Michaela PřílepkováVzdělávání neformální nesdílí aktuální osud formálního vzdělávání, které alespoň v oficiálních státních vizích směřuje zpět k centrálnímu modelu řízení. Veřejná správa se v koncepčních dokumentech o neformálním vzdělávání zmiňuje na okraj, pokud jsou nějaká opatření k této oblasti, tak jsou velice často obecná. Musíme si uvědomit, že se do neformálního vzdělávání terminologicky počítá také vzdělávací nabídka komerčních subjektů, do jejichž podnikání nemá stát co zasahovat.

    Pokud se týká vzdělávací činnosti neziskových subjektů, může naopak veřejná správa z důvodů, že nějakým způsobem pokrývá veřejný zájem, přístupnost nabídek podpořit. Takovým úhlem pohledu je u nás vnímána práce s dětmi a mládeží ve spolcích a také zájmové vzdělávání ve střediscích volného času.

    Tím ale rozhodně pole neformálního vzdělávání nekončí. Trendem několika posledních let je nárůst vzdělávacích aktivit kulturních institucí. Pro někoho bude možná překvapením, že muzejníci již dosáhli toho, že v Národní soustavě povolání byl schválen Muzejní pedagog jako určitá obdoba specializovaných pedagogů ve volném čase. Podobné tendence lze sledovat také v sektoru divadel, kde někteří iniciátoři pomáhají zprostředkovávat know-how o konceptu tzv. kulturního vzdělávání z Německa a diskutují o profesi divadelního pedagoga.
    U kulturních institucí a spolků se zaměřením na umělecké vzdělávání dochází někdy k tomu, že z důvodů zatím ne zcela spolehlivé poptávky nabízejí své aktivity pro školní skupiny a jsou tedy částečně jakýmsi náhradním plněním školní výuky. Nicméně vstup kulturních organizací na trh neformálního vzdělávání pro děti a mládeže už je nepochybný. Je to zřetelně vidět při bližším pohledu na činnost knihoven, které již nenabízejí pro tuto cílovou skupinu jen knihy a přístup na internet, ale pořádají např. výtvarné workshopy pro děti a rodiče.
    Je pravděpodobné, že se v budoucnu nejen ve Vamberku setkáme někde s letákem na „příknihovnický tábor“.

    Michaela Přílepková