Autor: Radka Páleníková

Zdá se, že „esemeskování“ je jakýmsi novodobým českým národním sportem. Každoročně se děsím statistik, s kterými vyrukují po Štědrém dni a Silvestru mobilní operátoři. Kolik lidí zas stiskne pár čudlíků místo stisku ruky? Opět padl rekord, zas jsme byli lepší než loni. Ale pak to přišlo. Už nešlo o obeslání všech známých, ba ani o to, zda zvítězí Aneta či Sámer. Šlo o životy lidí na velmi vzdáleném konci planety. A přesto rekordy padaly opět. Rekordy lidské solidarity. Navzdory přírodním zákonům osudné tsunami (cunami) 26. prosince 2004 svou zkázonosnou vlnu vystříklo do celého světa. Dokonce i do zemí, kde už dávno žádné moře není. Prostřednictvím televizních obrazovek jsme „v obraze“. A chceme pomáhat. V kancelářích humanitárních organizací drnčí telefony: jak pomoci adresně, konkrétně? K lítosti tazatelů jsou však žádosti o bleskové adopce s poděkováním zamítány. Například pracovníci Českého výboru pro UNICEF trpělivě vysvětlují, že při podobných katastrofách může i dva roky trvat, než se zjistí, že dítě zůstalo opravdu samo. A že – byť je to dlouhá doba – je třeba počkat. A neméně trpělivě opakují (po kolikáté už?), že zajistit pouť vašich peněz na vámi zvolené místo není v silách ani toho nejlepšího logistika. Ale jedno slíbit mohou – že jejich prostřednictvím můžete pomoci tam, kde to bude v danou chvíli nejvíc třeba.

Více

www.debrujar.czJednou ročně zažívá školní jídelna pražské základní školy Břečťanová zvláštní proměnu. Místo klasických školních jídel se na stolcích objeví docela jiné „nádobíčko“: zkumavky a všelijaké nádoby s vodou. Ze všech koutů republiky se sem sjedou nejaktivnější kluby Asociace malých debrujárů. Kluci a děvčata si pak celý večer navzájem nahlížejí do své kuchyně. A co se tu „vařilo“ letos?

Více

Radka PáleníkováZkušení a moudří lidé zvedají varovně prst, ale zatím nejsou příliš slyšet. Domnívají se totiž, že se děje něco nepatřičného. Něco, co by se dalo přirovnat k tomu, jako bychom se dobrovolně vzdávali svých chuťových buněk tím, že bychom jedli pouze stravu bez tvaru, chutě a zápachu. Kdosi v dalekém Japonsku to dokonce doložil statisticky – děti jsou tak málo ve skutečné přírodě, že víc než polovina žáků základních a středních škol nikdy neviděla západ slunce. Ano, umíme se prostřednictvím televizní obrazovky snadno přenést do nejvzdálenějšího konce světa, na internetu získáme ledasjakou informaci nevídanou rychlostí. Na „vlastní oči“ reportéra můžeme být u věcí a lidí, ke kterým bychom se běžně nedostali. Dospělí stále někam pospíchají, na děti mají mnozí méně a méně času. Televizně-počítačové generaci dětí pak chybí poznání těch docela obyčejných a přesto neuvěřitelně úžasných skutečností: jak voní les, jak je nebe při západu Slunce pokaždé jiné nebo že ráno je na louce rosa. Já měla to štěstí, že jsem tohle všechno poznala. Hlavně na táborech PS Slunce v údolí nedaleko Kletečné na Pelhřimovsku. Je úžasné, že do toho milého údolí jezdí kluci a holky už téměř třicet let, jen název sdružení je maličko jiný (www.slunce.net). Je neméně úžasné, že i jiná údolí ožívají v létě dětskými hlasy a že je stále ještě hodně (chtěla jsem napsat „dost“, ale takových lidí není nikdy dost) dospělých, kteří svůj volný čas dovedou darovat. Je to velmi vzácný dar.

Více

Radka PáleníkováPředposlední závod seriálu mistrovství světa v biketrialu (dříve známém také pod názvem cyklotrial) se jel ve slovenské Terchové. V den, kdy měli vyrazit na trať nejmladší závodníci, se dočista pokazilo počasí. Inu, vždyť byl pátek třináctého! Déšť nedéšť, nikoho ani nenapadlo závody rušit. Závodníci přijeli ze Španělska, Japonska, ale také ze Švédska či Kanady. Jedna z maminek přítomných sportovců mi ochotně vysvětlila, oč tu běží. A pak ukázala na jednoho ze závodníků. Špitla: „To je on. Dávejte pozor.“ A skutečně. Zatímco extrémně těžkou část závodu vedoucí potokem po namoklých kamenech za dobu mé přítomnosti nikdo nezvládl, kluk se startovním číslem 210 se s ní porval. Dodatečně jsem se dozvěděla, že se jmenuje Vašek Kolář, je mu 13 let a neposedné kolo ho okouzlilo někdy v šesti (viz). To, když se u nich doma – v Blansku – jel jeden z mistrovských závodů. A nezůstalo jen u okouzlení. A tak se právě v Terchové probojoval ve své kategorii – MINIME – ke svému třetímu titulu mistra světa! Koncem srpna ho čeká účast na posledním závodě letošního mistrovství světa v Japonsku. A pokud se na jeho jízdu budete chtít přijít podívat, pak se můžete vypravit 11. září do Strážnice (více ZDE). A já si jen říkám, že je škoda, že neprovedl taky nějakou pořádnou lumpárnu. To by se ho pak třeba v médiích více všímali. Být 3x nejlepší na světě je asi zatím stále málo…

Více

Radka PáleníkováV časopisech ráda čtu nejrůznější rubriky, a to úvodníkem počínaje a tiráží konče. Pokud narazím v hromádce starších periodik na nějaký zvláště podivuhodný text, chvíli váhám a pro jistotu si ověřím, zda číslo nevyšlo 1. dubna. Jenže text, nad kterým jsem zpozorněla tentokrát, žádné aprílové příznaky neměl. Ba co víc. Byl myšlen nanejvýš vážně a odvážně. Přímo průkopnicky. Jakási mladá dáma tam čtenářkám sdělovala, kterak navštívila něco pozoruhodného: kurz zážitků v Rakousku. Věřte – nevěřte, movití lidé si mohou v uspěchané době koupit procházku vonícím lesem, po náležité instrukci ochutnají zakousnutí do jablka… Mají k tomu všemu instruktora, který je na takové jedinečné zážitky připraví a pomůže jim je náležitě vychutnat. A za to vše náležitě zaplatí. Tak mne napadlo, zda bychom neměli za jednotlivá sdružení nabídnout inzerát: „Neuvěřitelné množství zážitků, 24 hodin denně po dobu dvou až tří týdnů nabízíme zcela zdarma. Zn. ani minutu se nebudete nudit, o nenadálá překvapení nebude nouze. Součástí nabídky je vůně lesa, táborového ohně, noční bojovka a houf neuvěřitelně čilých mláďat rodu Homo sapiens“. Jen se obávám, že takto asi nové táborové vedoucí nezískáme. Nebo že by to bylo lepší, kdyby museli za svou účast na táboře platit?

Více

Radka PáleníkováMatyáš Bernard Braun by dnes měl neuvěřitelně těžkou práci. Když připravoval počátkem 18. století výzdobu kukského špitálu, vybral dvanáct Ctností a dvanáct Neřestí. Před lety jsme s Dětskou tiskovou agenturou v této lokalitě tábořili. Zkoušeli jsme porovnat nahlížení na neřesti a ctnosti dříve a nyní. Došli jsme k závěru, že dnes by bylo třeba těch Neřestí vytesat mnohem víc. Vždyť stačí „zabloudit“ jen pár kilometrů od Kuksu a shledat, jak se tamní unikátní pískovcový Braunův betlém rozpadá. Těžko říct, zda více zubem času či lidskou lhostejností. Dospělo to tak daleko, že byl zapsán mezi nejohroženější památky světa! A zatímco se chlubíme (oprávněně) zápisy památek na seznamu UNESCO, o problému Betlému se mlčí. Je přece jen méně na očích, než účastnice kulturně-společenského projektu CowParade Prague 2004. I když ani ten nemá na růžích ustláno. I tady jsme se projevili jako velcí barbaři. Vlna vandalismu doslova smetla některé více či méně umělecky ozdobené krávy. A že už viděly kraj světa! Při podobných akcí se popásaly už v 18. světových metropolích! Nikde však nebyly tak zuřivě demolovány jako v Praze. Předčili jsme Evropu. Jsme jisto jistě nejlepší na světě. Ano. Jsme dokonalí KAZISVĚTI.

Více

Radka PáleníkováFoglarova Kronika ztracené stopy patří k těm, které mám stále někde nadosah. Ráda jsem si neobvyklou kroniku prohlížela už jako malá. Ještě víc jsem ji ocenila v roli oddílové vedoucí. Zvlášť se mi líbila stránka s nadpisem Letos poprvé… Autor vybízí čtenáře, aby si zaznamenali, kdy letos poprvé vyrazili v krátkých kalhotech, postavili stan, jeli na kole, viděli hrát kuličky, potkali první jarní květinu, koupali se… Napadlo mne, kolik takových „poprvé“ prožívají kluci a děvčata se svými vedoucími. Mnozí jsou poprvé od rodičů, poprvé spí ve stanu, poprvé mají noční hlídku či bojovku, poprvé rozdělávají oheň, poprvé… Doba pokročila, některé děti mají „poprvé“ tu čest potkat se třeba s dřezem plným nádobí. Myčka v běžném táborovém vybavení nebývá. A tak poprvé náctiletá slečna zjistí, že talíře je třeba omývat i z té strany, z které se nejí… Že tohle by děti dělat neměly? Že by si měly stále jen hrát? Nemyslím si to. Také jsem kdysi mívala službu u vaničky s nádobím. Ačkoli doma se žádná z naší družiny příliš ke dřezu nehrnula, tady jsme s úžasem pozorovaly, jak se rozpouští zrníčka hypermanganu a voda na oplachování se barví dofialova. Nádobí jsme nemyly za trest, ale proto, že na nás byla řada a že bylo potřeba ho umýt. A když se to vezme za správný konec, může u toho být i legrace.

Více

www.rozhodni.czUž to tak bývá. Věci, které nás okamžitě nepálí, neřešíme. Říkáme si: ještě je čas. Jedině tak si vysvětluji, že po Setkání v senátu na podzim 2003, kterého se účastnila převážná většina zástupců sdružení České rady dětí a mládeže, výrazně nevzrostla podpora iniciativy pro 1 % ze strany těchto organizací. A to i přesto, že přímo při setkání tuto iniciativu velmi srozumitelně přiblížila Monika Granja z Fóra dárců. A nebo, že by nebyl zájem o peníze – byť v trochu vzdáleném horizontu? Možná dělá své i samo slovo asignace.

Více