slavil úplně jinak…

Onehdy jsem se snažila dohonit táborový spánkový deficit. Klaply dveře, jak odcházel syn do práce, a jeho kocour Pirát se rozhodl zkontrolovat ho ze své rozhledny na horním rámu okna – přičemž spadl velký koš, od kterého se pod oknem odrazil. Náš kočičí stařešina Felix, který mi spal stočený u nohou, se lekl toho kraválu, vyrazil přese mne pryč, a při úprku mi nechtě šlápl do oka. Bylo po spaní – ale nejen to – mé oční víčko se na mne šklebilo asi pěticentimetrovým docela hlubokým škrábancem, odhadem tak na tři stehy…