Rozhovor s náměstkyní ministryně školství Evou Bartoňovou
Jak na vás, paní náměstkyně, působí setkání Kontakt 2006, jaký dojem z něj máte?
Mám z něj velmi příjemný dojem, protože je tady skupina lidí, která se naprosto svobodně rozhodla, že se o tomto tématu chce něco dozvědět. A nejen, že se chce dozvědět, ale určitě chce i něco na dané téma říct; čili toto je asi nejlépe zvolená forma.
V Čelákovicích si daly dostaveníčko některé neziskové organizace, které se zabývají lidskými právy, rozmanitostí ve společností a participací – tedy účastí mladých lidí na rozhodování ve společnosti. Je ve vašich očích některý z těchto tří prvků, pilířů Kontaktu, důležitější než zbylé dva? Jinými slovy: Má naše společnost v některé z těchto tří oblastí podle vašeho názoru větší deficit než ve zbývajících?
Hrála bych si na odborníka, kdybych řekla, že v některé části je větší deficit než v jiné. Tak, jak žiji svůj běžný život já, myslím si, že musí být určitý soulad a vyrovnanost ve všech oblastech. Takže se přiznám, že v nich velké rozdíly nevidím.
Máte dojem, že kampaň typu „Každý jsem jiný, všichni rovnoprávní“ může nějak zásadně ovlivnit vývoj v oblasti, o níž se zde jedná, směrem k lepšímu?
Podobné setkání nastolenou otázku určitě nevyřeší. Nevyřeší ji ani velké setkání uspořádané třeba na úrovni celé Evropy. Ale může tu myšlenku samozřejmě podpořit, může možná pomoci některým úkonům, které je třeba učinit. A tak to bude i v budoucnu – jde prostě o otázku, která nás bude vždycky doprovázet.
Jak byste oponovala tvrzení, že akce tohoto typu se minou účinkem, protože oslovují lidi, kteří jsou s cíli kampaně srozuměni, a nikoliv ty, kteří vůči nim zaujímají postoje diametrálně odlišné?
Za prvé: Je tady skupinka lidí, která nese myšlenku kampaně dál; jsou to neziskové organizace, jsou to pedagogové, jsou to lidé, kteří přijdou s určitým prostředím do styku. A oni zase ovlivňují prostředí, ve kterém žijí. Čili pak musím říci, že se myšlenky kampaně šíří. A za druhé: Ve chvíli, kdy se nějakým způsobem chováme, mnoho lidí naše chování řekněme „odzírá“ – a to jsou možná ti neoslovení. A jakým způsobem se nejvíce učíme? Přece tím, že máme nějaké vzory…
Co vás v oblasti, o které se na Kontaktu jedná, v poslední době potěšilo?
Předně si myslím, že pedagogové se naučili s tímto tématem lépe pracovat. Vzdělávají se. Vždyť jsou přece témata, která můžeme sice vnímat, ale je velmi důležité se naučit, jak s nimi pracovat. Myslím si, že na školách se určitý krok kupředu projevuje. A to, že někdo říká, že diskutovaná témata jakoby problematicky narůstají…? Já prostě o síle toho narůstání zase tak přesvědčená nejsem; myslím si jen, že se o tom někdy víc mluví.
